ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobců: a) Plynostav Pardubice holding akciová společnost, se sídlem
Pardubice, Svítkov, Motoristů 24, IČ 46550496, b) Lidová obchodní společnost,
s. r. o., se sídlem Sokolov, J. K. Tyla 9/275, IČ 48362077, c) Integra stavby
a. s., se sídlem Liberec, Hrádecká 156, IČ 25014391, všech zastoupených JUDr.
Rudolfem Kupkou, advokátem se sídlem Ostopovice, Polní 14, PSČ 664 49, proti
žalovanému HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem Praha 5 – Smíchov, Plzeňská 16/3217, IČ
46678468, zastoupenému JUDr. Petrem Líbenkem, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Dukelská 64, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 13 Cm 76/1997, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 23. října 2009, č. j. 1 Cmo 230/2009-558, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2009, č. j. 1 Cmo
230/2009-558, ve výrocích I. a V. a rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 13 Cm 76/1997-507, ve výrocích
I., III., IV., V., VI. a VII., se zrušují a věc se vrací v uvedeném rozsahu
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 19. listopadu
2008, č. j. 13 Cm 76/1997-507, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci a)
částku 2,022.699,60 Kč s 18% úrokem z prodlení ročně od 13. 12. 1996 do
zaplacení (výrok I.), dále že návrh žalobce a), aby žalovaný byl uznán povinným
zaplatit mu částku 9,383.574,40 Kč, se zamítá (výrok II.), dále že žádný z
těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), dále že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) částku 972.878,90 Kč s 18% úrokem z
prodlení ročně od 13. 12. 1996 do zaplacení (výrok IV.), dále že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci c) částku 9,242.233,- Kč s 18% úrokem z prodlení ročně
od 13. 12. 1996 do zaplacení (výrok V.), dále že žalovaný je povinen uhradit na
nákladech řízení žalobcům b) a c) částku 182.065,- Kč (výrok VI.) a konečně že
žalobce a) a žalovaný jsou povinni doplatit soudem zálohované znalečné každý v
částce 21.550,- Kč a žalovaný je dále povinen zaplatit soudem zálohované
svědečné svědka Ing. P. D. v částce 1.897,- Kč (výrok VII.)
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že návrhy žalobců
jsou zčásti důvodné. V souvislosti s plněním uzavřených smluv o dílo byly
provedeny vícepráce, jejichž zaplacení bylo předmětem tohoto řízení. K
prokázání jejich rozsahu a vyčíslení zadal soud znalecký posudek, který
vypracoval Ústav soudního inženýrství VUT v Brně s datem 5. 6. 2007. Vícepráce,
které žalovaný převzal, byly provedeny nad rámec smluv o dílo a projektové
dokumentace. Žalovaný se tak na úkor žalobců bezdůvodně obohatil (§ 451 odst. 1
občanského zákoníku – dále též „obč. zák.“) Pokud jde o hodnotu (výši)
bezdůvodného obohacení, které získal žalovaný, soud se přiklonil ke druhé
variantě, ve které znalecký ústav vycházel z toho, že rozsah požadovaných
víceprací se jeví neúměrně vysoký a proto vzhledem k původním v projektové
dokumentaci vykázaným a v původních rozpočtech ohodnocený pracemi dovodil, že
žalobci mohou po žalovaném požadovat za vícepráce celkem částku 13,429.173,-
Kč. Nárok žalobce a) tudíž soud do částky 9,383.574,40 Kč zamítl. Žalobcům b) a
c) pak přiznal částky, uvedené ve výrocích IV. a V. Současně soud prvního
stupně přiznal žalobcům úroky z prodlení v souladu s ust. § 369 a § 502
obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). K odvolání žalobce a) a žalovaného proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze
rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve
výrocích I., III., IV., V., VI., a VII. potvrzuje (výrok I.) dále řízení o
odvolání žalobce a) se zastavuje (výrok II.), dále ve výroku II. zůstal
rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen (výrok III.), dále žalobce a)
je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 743.209,-
Kč (výrok IV.) a konečně žalovaný je povinen zaplatit žalobcům b) a c) náhradu
nákladů odvolacího řízení Kč 308.388,- (výrok V.). Řízení o odvolání žalobce a) odvolací soud zastavil pro zpětvzetí odvolání
tímto žalobcem. Odvolání žalovaného odvolací soud po provedeném jednání posoudil jako nedůvodné.
Odvolací soud konstatoval, že předmětem řízení je zaplacení víceprací, které
pro žalovaného provedl právní předchůdce žalobce a) při výstavbě VVTL plynovodu
DN 1000 na základě smlouvy o dílo č. 212/3155/94, a to v úseku plynovodu mezi
TU 6 Malešovice a TU 13 Březejc a smlouvy o dílo č. 153.060 v úseku plynovodu
mezi TU 13 Březejc a TU 14 Černá. Odvolací soud vyšel především z výše zmíněného znaleckého posudku ÚSI VUT Brno
č. C 1154 ze dne 5. 6. 2007, v němž znalecký ústav odpověděl na otázku, zda
provedení víceprací vykazovaných ve stavebním deníku bylo možno zhotovitelem
předvídat již při podepisování smluv o dílo vzhledem k informacím obsaženým v
zadávacích podmínkách poskytnutých žalovaným, uvedl, že zejména za situace, kdy
byl poněkud podceněn nebo zanedbán geologický průzkum trasy plynovodu v úseku
Malešovice – Březejc bylo možno technicky předvídat nárůst víceprací v důsledku
rozdílu mezi údaji v projektové dokumentaci a skutečnosti po provedení výtopů. Na další otázku, zda provedení vykazovaných víceprací je možné a reálné
vzhledem k rozsahu otázky a prostředí, ve kterém bylo zhotovováno, znalecký
ústav odpověděl, že se rozsah požadovaných víceprací jeví neúměrně vysoký
vzhledem k původním, v projektové dokumentaci vykázaným a v původních
rozpočtech ohodnoceným stavebním pracím. K úkolu provést ohodnocení těchto
víceprací znalecký ústav uvedl, že postupoval ve dvou technicky možných
variantách, když v první ohodnotil vícepráce, jejichž výměry byly odsouhlaseny,
zatímco ve druhé variantě ohodnotil práce, u kterých znalec předpokládal, že
tyto práce byly skutečně provedeny v uvedených rozsazích. Součet obou těchto
variant činil částku Kč 13,429.173,-. Dovoláním ze dne 24. 2. 2010 žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu s
odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. z důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., a to výslovně pouze do jeho
výroků I. a V.
Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního
stupně, řeší právní otázky v rozporu se skutkovými zjištěními, provedenými
důkazy, hmotným právem a s ustálenou judikaturou. Vadou řízení spatřuje rovněž v tom, že napadené rozhodnutí postrádá jakékoli
byť sebekratší odůvodnění, a to v rozporu s ust. § 157 odst. 1 a 2 o. s. ř. a
nevypořádává se s žádnou z námitek uplatněných žalovaným. Napadené rozhodnutí
nejen není ve svém odůvodnění přesvědčivé, nýbrž žádné odůvodnění neobsahuje. Dovolatel je toho názoru, že žalobce a) se domáhá zaplacení víceprací, které
jsou ve skutečnosti pracemi v rozsahu obou uzavřených smluv o dílo, a nikoliv
nad jejich rámec. Žádná z předmětných smluv nezná a neobsahuje termín (výraz)
„vícepráce“. Výsledky geologického průzkumu byly žalobci a) známy už před
podpisem smluv. Vícepráce byly běžnými pracemi v rámci plnění smluveného díla a
riziko jejich provádění musí jít výlučně k tíži žalobce a), který ani nevyužil
zákonného práva na přerušení provádění díla ve smyslu § 552 odst. 1 obch. zák. a dokončil a předal jím provedené dílo žalovanému bez požadavku na zaplacení
požadovaných víceprací v částce Kč 21,621.585,- v zápisech o odevzdání a
převzetí díla. Přitom cena ve smlouvách o dílo byla sjednána jako pevná a
konečná. S těmito skutečnostmi se oba soudy nevypořádaly. Dovolatel dále poukazuje na to, že znalecký posudek pouze připouští možnost a
reálnost provedení prací, označovaných v žalobě jako vícepráce, avšak
neprokazuje ani nemůže prokázat skutečné provedení těchto víceprací žalobcem
a), neboť dílo (plynovod) je zakryto zeminou. V doplňku znaleckého posudku se
uvedené dvě varianty rozlišují, a to tak, že první varianta se týká víceprací,
u kterých znalecký posudek pouze předpokládá, že byly provedeny a byly písemnou
formou schváleny, byť osobami bez příslušných kompetencí a tyto ohodnocuje
částkou Kč 12,367.370,-, kdežto druhá varianta se týká víceprací, u kterých
znalec na základě údajů ze soudního spisu pouze předpokládá, že byly provedeny,
avšak nebyly písemnou formou schváleny a tyto ohodnocuje částkou Kč
1,061.803,-. Ohodnocení celkových víceprací tvrzených žalobcem a) pak znalec
stanoví součtem výsledků obou variant v částce Kč 13,429.173,-. Znalecký
posudek k tomuto zdůrazňuje, že ohodnocení uváděných víceprací je závislé na
uznání jejich rozsahu žalovaným. Podle dovolatele však žalovaný uváděné
vícepráce neuznal a ani vyslechnutí svědci je nepotvrdili. V řízení žádný
věrohodný důkaz, potvrzující provedení tvrzených víceprací nebyl proveden. Dovolatel dále namítá, že v rozporu s provedenými důkazy a na základě
nesprávného posouzení oba soudy došly k nesprávnému právnímu závěru, že na
straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť žalovaný přijal od
žalobce a) vícepráce bez právního důvodu a neposkytl mu žádné protiplnění. To
však žalovaný popírá, protože uhradil žalobci a) celou ve smlouvách dohodnutou
pevnou cenu díla a od žalobce a) k tomu přijal odpovídající smluvní plnění.
Soud prvního stupně v rozsudku potvrzeném odvolacím soudem sice uvádí, že se
přiklonil k druhé variantě ohodnocení víceprací podle znaleckého posudku, tj. k
částce 1,061.803,- Kč, avšak zároveň nelogicky uzavírá, že hodnota bezdůvodného
obohacení se rovná součtu obou variant znaleckého posudku. Přitom znalec
ohodnotil pouze vícepráce, jejichž provedení bylo žalobcem a) tvrzeno,
znaleckým posudkem předpokládáno, avšak v řízení neprokázáno. Podle názoru žalovaného a podle ustálené judikatury, pokud mezi smluvními
stranami nedojde ke změně smlouvy o dílo o rozšíření díla, nelze požadovat
zaplacení ceny za poskytnuté vícepráce (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009.)
Dovolatel zdůrazňuje, že při plnění bez právního důvodu není majetkovým
vyjádřením prospěchu objednatele (žalovaného) peněžitá částka, která odpovídá
částce vynaložené na zhotovení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající
skutečnému majetkovému prospěchu objednatele. Touto zásadou ocenění
bezdůvodného obohacení se oba soudy neřídily. Odvolací soud podle názoru dovolatele nesprávně posoudil i otázku vzniku
bezdůvodného obohacení, aniž respektoval ustanovení § 546 odst. 1 a § 549 obch. zák. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 9. 2009, sp. zn. 32
Cdo 2592/2008, podle něhož objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou
než ve smlouvě dohodnutou cenu díla, nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za
podmínek vymezených v ustanovení § 549 obch. zák. Provede-li proto zhotovitel
práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li dány podmínky dle § 549 obch. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou,
nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného
obohacení, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat
bezdůvodného obohacení upravených v § 451 a 454 obč. zák. V takovém případě
totiž nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o
dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005.) Z tohoto
pohledu však odvolací soud věc neposuzoval a je tak dán dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel dovozuje, že v důsledku uvedeného byla posléze postoupení pohledávek
žalobcem a) na žalobce b) a c) neplatná a neúčinná, poněvadž předmětem
tvrzených postoupení byly neexistující pohledávky. Podle dovolatele rovněž zcela nelogicky a bez právního zdůvodnění soudy
přiznaly v plné výši žalované částky žalobcům b) a c), avšak zamítly žalobu
žalobce co do částky Kč 9,383.574,40. Soud prvního stupně v odůvodnění
rozhodnutí uvádí, že žalobě vyhověl částečně, avšak tomu nedopovídá jeho
rozhodnutí o vzájemné úhradě nákladů mezi účastníky. Pokud pak se sečtou částky
všem žalobcům přiznané a částka, ve které soud žlaobu zamítl, je dána další
vada řízení, když soudy vlastně rozhodovaly o vyšší částce, než bylo žalováno –
tj. Kč 13,429.173,- plus Kč 9,383.574,40, což se rovná Kč 22,812.747,-, kdežto
žalováno bylo pouze Kč 21,621.585,30.
Navíc rozdíl celkové částky na jistině,
kterou soudy žalobě vyhověly, je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně o Kč
1,191.362,40 nižší oproti částce opakovaně uváděné v odůvodnění tohoto
rozsudku, aniž odvolací soud věc napravil. Dovolatel dále vznáší námitku, že ze skutkových zjištění a právního posouzení
soudu prvního stupně, potvrzených odvolacím soudem vyplývá, že k dohodě o
rozsahu předmětu díla ve smlouvě o dílo mezi účastníky nedošlo a dohoda o změně
smlouvy tak uzavřena nebyla, což je předpokladem aplikace § 549 obch. zák. (k
tomu dovolatel odkazuje na řadu rozsudků Nejvyššího soudu, kupř. z 24. 7. 2007
sp. zn. 32 Odo 1043/2005 nebo z 29. 7. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1146/2007.) Z toho
dovolatel dovozuje, že nedošlo-li ke změně smlouvy o dílo resp. k rozšíření
díla, nelze po žalovaném požadovat zaplacení ceny za poskytnuté vícepráce. Jestliže odvolací soud uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu nereflektoval, měl
to řádně zdůvodnit (zde odkazuje dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 12. 2009 sp. zn. 30 Cdo 2811/2007) a poukazuje rovněž na judikaturu Ústavního
soudu. Dovolatel shrnuje, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, neboť odvolací soud řešil právní otázku nároku na zaplacení
víceprací a právní otázku vzniku a ohodnocení bezdůvodného obohacení v rozporu
s hmotným právem, jakož i v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu
(zejména rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 10. 2009 sp. zn. 23 Cdo 2856/2009.)
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a
V. a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV., V., VI. a VII. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení včetně rozhodnutí o
nákladech řízení a právního zastoupení žalovaného advokátem. Žalobci ve vyjádření k dovolání mají podané dovolání za nepřípustné, poněvadž
nejsou dány podmínky ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dovolatel
žádnou právní otázku zásadního významu neuvádí. Žádný dovolací důvod není dán a
způsob zdůvodnění dovolání ani výrok o nákladech řízení není možno napadat
dovoláním. Žalobci navrhují odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle
bodu 12 čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, se na daný případ vztahují plně ustanovení cit. novely občanského soudního řádu, která nabyla účinnosti dnem 1. 7. 2009,
jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno (vydáno) dne 23. 10. 2009. Dovolací soud dále konstatoval, že podané odvolání splňuje podmínky a obsahuje
náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a poté se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, neboť
dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)
V daném případě může být dovolání přípustné toliko podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s.
ř., na které také dovolatel odkazuje, neboť rozsudkem odvolacího soudu v
napadeném rozsahu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, když dovolání
není přípustné podle písmena b) cit. ustanovení, a to za předpokladu, že
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí resp. rozhodnutí v
napadeném rozsahu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má o právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 243 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění.)
Dovolatel formuluje právní otázku zásadního významu, která byla odvolacím
soudem (i soudem prvního stupně) řešena v rozporu s hmotným právem a ustálenou
judikaturou, jako otázku nároku na zaplacení víceprací a otázku vzniku a
ohodnocení (výše) bezdůvodného obohacení. Při řešení právní otázky opodstatněnosti nároku na zaplacení víceprací je v
prvé řadě nezbytné vzít v úvahu skutečnost, že v daném případě ke změně smlouvy
o dílo rozšířením rozsahu díla nedošlo a proto nelze aplikovat ustanovení § 549
odst. 1 obch. zák. o zaplacení přiměřeně zvýšené ceny za rozšíření díla (tj. za
tvrzené a prokazované vícepráce oproti smluvenému předmětu díla. Objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než ve smlouvě dohodnutou
cenu díla (případně cenu určenou způsobem stanoveným ve smlouvě), nejde-li o
snížení či zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v ustanovení § 549 obch. zák. Provede-li proto zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li
dány podmínky dle § 549 obch. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit
zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu takových
víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v takovém případě se
nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v § 451
a 454 obč. zák. V takovém případě totiž nejde o plnění bez právního důvodu, ale
o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu
těchto prací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005 nebo rozsudek ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo
2592/2008).
Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je proto nesprávné a naplňuje i
(v tomto případě jediný možný) dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.)
Otázka ohodnocení (výše) bezdůvodného obohacení není s ohledem na uvedené
rozhodnutí této věci relevantní; vymezení rozsahu a vyčíslení výše bezdůvodného
obohacení není dále otázkou právní, jejíž posouzení by bylo možno podřadit
dovolacímu důvodu neoprávněného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Ostatní dovolací námitky dovolatele, týkající se vad řízení, např. dokazování
o existenci a rozsahu víceprací provedeného zejména znaleckým posudkem,
hodnocení provedených důkazů a hodnocení učiněných skutkových zjištění, nelze
subsumovat dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení, přičemž k nim
nelze přihlížet jako k okolnostem, spadajícím pod dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř., v
rozhodném znění.) Tyto okolnosti nejsou z hlediska shora uvedeného právního
názoru dovolacího soudu již rozhodné a je bezpředmětné se jimi zabývat.
Pro výsledek dovolacího řízení jsou též nerozhodné procesní námitky dovolatele,
vztahující se k vytýkanému nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí ve
smyslu § 157 odst. 1 a 2 o. s. ř. či vady ve výpočtu žalobcům přiznaných či
zamítnutých částek.
Tyto dovolatelem tvrzené procesní vady, náležející dovolacímu důvodu podle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jsou okolnostmi, k nimž dovolací soud podle §
237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř. nepřihlíží.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu v napadeném rozsahu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.), poněvadž otázka nároku na zaplacení víceprací jako
bezdůvodného obohacení řešil odvolací soud a rozhodl o ní rozdílně (§ 237 odst.
3 o. s. ř.) od konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 1146/2007 ad.)
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tj. ve
výrocích I. a V. zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a
jelikož důvody, pro které bylo v dotčeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí v dotčeném rozsahu, tj. ve výrocích I., III., IV., V., VI. a VII. a
vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 věta druhá o. s. ř.)
Soud prvního stupně (odvolací soud) je v dalším řízení vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.)
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. února 2011
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu