Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Němcem, advokátem, sídlem Okružní 271/13, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2024 č. j. 25 Cdo 22/2024-197 a ze dne 21. února 2024 č. j. 25 Cdo 23/2024-199, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 238 odst. 1 písm. i) a j) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z týchž důvodů se domáhá zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákona.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel v řízení u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") vedeném pod sp. zn. 3 Nc 502/2022 požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Okresní soud žádosti zamítl usnesením ze dne 1. 3. 2023 č. j. 3 Nc 502/2022-109, které k odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 13. 4. 2023 č. j. 25 Co 109/2023-136. Řízení o týchž opakovaných žádostech stěžovatele později okresní soud zastavil pro překážku věci rozhodnuté usnesením ze dne 12. 5. 2023 č. j. 3 Nc 502/2022-141, které k odvolání stěžovatele potvrdil krajský soud usnesením ze dne 14. 6. 2023 č. j. 25 Co 109/2023-148.
3. Stěžovatel podal proti uvedeným rozhodnutím dvě samostatná dovolání. Ve věci zamítnutí žádostí stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením sp. zn. 25 Cdo 22/2024 řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu zastavil pro chybějící podmínku řízení (výrok I.) a dovolání proti usnesení krajského soudu odmítl jako nepřípustné (výrok II.) podle § 238 odst. 1 písm. i) a j) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudního poplatku, respektive o žádosti účastníka o ustanovení zástupce, která uvedená zákonná ustanovení z dovolacího přezkumu vylučují. Ve věci zastavení řízení o opakovaných žádostech stěžovatele Nejvyšší soud stejně rozhodl napadeným usnesením sp. zn. 25 Cdo 23/2024.
4. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, protože meritorně nevyřídil jeho dvě dovolání. Z téhož důvodu navrhuje zrušení § 238 odst. 1 písm. i) a j) o. s. ř., podle kterých je nepřípustné dovolání ve věcech osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce účastníkovi řízení. Protože byl právní zástupce stěžovateli pro řízení o ústavní stížnosti určen Českou advokátní komorou cca týden před podáním ústavní stížnosti, žádá stěžovatel o poskytnutí dodatečné 45denní lhůty pro zpracování bližšího odůvodnění ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. V nyní posuzované věci jde o zákonnou výluku dovolání ve věcech žádosti o osvobození od soudního poplatku a žádosti o ustanovení zástupce účastníkovi řízení. Totožná argumentace téhož stěžovatele již přitom byla předmětem řízení o jeho jiné ústavní stížnosti a s ní spojeném návrhu na zrušení § 238 odst. 1 písm. i) a j) o. s. ř., které Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2927/23
. Ústavní soud v uvedeném usnesení podrobně vysvětlil, proč odmítnutím dovolání, které směřuje proti rozhodnutím ve věci zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku a žádosti o ustanovení právního zástupce, nejsou porušena základní práva stěžovatele. Zjednodušeně řečeno, zákonná výluka dovolání zde má své rozumné opodstatnění a nadto lze dovoláním napadnout navazující rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Na odůvodnění uvedeného usnesení lze proto pro vypořádání podstaty nynější ústavní stížnosti v podrobnostech odkázat.
8. Nyní Ústavní soud nepovažoval ani za nezbytné stěžovateli poskytnout dostatečný prostor k rozvinutí jeho argumentace. Jde-li o právní otázky, ty Ústavní soud vypořádal v uvedeném usnesení. U případných skutkových specifik nyní posuzované věci Ústavní soud nespatřuje důvod, proč ani v krátké lhůtě nemohl právní zástupce či sám stěžovatel formulovat alespoň základní směr, kterým by se jejich argumentace měla ubírat. Má-li nadto stěžovatel skutečně v úmyslu zpochybňovat důvody zamítnutí své žádostí o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce v řízení před okresním soudem, měl možnost brojit ústavní stížností přímo proti těmto rozhodnutím, respektive též má možnost dovoláním brojit proti případným navazujícím rozhodnutím (viz shora).
Na těchto závěrech by nemohlo nic změnit ani poskytnutí dodatečné lhůty pro zpracování bližšího odůvodnění ústavní stížnosti. Rozhodnutím o nynější ústavní stížnosti bez poskytnutí dalšího dodatečného procesního prostoru proto stěžovatel není krácen na svých právech vyjádřit se k věci.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákona Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) téhož zákona, neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí procesní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu