23 Cdo 1146/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
E.-B., s. r. o., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti žalovanému JUDr. F.
S., zastoupenému JUDr. K. V., advokátkou, o zaplacení částky 4,700.685,80 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 110/2000,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna
2006, č. j. 29 Co 54/2006-357, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako vlastník domu (dále též
jen „dům“) uzavřel dne 26. 2. 1998 s obchodní společností C. - P. P., spol. s
r. o. (dále též jen „nájemce“) nájemní smlouvu, jíž přenechal této společnosti
dům na dobu pěti let jednak do nájmu, jednak do správy, podle níž byl nájemce
oprávněn pronajímat nebytové prostory a uzavírat svým jménem a na svůj účet
smlouvy a inkasovat nájemné a v níž bylo ujednáno, že úpravy včetně stavebních
prací bude nájemce provádět na své náklady a na svůj účet a po skončení nájemní
smlouvy přejdou úpravy do vlastnictví pronajímatele. Dodatkem č. 1 ze dne 12.
3. 1998 bylo ujednáno, že nájemce je oprávněn svým jménem a na svůj účet
inkasovat nájemné a platby za služby, uzavírat s třetími osobami smlouvy nutné
k plnění nájemní smlouvy a jednat za pronajímatele, zastupovat jej a sepisovat
za něho smlouvy týkající oprav, údržby, modernizace a rekonstrukce domu.
Dodatkem č. 2 ze dne 5. 10. 2000 byla doba trvání smlouvy prodloužena na 15
let. Nájemce poté, co v souladu s nájemní smlouvou dostal od žalovaného souhlas
k rekonstrukci domu, uzavřel dne 11. 8. 1998 jako objednatel s žalobkyní jako
zhotovitelem smlouvu o dílo, v níž bylo dohodnuto, že dodatky této smlouvy musí
být zpracovány písemnou formou. K této smlouvě tito účastníci následně uzavřeli
dodatky č. 1 až č. 9. Veškeré práce a dodávky, které v domě provedla, žalobkyně
vyúčtovala nájemci jako objednateli a veškeré finanční prostředky spojené s
rekonstrukcí byly prostředky nájemce. Po ukončení prací vyplývajících ze
smlouvy o dílo a jejích dodatků č. 1 až č. 9 provedla žalobkyně na základě
ústní dohody s nájemcem a se souhlasem žalovaného jako vlastníka domu další
rekonstrukční práce, ohledně nichž měl být uzavřen písemný dodatek č. 10 a na
něž dostala zálohu ve výši 4,000.000,- Kč. Tvrzení, že zálohu jí poskytl
žalovaný ze svých prostředků, žalobkyně neprokázala a bylo naopak zjištěno, že
o této částce účtuje nájemce. Písemná dohoda o těchto dalších pracích uzavřena
nebyla, neboť nájemce odmítl žalobkyní předloženou cenovou kalkulaci těchto
prací a uzavření písemného dodatku z důvodu rozporu ohledně cen a kvality
prací. Žalobkyně zaslala nájemci fakturu, jíž vyúčtovala práce v celkové výši
8,752.302,70 Kč, zůstatek záloh poskytnutých nájemcem na rekonstrukci činil
4,051.616,90 Kč a k úhradě tak zbývala částka 4,700.685,80 Kč. Tytéž práce
žalobkyně následně fakturou vyúčtovala žalovanému. O provedeném technickém
zhodnocení účtuje pouze nájemce, který jeho hodnotu postupně odepisuje.
Žalovaný nebyl nikdy společníkem nájemce a jeho jednatelem byl jmenován dne 13.
8. 1999. Nebylo zjištěno, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena
jakákoliv smlouva o dílo týkající se domu.
Soud prvního stupně dovodil, že ze zjištěného jednání smluvních stran při
sjednávání dalších rekonstrukčních prací po dokončení etap dohodnutých ve
smlouvě o dílo a jejích dodatcích č. 1 až č. 9 vyplývá jejich vůle uzavřít
smlouvu o dílo i bez dohody o ceně či o způsobu jejího určení ve smyslu
ustanovení § 536 odst. 3, věty třetí, obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.). Nájemce jako objednatel totiž umožnil žalobkyni pokračovat v
rekonstrukčních pracích a až následně odmítl akceptovat její cenovou kalkulaci
a tím i uzavření písemného dodatku, v němž by strany přesně stanovily cenu
provedených prací. Ústně uzavřenou smlouvu mezi žalobkyní a nájemcem soud
prvního stupně posoudil jako neplatnou podle ustanovení § 40 odst. 1 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pro nedodržení písemné formy dohodnuté v
souladu s ustanovením § 272 odst. 2 obch. zák. v článku 12.3 smlouvy o dílo č.
D 15/98. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále též
jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 29 Cdo 697/99 a 29 Cdo 200/2000 dovodil, že plnění
z neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jež
zakládá povinnost účastníků vzájemně si vrátit vše, co plněním podle smlouvy
nabyli, přičemž není podmínkou získání bezdůvodného obohacení, aby věc, který
byla zhodnocena, patřila tomu, kdo se obohatil. Na základě toho soud prvního
stupně uzavřel, že žalovaný není pasivně legitimován. Dodal, že k obohacení
mohlo dojít nikoliv na straně žalovaného, nýbrž na straně objednatele, který
byl na základě nájemní smlouvy oprávněn provádět na své náklady stavební úpravy
a zrekonstruované prostory svým jménem pronajímat a inkasovat nájemné na svůj
účet. Nájemní smlouvu a její dodatky soud prvního stupně posoudil jako platné.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. srpna 2006, č. j.
29 Co 54/2006-357, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body
I, III a IV potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně a v podrobnostech odkázal na odůvodnění
jeho rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovala v tom, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uplatnila tedy
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř..
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce shledala v tom, že
odvolací soud řešil otázku pasivní legitimace v rozporu s hmotným právem a s
judikaturou Nejvyššího soudu.
Žalobkyně především zpochybnila závěr odvolacího soudu o platnosti nájemní
smlouvy. Podle jejího názoru, opřeného o podrobnou analýzu obsahu smlouvy a o
tvrzení, že žalovaný se již před svým jmenováním do funkce jednatele choval
jako osoba, která nájemce ovládá, nešlo o vážnou smlouvu uzavřenou mezi
nezávislými subjekty, jež by s dostatečnou určitostí upravovala práva a
povinnosti smluvních stran. Smlouvu shledala též v rozporu s dobrými mravy,
neboť jejím zřejmým cílem bylo přenesení rizik plynoucích z rekonstrukce domu v
rozsahu cca 60,000.000,- Kč z fyzické osoby žalovaného na společnost s ručením
omezeným. Za nesprávný vzhledem k ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák. označila
též právní názor odvolacího soudu, že na věc se nevztahuje ustanovení § 196a
obch. zák. Podle jejího názoru je dodatek nájemní smlouvy č. 2, jenž měl být
uzavřen dne 5. 10. 2000, tedy až poté, co se žalovaný stal jednatelem nájemce,
pro rozpor s tímto ustanovením neplatný. Zásadní právní význam má podle jejího
názoru otázka aplikace ustanovení § 196a obch. zák. při posouzení nájemní
smlouvy, která obsahuje závazek k investici a jejímž předmětem je
nespecifikované protiplnění ve prospěch jednatele společnosti bez jakéhokoliv
dopadu na cenu, a otázka, zda se toto ustanovení vztahuje též na smlouvy, resp.
na plnění beze smlouvy sjednané mezi společností a jednatelem, na jehož
základě získá jednatel prospěch od další osoby (žalobkyně), se kterou tak
sjednává.
Nesprávným shledala žalobkyně též závěr, že k bezdůvodnému obohacení došlo
plněním z neplatného právního úkonu, nikoliv plněním bez právního důvodu, a že
bezdůvodné obohacení vzniklo nájemci. Uvedla, že dodatky byly v souladu s
ujednáním ve smlouvě o dílo uzavřeny v písemné formě, byť dodatečně. Práce
podle těchto dodatků vyúčtovala nájemci a ten je uhradil, často z prostředků
žalovaného. Zcela jiná situace nastala při provádění předmětných prací, neboť
si byla vědoma, že pokud by měly být tyto práce součástí uzavřené smlouvy o
dílo, musel by být uzavřen písemný dodatek k této smlouvě. Tyto práce však
vykonávala výlučně podle pokynů žalovaného a v dobré víře, že žalovaný tyto
práce uhradí, na čemž nic nemění fakt, že tyto práce podle pokynu žalovaného
zprvu vyúčtovala nájemci.
Otázkou zásadního právního významu podle žalobkyně též je, zda tam, kde
přichází v úvahu uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči více
osobám, je nutno postupovat nikoliv pouze formálně právně, srovnávat intenzitu
obohacení u všech potenciálně obohacených osob a posoudit též pasivní
legitimaci osoby, u níž vzniklo bezdůvodné obohacení fakticky. Judikatura
Nejvyššího soudu, na niž poukázal soud prvního stupně, se podle jejího názoru
na věc nevztahuje, neboť nebyl prokázán smluvní vztah mezi nájemcem a
žalovaným stran vypořádání investice, ani to, že žalobkyně nájemcovu povinnost
vědomě splnila přímo žalovanému. Zásadní právní význam spatřovala v posouzení,
zda je předpokladem vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůle plnit
za jiného oprávněné osobě to, co by tato osoba byla jinak povinna plnit sama, a
zda musí mít tato třetí osoba k takovému plnění povinnost a též právo na
zaplacení anebo zda postačí, že je k plnění pouze oprávněna a nemá nárok na
vzájemné plnění.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu,
jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno
(§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v
této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je
dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a
písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná; rozsudek soudu prvního stupně je
sice rozsudkem v pořadí druhým, bylo jím však rozhodnuto stejně jako prvním
rozsudkem, jenž byl zrušen odvolacím soudem. Dovolání tedy může být přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z
okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení. K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen
taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž
je toto rozhodnutí založeno).
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry
při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav
věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje,
zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní
závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní
posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nejde tedy o námitku nesprávného právního posouzení, namítá-li se, že právní
závěr odvolacího soudu je nesprávný z toho důvodu, že soud aplikoval předpisy
hmotného práva na nesprávně či neúplně zjištěný skutkový stav věci. Za právní
posouzení věci přitom nelze považovat ani hodnotící závěr odvolacího soudu o
učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci
konkrétní normy hmotného práva (srov. shodně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 28. září 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v
Praze, ročník 1994, pod číslem 19). Takovým závěrem, jenž je závěrem toliko
skutkovým a nikoliv právním, je závěr soudů nižších stupňů, že předmětné práce
byly provedeny na základě smlouvy, kterou žalobkyně uzavřela s nájemcem,
nikoliv s žalovaným. Zakládá-li tedy žalobkyně kritiku právního závěru
odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného na polemice s
uvedeným skutkovým závěrem, pak nečiní nic jiného, než že předkládá vlastní
verzi skutkového stavu a na ní buduje této verzi odpovídající (od závěru
odvolacího soudu odlišné) právní závěry. Taková námitka podle svého obsahu
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž napadá skutkové
závěry, na nichž je pro žalobkyni nepříznivé právní posouzení založeno.
Správnost skutkových zjištění a skutkových závěrů však dovoláním
přípustným toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
zpochybnit nelze. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti
dovolání podle tohoto ustanovení zabývat se jinými než právními otázkami a
skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů dovolacímu přezkumu nepodléhá;
dovolací soud je jím vázán a musí z něho při přezkumu
správnosti právního posouzení odvolacího soudu vycházet.
Uvedený skutkový závěr pak v posuzované věci předurčuje výsledek právního
posouzení v otázce věcné legitimace žalovaného.
Předně je třeba poznamenat, že soudy nižších stupňů posuzovaly předmětný
závazkový vztah podle ustanovení obchodního zákoníku, aniž je z jejich
rozhodnutí zřejmé, na základě jakých úvah zvolily jeho režim. Správnost tohoto
právního posouzení však nebyla dovoláním napadena, není tedy otevřena
dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud tudíž ve svých dalších úvahách vychází z
toho, že posuzovaný závazkový vztah je vztahem obchodním, podřízeným režimu
ustanovení § 261 a násl. obch. zák.
Skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů neumožňuje učinit spolehlivý právní
závěr, zda uvedená dohoda uzavřená ústně mezi žalobkyní a nájemcem byla podle
svého obsahu (věcně) změnou smlouvy o dílo či zda šlo o novou (samostatnou)
smlouvu o dílo. Ať již by však v případě doplnění skutkových zjištění dospěl
soud k té či oné z uvedených variant právního posouzení, byl by závěr o pasivní
věcné legitimaci žalovaného v tomto sporu týž, totiž záporný.
Pokud by šlo o novou smlouvu o dílo, pak by nedostatek písemné formy neměl za
následek její neplatnost. Obchodní zákoník obligatorní písemnou formu smlouvy o
dílo nestanoví a skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů neobsahuje
poznatek, že alespoň jedna ze stran při jednání o uzavření smlouvy projevila
vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě (srov. § 272 odst. 1 obch.
zák.); ujednání písemné smlouvy o dílo o obligatorní písemné formě jejích
dodatků by se na tuto smlouvu pochopitelně nevztahovalo. Žalobkyně by měla v
takovém případě právo na zaplacení ceny předmětných prací nikoliv z titulu
nároku na vydání bezdůvodného obohacení (neboť k němu by vůbec nedošlo), nýbrž
z titulu smluvního nároku na zaplacení ceny díla. Tento nárok by pak měla vůči
nájemci jako druhé smluvní straně (objednateli), nikoliv vůči žalovanému, jenž
podle skutkového závěru soudů nižších stupňů nebyl stranou této smlouvy a nebyl
tedy ani účastníkem právního vztahu touto smlouvou založeného (nositelem práv a
povinností tvořících jeho obsah). Skutečnost, že byl vlastníkem zhodnocené
věci, by přitom byla bez zřetele na další okolnosti bez právního významu.
Byla-li by uvedená dohoda změnou smlouvy o dílo, vztahovalo by se na ni
ustanovení § 549 obch. zák., podle něhož dohodnou-li se strany po uzavření
smlouvy na omezení rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je
objednatel povinen zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto
způsobem na rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně
zvýšenou (odstavec 1). Dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na změně díla
a nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu
zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v
účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla (odstavec 2).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že ke vzniku nároku zhotovitele na
zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny (zvýšení jeho kvality)
je nezbytná předchozí dohoda objednatele a zhotovitele na vlastním rozšířením
díla nebo jeho kvalitativní změně, čili dohoda o změně smlouvy o dílo (srov.
např. rozsudky ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 214/2003, ze dne 26.
