Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Ostravská 2966, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 To 79/2024-36 ze dne 13. 3. 2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 6008/2023 ze dne 5. 2. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 94/2017 ze dne 23. 9. 2019 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 507/2019 ze dne 5. 2. 2020, byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 roku za současného uložení povinnosti ve zkušební době nahradit podle svých sil způsobenou škodu.
2. Stěžovatel podal dne 4. 9. 2023 návrh na povolení obnovy řízení ve smyslu § 277 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Návrhem na povolení obnovy opírajícím se o stěžovatelem tvrzené nové skutečnosti a výpovědi svědků se zabýval Obvodní soud pro Prahu 10. Stěžovatel namítal, že nalézací soud nesprávně považoval svědka Z. V. za věrohodného, neboť měl dostatek finančních prostředků a nepotřeboval žádnou půjčku. Nevypořádal se ovšem dostatečně se smlouvou o zápůjčce mezi A. B. a Z. V. za současného vystavení směnky. Namítal, že důkaz výslechem svědka A. B. je nutno považovat za tzv. opomenutý důkaz. Stěžovatel dále navrhl výslechy několika nových svědků - D. P., E. K. a P. G. - a opakování výslechu svědkyně V. H. (dříve V. M. Š.), včetně provedení listin, které má svědkyně k dispozici.
3. Podle názoru obvodního soudu se u výslechu svědka A. B. nemohlo jednat o opomenutý důkaz, když nalézací soudy věcně a adekvátně odůvodnily, proč návrhu nevyhověly. Ani další navržené důkazy neprovedl, když shledal, že nesouvisí s předmětem řízení, ale vztahují se k soukromé záležitosti svědka Z.
V. Důvody soud neshledal ani pro opakování výslechu svědkyně V. H., když vysvětlil, že stěžovatel nespecifikoval, k čemu by se měla svědkyně nově vyjadřovat, ani jaké listiny má údajně nyní k dispozici. Výpověď svědkyně navíc nalézací soudy hodnotily jako nevěrohodnou. Soud uzavřel, že výše uvedené důkazní návrhy stěžovatele samy o sobě nepřinesly žádné nové skutečnosti a ani je nelze považovat za důkazy, které by mohly ve spojení s již dříve známými skutečnostmi odůvodnit jiné rozhodnutí. Návrh na obnovu řízení proto obvodní soud napadeným unesením zamítl.
4. Městský soud v Praze stěžovatelovu stížnost napadeným usnesením zamítl. Výrok usnesení obvodního soudu a řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal a rozhodl, že stížnost není důvodná.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že trestní soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) tím, že jeho věc neprojednaly dostatečným způsobem. Uvádí, že mu nebylo umožněno prokázat důvody obnovy trestního řízení, když obvodní soud neprovedl navrhované důkazy, a považuje za nedostatečné odůvodnění obecných soudů, že výslech svědka A. B. je nadbytečný. Napadené rozhodnutí městského soudu považuje za velmi stručné, neboť soud vypořádal jeho argumentaci toliko na jedné a půl straně a na jeho námitky buď nereagoval, či se pouze ztotožnil se závěry obvodního soudu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Na úvod Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto z důvodu zdrženlivosti k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím v rozsahu skutkových zjištění, připomíná Ústavní soud následující. Obecné soudy vycházely v řízení o povolení obnovy řízení z § 278 odst. 1 trestního řádu, podle něhož může být obnova trestního řízení povolena jen tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o uloženém trestu.
9. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku tehdy, jestliže tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž vzešla původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.
10. V souvislosti s hodnocením důkazů, jež provedly obecné soudy, Ústavní soud rovněž připomíná, že čl. 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zaručuje právo na spravedlivé řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny a vyhodnoceny důkazy. Nestanoví však jakákoli pravidla pro určení přípustnosti důkazů nebo způsobu, jímž důkazy mají být posouzeny. Je na obecných soudech, zejména na nalézacím soudu, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, nýbrž pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele (k tomu viz nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004). To se v předmětném případě ovšem nestalo.
11. Ústavní soud zhodnotil shora popsaný postup obecných soudů v řízení o povolení obnovy a konstatoval, že postup soudů nepřekročil meze ústavnosti. Obvodní soud se v posuzované věci podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení dostatečně zabýval. Stěžovatel namítá, že obvodní soud porušil jeho právo na soudní ochranu tím, že neprovedl jím navrhované důkazy či je neprovedl znovu. Soud se ovšem těmito důkazními návrhy dostatečným způsobem zabýval a odůvodnil, proč tyto důkazy neprovede, neboť nesouvisí s předmětem řízení (srov. body 7 a 8 napadeného usnesení obvodního soudu). Ústavní soud nemá, co by tomuto odůvodnění vytknul, když navíc stěžovatel ani nepředkládá žádnou komplexní argumentaci, kterou by rozporoval způsob, jak se obvodní soud s důkazy vypořádal. Omezuje se toliko na nesouhlas s jejich neprovedením, respektive s odmítnutím opakování jejich provedení. Z hlediska kontroly ústavnosti Ústavním soudem je podstatné, že neprovedení dalšího dokazování obecné soudy odůvodnily.
12. Obdobný závěr přitom platí i k námitce, že výslech svědka A. B. je opomenutým důkazem. Obecné soudy se touto argumentací stěžovatele náležitým způsobem zabývaly, když obvodní soud odůvodnil, proč se o opomenutý důkaz nejedná a proč byl tento důkaz soudu známý již dříve, neboť stěžovatel navrhoval jeho provedení již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu (srov. bod 6 napadeného usnesení obvodního soudu). Ani v rozsahu tohoto odůvodnění obecných soudů stěžovatel žádnou argumentaci (natožpak ústavněprávní) nepředkládá, a i proto je v rozsahu této námitky jeho ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatel rovněž namítá, že městský soud porušil jeho právo na soudní ochranu tím, že odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je jen jedna a půl strany dlouhé a neobsahuje odpovědi na stěžovatele předložené námitky, pouze obecně potvrzuje názor obvodního soudu. Ani v rozsahu této námitky Ústavní soud porušení práv stěžovatele neshledal. Ústavní soud připomíná, že dostatečnost či naopak nedostatečnost odůvodnění není spojena s jeho délkou či s počtem odkazů na rozhodnutí kteréhokoli z vyšších soudů, či dokonce Ústavního soudu.
Vždy je důležité, aby věcně reagovalo na argumenty stran a srozumitelně vyjádřilo důvody, které soud přiměly ke konkrétnímu výroku (k tomu viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1990/19 ze dne 16. 1. 2020). V nyní posuzované věci stěžovatel ovšem jen obecně konstatuje, že odůvodnění v této věci nesplňuje jeho představy o rozsahu odůvodnění. Konkrétně však již neuvádí, v čem přesně jej shledává nedostatečným, respektive které námitky městský soud nevypořádal. Podle názoru Ústavního soudu je odůvodnění v posuzované věci dostatečné a srozumitelné, výhrady nelze činit ani proti tomu, že se městský soud ztotožňuje se závěry obvodního soudu, který své závěry pečlivě odůvodnil.
14. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu