Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Vocela, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2364/2024-433 ze dne 30. 1. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 333/2023-401 ze dne 5. 12. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace PETRONEL spol. s r. o., sídlem Riedlova 919, Desná, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V roce 2002 vedlejší účastnice a jiná obchodní korporace [Národní stavební společnost a. s. ("akciová společnost")] uzavřely kupní smlouvu, podle které vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo k nemovitostem v Jablonci nad Nisou. Sjednanou kupní cenu 14 037 000 Kč vedlejší účastnice zaplatila akciové společnosti v roce 2003.
3. V březnu 2007 byl na majetek akciové společnosti prohlášen konkurs. Insolvenční správkyně předmětné nemovitosti zapsala do soupisu konkursní podstaty s tím, že kupní smlouva byla absolutně neplatná. Vedlejší účastnice následně podala žalobu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, avšak příslušné soudy v roce 2009 rozhodly, že nemovitosti byly do konkursní podstaty zapsány oprávněně: Jelikož nemovitosti byly převedeny mezi osobami blízkými (jednatel a společník vedlejší účastnice byl rovněž členem představenstva akciové společnosti), měly být ke dni uzavření kupní smlouvy oceněny znalcem podle § 196a odst. 3 obchodního zákoníku; protože se tak nestalo, kupní smlouva byla podle soudů neplatná.
4. Dne 8. 2. 2012 vydal velký senát Nejvyššího soudu průlomové rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, podle něhož absence znaleckého posudku ve smyslu § 196a odst. 3 obchodního zákoníku sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy o převodu majetku, nýbrž je třeba současně zkoumat, zda kupní cena byla v místě a čase uzavření smlouvy obvyklá. Insolvenční správkyně přesto v červnu 2013 řešené nemovitosti zpeněžila na částku 11 800 000 Kč. Vedlejší účastnice následně v srpnu 2013 v konkursním řízení uplatnila svoji pohledávku ve výši 14 037 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení akciové společnosti. Insolvenční správkyně se touto přihláškou ovšem nezabývala z důvodu její opožděnosti. Výtěžek zpeněžení majetku akciové společnosti byl následně rozdělen mezi konkursní věřitele včetně stěžovatele. Insolvenční soud v březnu 2019 a březnu 2020 určil, že stěžovateli bude z výtěžku (celkem 13 059 118,02 Kč) vydána částka celkem 237 809,47 Kč, tj. podíl 1,821 %.
5. Vedlejší účastnice se následně tzv. žalobou z lepšího práva proti stěžovateli domáhala zaplacení 214 878 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (částka měla představovat podíl 1,821 % z 11 800 000 Kč jako výtěžku ze zpeněžených nemovitostí). Obvodní soud pro Prahu 8 ("nalézací soud") uložil stěžovateli rozsudkem
č. j. 29 C 356/2021-353 ze dne 19. 6. 2023 povinnost žalovanou částku s příslušenstvím zaplatit. Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Soudy dospěly k následujícím závěrům:
Kupní smlouva, na základě které vedlejší účastnice od akciové společnosti nabyla vlastnické právo k nemovitostem, byla platná, jelikož sjednaná kupní cena byla cenou obvyklou, přestože nebyla určena posudkem znalce. Skutečnost, že žaloba o vyloučení nemovitostí z konkurzní podstaty akciové společnosti byla zamítnuta (v době před vydáním průlomového rozhodnutí Nejvyššího soudu), nic nemění na tom, že vedlejší účastnice měla k výtěžku zpeněžení nemovitostí lepší právo než stěžovatel, jemuž byl výtěžek zpeněžení v konkursním řízení vyplacen. Stěžovatel proto měl povinnost vydat vzniklé bezdůvodné obohacení.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
7. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně:
Soudy protiústavně (svévolně) hodnotily znalecký posudek vedlejší účastnice. Posudek, ze kterého vyplývá, že kupní cena nemovitostí byla obvyklá, je nepřezkoumatelný: není zřejmé, na základě jakých podkladů znalec cenu určil (stěžovatel rozporoval především výpočet kapitalizační míry a výši obnovovacích nákladů). Znalec vycházel jen ze "svých zkušeností a poznatků", nemovitosti nikdy neviděl, neznal nájemní smlouvy ani nájemníky. Výnosová hodnota nemovité věci musí vycházet z obvyklých cen nájmů v místě a času na základě porovnání vzorku podobných nemovitostí. Stěžovatel namítal rozpor provedeného znaleckého posudku s východisky judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, což soudy pominuly. Nelze ztotožňovat obvyklou cenu s tržní hodnotou.