září 2006, sp. zn. 32 Odo 735/2004, ze dne 22. května 2007, sp. zn. 32 Odo
849/2005, a ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, jež jsou k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V posuzované věci by byla dohoda o změně smlouvy o dílo neplatná podle
ustanovení § 40 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek písemné formy, neboť písemně
uzavřená smlouva o dílo obsahovala ujednání ve smyslu ustanovení
§ 272 odst. 2 obch. zák., že dodatek smlouvy musí být zpracován písemnou
formou, tedy že – slovy zákona – tato smlouva může být měněna pouze dohodou
stran v písemné formě. Dohoda o rozšíření díla, případně též o
jeho kvalitativní změně, by tu tedy nebyla a zhotoviteli by nárok na zvýšenou
cenu díla odpovídající výsledku provedených prací nevznikl. Nevznikl by mu
přitom ani nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud dospěl ve své
rozhodovací praxi k závěru, že pokud nebyly splněny smluvené podmínky pro
úhradu víceprací (v posuzované věci nebyla dodržena písemná forma dodatku), jež
nelze považovat za samostatné dílo, nelze tento nedostatek nahradit uplatněním
nároku na vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudky ze dne
27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, a ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 23
Cdo 17/2008). Provedení nesjednaných víceprací totiž není plněním bez právního
důvodu a není ani plněním z neplatného právního úkonu. Dohoda o změně smlouvy o
dílo, jejímž předmětem je rozšíření či kvalitativní změna díla, není
samostatnou právní skutečností; změnu v právních vztazích vyvolává vždy jen ve
spojení se smlouvou, kterou mění. Je-li proto taková dohoda neplatná, pak
plnění, které zhotovitel v jejích intencích provedl nad rámec díla sjednaný ve
smlouvě o dílo, není plněním z neplatné smlouvy (z neplatné
dohody o změně smlouvy o dílo), nýbrž jde o plnění na základě smlouvy o dílo v
situaci, kdy nebyly splněny v této smlouvě sjednané podmínky pro takové plnění,
v posuzované věci nebyla dodržena písemná forma dohody o změně sjednaná ve
smlouvě o dílo. Nevznikl-li by žalobkyni nárok z titulu plnění neplatně
sjednaných víceprací vůči nájemci jako druhé straně smlouvy o dílo
(objednateli), tím spíše mu nemohl vzniknout vůči žalovanému, jenž stranou
smlouvy o dílo nebyl.
Jestliže tedy soud prvního stupně (a shodně s ním prostřednictvím odkazu též
soud odvolací) dospěl k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace, byť se
tak stalo na základě jiné právní úvahy, je jeho právní posouzení souladu s
hmotným právem a zpochybnění správnosti právního závěru odvolacího soudu o
nedostatku věcné legitimace žalovaného, jenž nebyl účastníkem neplatné smlouvy,
na jejímž základě žalobkyně plnila, tedy nečiní napadené rozhodnutí právně
významným.
Se zřetelem na uvedené právní závěry je pro posouzení pasivní věcné legitimace
žalovaného zcela bez významu jak otázka platnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi
žalovaným a nájemcem a jejích dodatků, tak posouzení podstaty a významu v ní
obsažených ujednání. Úvahy soudů nižších stupňů o tom, že vzhledem k ujednání v
nájemní smlouvě a jejích dodatcích se bezdůvodně obohatil nájemce
a nikoliv žalovaný, jsou právně nevýznamné a tedy nadbytečné a napadené
rozhodnutí na těchto závěrech ve skutečnosti nespočívá. Potom ovšem ani
dovolací námitky kritizující správnost závěrů odvolacího soudu o platnosti
nájemní smlouvy a jejích dodatků, ať již jsou založeny na těch či oněch
argumentech (nedostatek vážné vůle smluvních stran, neurčitost smlouvy,
porušení § 196a ObchZ, rozpor s dobrými mravy atd.), nemohou zpochybnit
správnost závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného a nejsou tedy
způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Protože dovoláním vymezenou právní otázku, na níž je založeno napadené
rozhodnutí ve věci samé, odvolací soud vyřešil v souladu s hmotným právem a s
ustálenou judikaturou a není tu ani jiná skutečnost, jež by
mohla založit zásadní význam tohoto rozhodnutí po právní stránce ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., nezbývá než uzavřít, že proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolání není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok
o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí
rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovému výroku je proto třeba zkoumat
samostatně, podle ustanovení §§ 238 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost
dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé.
Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních
vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s §
218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud opřel o
ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř.. Žalovanému, který by podle těchto ustanovení měl vůči žalobkyni právo na
tuto náhradu, podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, Nejvyšší
soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího
řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu