23 Cdo 17/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně S. – S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. G. V., advokátem, proti
žalované Č. r. – V. s., zastoupené V. ú.p. z., o zaplacení 2,421.792,- Kč
s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 C 87/97, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května
2003, č. j. 56 Co 3807/2003-346, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni se žalobkyně domáhala po žalované
zaplacení 2,421.792,- Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi účastníky byla dne
7. 11. 1994 uzavřena smlouva o dílo a žalobkyně měla provést dílo označené jako
„Z. – dostavba“. Fakturou č. F100023795 vyfakturovala žalobkyně žalované
provedení víceprací v částce 2,421.792,- Kč a žalovaná i přes upomínku tuto
částku neuhradila.
Dne 25. 5. 1998 žalovaná podala vzájemný návrh s tím, že žádá po žalobkyni
zaplacení částky 564.847,50 Kč s příslušenstvím neboť v rámci dostavby kasáren
ve Z. žalobkyně odmítla odstranit vady a nedodělky na objektu č. 132 a žalovaná
proto tyto práce na základě výběrového řízení nechala odstranit obchodní
společností H., spol. s r. o. Předmětnou pohledávku žalovaná uplatnila vůči
žalobkyni z titulu práva na slevu z ceny a z titulu práva na náhradu vzniklé
škody.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 22. dubna 2002, č. j. 3 C 87/97-291,
zamítl žalobu na zaplacení 2,421.792,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), vyloučil
k samostatnému řízení vzájemný návrh žalované ze dne 21. 5. 1995, doručený
soudu dne 25. 5. 1998, na zaplacení částky 564.847,50 Kč s příslušenstvím
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.). Vyšel ze
zjištění, že žalovaná vyhlásila soutěž na předložení nejvýhodnějšího návrhu
smlouvy o dílo, když předmětem plnění bylo dokončení stavebních prací podle
projektu staveb rozestavěných objektů. Žalobkyně vypracovala odborný odhad
stavebních nákladů včetně finančního ohodnocení a při určování rozestavěnosti
jednotlivých objektů vycházela i z fyzické prohlídky objektu. Při stanovení
cenové nabídky vycházela žalobkyně jak z projektové dokumentace, tak z
prohlídky staveniště a dále i z původního rozpočtu. V rámci výběrového řízení
byla na dostavbu vybrána žalobkyně. Mezi žalovanou jako objednatelkou a
žalobkyní jako zhotovitelkou byla dne 7. 11. 1994 uzavřena písemná smlouva o
dílo č. 071194. Jejím předmětem byla „Z. – dostavba“, a to konkrétně objekt č.
107, kde byla sjednána smluvní cena za provedení díla v částce 4,365.000,- Kč a
objekty č. 138, 132, 203, 205, 204, 206, 143, 701, 403 až 505 a 146, kde byla
sjednána smluvní cena za provedení díla v částce 8,928.000,- Kč. Dohodami mezi
účastníky pak byla smlouva o dílo měněna a doplňována 11 dodatky. Dodatek č. 12
nebyl účastníky řádně uzavřen, neboť nebyl odsouhlasen žalovanou a soud jej
tedy považoval pouze za návrh dodatku. Předmětem tohoto dodatku byly vícepráce
na objektech č. 132 a 205, které byly žalobkyni žalovanou vyúčtovány fakturou
č. F100023795 se splatností 4. ledna 1996. Soud prvního stupně dovodil, že mezi
účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo, když předmět díla byl ve smlouvě
vymezen dostatečně určitým způsobem – „Z. – dostavba“ s tím, že smlouva
obsahuje označení objektů, kterých se dílo týká, včetně rozsahu prováděných
úprav. Ve smlouvě o dílo, v bodech 3.3. a 3.4 bylo účastníky dohodnuto, že
požádá-li objednatel písemně, nebo dojde-li ke změně projektu, k odlišnému
provedení prací od popisu nebo podmínek uvedených v soupisu prací, musí být
před jejich provedením dohodnuta odpovídající cena. Bude-li objednatelem
požadováno provedení prací nebo se ukáže nutnost provedení prací, které nejsou
obsaženy v projektu stavby (vícepráce), musí na tuto skutečnost zhotovitel
upozornit před zahájením prací. V tomto případě musí být dohodnuta nová cena
před zahájením víceprací. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že upozornění
ze strany žalobkyně na vícepráce před jejich zahájením nebylo učiněno, neboť
žalobkyně zaslala předmětnou fakturu spolu s rozpočtem a nabídkami žalované až
po provedení víceprací. Z tohoto důvodu nebyla ani před zahájením víceprací
dohodnuta nová cena. Dodatek č. 12, pokud jde o provedení předmětných
víceprací, nebyl ze strany žalované akceptován a k jeho platnému uzavření proto
nedošlo.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. května 2003, č.
j. 56 Co 3807/2003-346, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne
22. dubna 2002, č. j. 3 C 87/97-291, (vyjma nenapadeného výroku pod bodem II.).
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 7. 11.
1994 platně smlouvu o dílo, která měla všechny podstatné části smlouvy o dílo
ve smyslu § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), tj.
vymezení díla jako předmětu plnění a stanovení ceny, proto nemůže obstát
námitka žalobkyně, že předmětná smlouva o dílo je absolutně neplatným právním
úkonem pro její neurčitost v části týkající se předmětu díla (§ 37 odst. 1 obč.
zák.). Argumentovala-li žalobkyně tím, že provedla pro žalovanou tzv.
vícepráce, které jí žalovaná nezaplatila, poukázal odvolací soud na skutečnost,
že účastníci si dohodli pevnou částku jako cenu za dílo a tato částka
vycházející z pozdějších 11 písemných dodatků smlouvy je pro zhotovitele
částkou závaznou a konečnou, neboť účastníci si v článku 11 bod 1 smlouvy
sjednali, že smlouvu lze měnit pouze písemným oboustranně potvrzeným ujednáním
výslovně nazvaným Dodatek ke smlouvě s tím, že jiné zápisy, protokoly a apod.
se za změnu smlouvy nepovažují. Dodatek, kterým by byly dohodnuty tzv.
vícepráce jako činnost dosud smluvně nepodložená, nebyl písemně uzavřen, a
žalobkyně ani netvrdila, že by dodatek ke smlouvě uzavřen byl. Požadavek na
zaplacení plnění proto nemá oporu v uzavřené smlouvě. Namítala-li žalobkyně, že
eventuelním důvodem žaloby je vydání bezdůvodného obohacení, které žalované na
úkor žalobkyně vznikl v důsledku toho, že smlouva je neplatná, bylo na
žalobkyni, aby své tvrzení prokázala. Ta však na podporu svého tvrzení žádný
důkaz nepřinesla a žalobkyní tvrzená skutečnost nevyplývá ani ze znaleckého
posudku. Podle odvolacího soudu nemá oporu ve zjištěných skutečnostech ani
tvrzení žalobkyně, že žalovaná nepostupovala ve smluvních vztazích mezi
účastníky dle zásad poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák.
Žalobkyní citované ustanovení na souzený případ nedopadá a dopadnout nemůže,
neboť chrání pouze toho, proti němuž je uplatňován nárok. V souzené věci je to
však žalobkyně, která nárok uplatňuje, je aktivním subjektem dovolávající se
svých tvrzených práv. Dále uzavřel, že nemůže obstát ani námitka žalobkyně, že
soud prvního stupně řádně neučinil poučení podle § 118 odst. 1 o. s. ř.
Dovolané ustanovení upravuje postup předsedy senátu po zahájení jednání a
určeným způsobem soud prvního stupně postupoval.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním opírajíc jeho přípustnost
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřujíc jeho důvodnost v
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a dále že
řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil
platnost předmětné smlouvy o dílo, vyšel-li ze zjištění, že předmět díla byl
sjednán určitě. Odvolací soud dovodil, že předmět díla byl řádně vymezen s
odkazem na projektovou dokumentaci pro realizaci díla, avšak neměl ji k
dispozici a nemohl tedy posoudit, zda tato projektová dokumentace dostatečným
způsobem předmět díla vymezuje. Poukazuje na to, že přebírala stavbu
rozestavěnou a z důkazů, které byly provedeny, vyplynulo, že žádný z účastníků
při uzavírání smlouvy neznal přesný rozsah prací, tj. přesný rozsah díla.
Přesný stupeň rozpracovanosti díla nebyl nikdy určen, proto předmět díla nemohl
být sjednán určitě. Z tohoto důvodu nemohla být určena přesně ani cena díla, a
proto také na další práce bylo uzavřeno ke smlouvě dalších 11 dodatků. Následně
však žalovaná zneužila svého práva a další dodatky ke smlouvě o dílo odmítla
uzavřít, ač žalobkyně další práce již provedla. Podle názoru dovolatelky měl
dovolací soud v posuzovaném případu aplikovat § 265 obch. zák., když žalovaná
odmítnutím zaplacení provedených prací vykonávala své právo v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku, které předpokládají, že za provedené práce
je poctivé a slušné řádně a včas zaplatit. Dále vytkla odvolacímu soudu, že
pominul nedostatek řádného poučení podle § 118 a § 118a o. s. ř. soudem prvního
stupně, jestliže se ukázalo, že žalobkyně nevylíčila všechny rozhodné
skutečnosti a že měl být z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně zrušen.
Má zato, že odvolací soud nesprávně konstatoval, že soud prvního stupně
nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno tvrzeného
bezdůvodného obohacení žalované na její úkor. Dovolatelka navrhl zrušení
rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 13. ledna 2005, č. j. 32 Odo 260/2004-415, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobkyně odmítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., když odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s
hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom,
že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. Dovolací soud se
ztotožnil se závěry soudů, že účastníci uzavřeli dne 7. 11. 1994 platně smlouvu
o dílo, která měla všechny podstatné části smlouvy o dílo podle ustanovení §
536 a násl. obch. zák. Odvolací soud nepochybil, odmítl-li námitku dovolatelky,
že předmětná smlouva o dílo je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §
37 odst. 1 obč. zák. pro její neurčitost v části týkající se předmětu díla,
jestliže podle § 536 odst. 1 obch. zák. bylo v předmětné smlouvě sjednáno
provedení určitého díla pod bodem 2.0 „Z. – dostavba“ a dále v článku 2.1 bylo
dílo konkretizováno dokončením konkrétních objektů a v čl. 2.2 rozsahem prací
podle cenové nabídky členění podle bodu 2.1 s použitím standardních materiálů a
na základě předaných výkazů výměr a odhadem stupně rozestavěnosti. V rozporu s
hmotným právem není rovněž závěr odvolacího soudu, že na souzený případ
nedopadá § 265 obch. zák., jestliže soud tak dovodil ze zjištění, že požadavek
na zaplacení plnění nemá oporu v uzavřené smlouvě. K námitce dovolatelky, že
řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
dovolací soud uvedl, že k nim lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) a tudíž se takovými vadami
nemůže v daném případě zabývat.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2007, č. j. II. ÚS 182/05, bylo
zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo
260/2004. Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad, podle kterého důvod dovolání
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na
přístup k dovolacímu soudu, neboť z takové interpretace vyplývá, že přezkum vad
řízení dovolací soud povede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Pouze interpretace, podle které
rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodu nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b)o. s. ř.), tak i z důvodu vad
řízení (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), znamená současně naplnění jak
ústavně stanovené povinnosti soudu poskytovat jednotlivci ochranu jeho
základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účelu daného typu dovolacího řízení,
který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudu. Za obecně způsobilý
důvod k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. lze tak podle Ústavního soudu považovat důvod dle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Tím, že dovolací soud námitky
stěžovatelky naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. vůbec nereflektoval, jejich relevanci z hlediska možného naplnění
kritéria zásadního významu po právní stránce neposuzoval a nevyjádřil se k nim,
nepřípustně omezil právo stěžovatelky na přístup k soudu (jak ostatně
konstatoval Ústavní soud rovněž v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05).
Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud napadeným usnesením, v němž v
části uplatněného dovolání nepřipustil přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v
rámci dovolacího řízení, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu
základním právům (čl. 4 Ústavy), a sám tak porušil základní právo stěžovatelky
na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu Ústavní
soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti vyhověl a napadené
usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ve zbývající části, směřující proti
rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), při novém posuzování
dovolání žalobkyně po zrušovacím nálezu Ústavního soudu se zabýval přípustností
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Při novém projednání dovolání vycházel dovolací soud z článku II. zák. č.
59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu
provedené tímto zákonem, podle něhož se dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu vydaným před nabytím účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na skutečnost, že
rozhodnutí odvolacího soudu bylo v dané době vydáno po řízení provedeném podle
dosavadních předpisů, bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále
opět jen „o. s. ř.“).
Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), pak
při zkoumání zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst.
3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat
jen takové právní otázky (z těch na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které
dovolatel v dovolání označil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka žádnou
právní otázku zásadního významu s judikaturním přesahem nevymezila. Za stavu,
kdy napadené rozhodnutí není ani založeno na řešení otázky zásadního významu,
která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a kdy Nejvyšší soud neshledal
z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které
by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně
významným, mohl být zásadní právní význam napadeného rozhodnutí naplněn v
případě, že by odvolací soud řešil otázku platnosti smlouvy o dílo z hlediska
určitosti v části týkající se předmětu díla, na jejímž posouzení jeho rozsudek
spočívá, v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3). V mezích dovolacích
argumentů, jež se pojí s dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
(řešení otázky, zda smlouva o dílo je dostatečně určitá co do vymezení předmětu
díla), postrádá dovolání potřebný judikatorní přesah a o rozpor s hmotným
právem nejde. Závěr, že smlouva o dílo není neplatná pro neurčité vymezení
předmětu díla, logicky vyplývá ze skutkových závěrů, učiněných soudy nižších
stupňů [ze soudy výše formulovaných zjištění o obsahu smlouvy]; tyto závěry
samy přitom v dovolacím řízení přezkoumatelné nejsou (dovolací důvod podle §
241a odst. 3 je pro posuzovanou věc zákonem vyloučen – srov. důvody usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolatelka pouze opakuje námitky, které již uplatnila v odvolání
a s nimiž se odvolací soud zcela správně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění
rozsudku. Nejvyšší soud dále neshledal zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí ani v tom, že by odvolací soud řešil věc v rozporu s hmotným právem,
pokud v posuzované věci neaplikoval § 265 obch. zák., nevyplývá-li nárok
žalobkyně na zaplacení vymáhané částky ze zákona, ani ze smlouvy, nelze tento
nárok založit podle ust. § 265 obch. zák.
Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či
není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad
právního (procesněprávního) předpisu.
Tak tomu však v dané věci není. Dovolatelka namítá pochybení soudu spočívajícím
v nedostatku poučení žalobkyně v tom směru, aby vylíčila rozhodné skutečnosti a
předložila důkazy pro případ právního posouzení věci jako bezdůvodného
obohacení (ve smyslu § 118 a 118a o. s. ř.) respektive v případě důkazní nouze,
ohledně uzavření smlouvy o dílo.
Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník
nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda
senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit
a jaké jsou následky nesplnění této výzvy.
Podle odst. 2 téhož ustanovení, má-li předseda senátu zato, že věc je možné po
právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností;
postupuje přitom obdobně podle odst. 1. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li
předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k
prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez
zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně a rovněž i odvolací soud ve
věci právní závěr, že mezi účastníky vznikl závazkový vztah – byla písemně
uzavřena smlouva o dílo ve smyslu § 536 obch. zák. s tím, že cena díla byla
sjednána pevnou částkou. Nepřiznal-li odvolací soud (a shodně i soud prvního
stupně) žalobkyni nárok na zaplacení provedených víceprací ve smyslu ustanovení
§ 549 odst. 1 obch. zák., neboť podle článku 11 bod 1 smlouvy o dílo, lze
smlouvu měnit pouze písemným oboustranně potvrzeným ujednáním vysloveně
nazvaným Dodatek ke smlouvě, dospěl ke správnému závěru o nutnosti písemné
formy pro případ změny předmětné smlouvy o dílo – dohodu o rozšíření díla – ve
smyslu § 272 odst. 2 obch. zák. Z uvedeného vyplývá, že požadovala-li žalobkyně
zaplacení doplatku ceny díla na základě platné smlouvy o dílo s pevně
stanovenou cenou díla, nebylo třeba žalobkyni poučovat podle § 118 a § 118a
odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně uvedla všechna potřebná tvrzení a rozhodné
skutečnosti z hlediska uvažovaného právního názoru na zaplacení ceny díla.
Poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. v daném případě nepřichází v
úvahu, neboť závěr odvolacího soudu o nenaplnění předpokladu pro možné
posouzení uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení je správný, když
žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 obč.
zák. nepřipadla v úvahu a nárok žalobkyně bylo třeba posoudit pouze jako právo
na zaplacení ceny díla. Byla-li cena díla sjednána pevnou částkou, byla
žalobkyně jako zhotovitelka povinna provést dílo na svůj náklad a na své
nebezpečí i v případě, kdy náklady na zhotovení díla byly větší, než
předvídala. V dané věci tak nebylo třeba, jestliže posuzovanou věc nebylo možno
posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, žalobkyni vyzvat, aby
doplnila vylíčení rozhodných skutečností. Neposuzoval-li odvolací soud správně
věc podle jiného hmotněprávního ustanovení, pak postup podle § 118a odst. 2 o.
s. ř. není v souzené věci namístě.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů po právní stránce zásadní význam a není proti němu dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 ve
spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla
v dovolacím řízení úspěšná a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.