Zadruhé, stěžovatel namítá, že soudy protiústavně vycházely z principu zpětného působení změny judikatury (incidentní retrospektivy) ohledně výkladu § 196a obchodního zákoníku. V době uzavření kupní smlouvy byla judikatura Nejvyššího soudu stran otázky platnosti obdobných smluv ustálená. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ne v každém případě lze zpětně aplikovat změnu judikatury; vždy je třeba posuzovat, zda účastníci jednali v důvěře ve správnost dosavadní judikatury a zda použití nového závěru bude přiměřené [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 26/21
ze dne 31. 8. 2021 (U 14/107 SbNU 328)].
Zatřetí, stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice a akciová společnost sjednaly místo ceny tržní cenu v tísni, která nemůže být cenou obvyklou; kupní smlouva proto byla neplatná nejen podle § 196a obchodního zákoníku, nýbrž i podle § 39 "starého" občanského zákoníku. Byť měla akciová společnost v době uzavření smlouvy tržní ocenění od dvou znaleckých ústavů, sjednala kupní cenu o cca 3 miliony korun nižší. Stěžovatel odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. sp. zn. 27 ICdo 53/2020 ze dne 7. 4. 2021, ze kterého má vyplývat, že jednatel akciové společnosti jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře. Soudy na tuto námitku nereagovaly.
Uzavření kupní smlouvy bylo zjevně nepoctivým právním jednáním a nelze mu proto poskytnout ochranu (ve smyslu § 6 a 8 o. z.). Spravedlivé by bylo, aby stěžovatel obdržel alespoň malou část přihlášené pohledávky. Bezdůvodnost obohacení nelze posuzovat formálně a mechanicky.
Stěžovatel konečně namítá, že Nejvyšší soud protiústavně odmítl jeho dovolání jako nepřípustné: odkazy na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyly přiléhavé; odkazy stěžovatele na konkrétní judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud naopak nevypořádal.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti - stejně jako v předchozích fázích soudního sporu - především rozporuje hodnocení kupní ceny za nemovitosti jako ceny obvyklé. Civilní soudy ovšem srozumitelně vysvětlily, proč považovaly závěry znaleckého posudku společnosti TPA Horwath za přesvědčivé: Odkázaly na vysvětlení znalce ohledně užité kapitalizační míry a potřeby určité srážky z důvodu, že pronajímané budovy zůstávají po určitý čas po ukončení nájmu bez nájemce; přihlédly ke skutečnosti, že v samotném konkursním řízení byly sporné nemovitosti prodány za 11 800 000 Kč a konečně vzaly v úvahu i nepřesnosti tržního ocenění společností YBN Consult a společnosti NOVOTA (bod 23 napadeného rozsudku odvolacího soudu a bod 54 prvostupňového rozhodnutí).
Ze závěru, že kupní cena představovala s ohledem na okolnosti případu cenu obvyklou, zároveň vyplývá, proč ji civilní soudy nepovažovaly za "cenu sjednanou v tísni", jak stěžovatel namítá. Takové hodnocení přiměřenosti výše kupní ceny nelze považovat za svévolné či nepřezkoumatelné; důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu do volného hodnocení důkazů ze strany civilních soudů proto dán není.
11. Civilní soudy se podle Ústavního soudu ústavně konformním způsobem vypořádaly rovněž s otázkou temporálních účinků změny judikatury ve smyslu usnesení sp. zn. Pl. ÚS 26/21
. Zohlednily obecný cíl § 196a odst. 3 obchodního zákoníku a skutečnost, že stěžovateli byla vyplacena (příslušná část) výtěžku zpeněžení nemovitostí v konkursním řízení společnosti až v roce 2019, tj. v době po změně judikatury Nejvyššího soudu (viz bod 22 napadeného rozsudku odvolacího soudu a bod 10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V tomto ohledu nelze považovat za excesivní hodnocení přiměřenosti povinnosti stěžovatele navrátit vedlejší účastnici bezdůvodné obohacení, které by bez zpeněžení sporných nemovitostí vůbec nevzniklo.
12. Z právě zmíněných důvodů je zjevně neopodstatněná rovněž námitka stěžovatele, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné. Posouzení přípustnosti dovolání závisí primárně na uvážení Nejvyššího soudu (§ 239 o. s. ř.), který stěžovatelovo základní právo na přístup k dovolacímu řízení neporušil, jelikož se argumenty stěžovatele (kvazi)meritorně zabýval.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu