Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje David Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2022, č. j. 8 Tdo 939/2022-656, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2022, č. j. 3 To 88/2022-614, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. března 2022, č. j. 1 T 195/2017-574, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 3. 2022, č. j. 1 T 195/2017-574, uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku (bod 1. výroku rozsudku), zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku (bod 2. výroku rozsudku), přečinem porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle § 183 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému sytému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 3. výroku rozsudku), pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4. výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná v bodech 1. až 4. citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku s použitím § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla stěžovateli uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestnými činy způsobil. O nároku poškozených na náhradu škody rozhodl Okresní soud v Jihlavě podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř.
3. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal stěžovatel a poškozená odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 6. 2022, č. j. 3 To 88/2022-614, podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2022, č. j. 8 Tdo 939/2022-656, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti své námitky směřuje výhradně proti skutkům vymezeným v bodech 1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědi poškozené, neboť v posuzovaném případě jde podle jeho mínění o "tvrzení proti tvrzení", navíc za situace, kdy poškozená měla zřejmý zájem na výsledku trestního řízení, který chtěla využít ve sporu o úpravu poměrů k jejich nezletilým dětem, což následně učinila. V této souvislosti zmínil, že soudem prvního stupně mu nebylo umožněno položit poškozené otázku, zda trestní řízení k takovému účelu využívá, neboť tato otázka byla soudem vyhodnocena jako sugestivní.
Stěžovatel uvádí, že žádný jiný ani nepřímý důkaz neexistuje. Proti osamocené výpovědi poškozené stojí výpověď stěžovatele, který tvrzení poškozené vyvrací. Podle názoru stěžovatele by tak soudy měly respektovat princip presumpce neviny. Soudy se nijak nezabývaly jím navrženým důkazem odborným vyjádřením PhDr. Veselé. Důkazy nalézací soud podle názoru stěžovatele hodnotil jednostranně. Závěr znaleckého posudku k osobnosti poškozené je podle něj znehodnocen tím, že znalci neměli informaci o emočně vypjatém řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, v němž údajně poškozená uváděla nepravdu ohledně násilného chování stěžovatele.
Soudy se navíc nijak nezabývaly výpovědí svědkyně K. Jeho vinu nelze dovozovat z násilnické minulosti, která neprokazuje, že se předmětných skutků dopustil. Stěžovatel dále uvedl, že soud prvního stupně neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědkyně J. a zajištění její účasti u hlavního líčení ponechal pouze na obhajobě. Odvolací soud pak výslovně odmítl hodnotit soudem prvního stupně provedené důkazy, jak mu to ukládá trestní řád.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud nepřezkoumává ani vztah mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjištění zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
8. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve skutkových větách pod bodem 1. a 2. rozsudku na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Okresní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině. K dispozici měl řadu důkazů, přičemž si byl vědom i jistých protichůdností výpovědí stěžovatele a poškozené, proto při hodnocení těchto důkazů zkoumal, zda a nakolik jsou tvrzení poškozené a stěžovatele věrohodná a v souladu s ostatními provedenými důkazy. Shledal, že výpovědi poškozené našly oporu v dalších provedených důkazech a že výpověď stěžovatele byla naopak bezpečně vyvrácena. Zabýval se výpovědí svědkyně K., kterou vyhodnotil po obsahové stránce ve vztahu ke skutečnostem, které byly předmětem dokazování v posuzované věci. Návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zamítl z důvodu nadbytečnosti, neboť v dosavadním řízení byl podle jeho názoru proveden ucelený řetěz důkazů vytvářejících dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
9. Konkrétně okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že výpověď poškozené lze považovat za konzistentní a věrohodnou. Soudy se velmi důkladně věnovaly posouzení věrohodnosti poškozené a k opakovaným námitkám stěžovatele i objasnění otázky, zda její výpověď k bodům 1. a 2. rozsudku mohla být vedena toliko záměrem stěžovatele dehonestovat v civilním řízení o péči k jejich nezletilým dětem. Z časového sledu postupu poškozené v trestním řízení zasazeného do údajů zjištěných z výpovědí svědkyň a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, soudy jednoznačně vyloučily motivaci poškozené pomstít se stěžovateli a omezit jej v jeho rodičovských právech. Lze k tomu dodat, že trestní řízení a civilní řízení o péči o nezletilé děti každé sleduje zcela jiný cíl. Soudci v nich vystupují nezávisle a pouhé tvrzení nepodložené dalším dokazováním není způsobilé jejich závěr zásadně ovlivnit. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by civilní řízení takovým deficitem trpělo.
10. Posouzení věrohodnosti poškozené v trestním řízení bylo úkolem soudu, jehož splnění vyžaduje komplexní zhodnocení provedených důkazů. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, je pouze jedním z nich. Soudy postupovaly zcela v duchu požadavků plynoucích z judikatury Ústavního soudu, podle níž znaleckému posudku nenáleží a priori vyšší důkazní síla než jiným důkazním prostředkům a ani on není vyňat z povinnosti všestranného a pečlivého hodnocení soudem, zaměřeného nejen na právní, ale i věcnou správnost, přičemž součástí tohoto hodnocení musí vždy být i úplnost a autenticita podkladů, z nichž soudní znalec při zpracování posudku vycházel [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)]. Jakékoli spekulace o tom, že by závěr posudku a na něm stojící zhodnocení věrohodnosti poškozené vyznělo jinak, pokud by znalci byli informováni o výpovědi poškozené v civilním řízení o péči o děti, nemají žádnou právní relevanci a jsou zcela odtrženy od reality posuzovaného trestního řízení.
11. Z přiloženého protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že obhajoba měla prostor klást poškozené otázky, který využila. Nepřipuštění otázky, zda poškozená někdy využila skutky ohledně znásilnění k tomu, aby byly děti svěřeny do její péče, nikterak nezkrátilo právo obhajoby. Jak bylo uvedeno výše, posouzení věrohodnosti poškozené bylo úlohou soudu na základě provedeného dokazování. Subjektivní sdělení poškozené tohoto typu soud vyhodnotil jako pro tento účel nevyužitelné. Proto dotaz obhajoby nepřipustil. Takové vedení výslechu navíc plně odpovídá pravidlům, která zavedl mimo jiné zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů, k předcházení sekundární viktimizaci.
12. Podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele ústavně konformním způsobem. K jejich závěrům může Ústavní soud toliko doplnit, že soudy hodnotí relevanci důkazního návrhu vždy ve vztahu k rozsahu a obsahu celého (již provedeného) důkazního řízení. Soudy tak nelze zavázat ke striktním obecným požadavkům bez přihlédnutí ke kontextu ostatních důkazů. Právě to hrálo roli ve věci stěžovatele. Obecné soudy odmítly provést ty důkazy, které nemohly (vzhledem k důkazní situaci) jakkoliv ovlivnit rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3488/21 ). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné. Svědkyni J., jejíž výslech navrhovala obhajoba, soud k hlavnímu líčení předvolával. Přesto, že podle sdělení obhajoby o konání hlavních líčení věděla (dle protokolu, jehož kopii stěžovatel dodal, se z hlavního líčení omluvila), nedostavila se k němu. Soud její výpověď vyhodnotil jako nadbytečnou a své závěry uvedl v odůvodnění rozsudku. Za tohoto stavu neměl soud důvod využít další procesní prostředky k zajištění účasti svědkyně u hlavního líčení. Krajský soud neshledal žádné nedostatky v hodnocení důkazů ani v úplnosti dokazování, kdy doplnění dokazování považoval ve shodě s okresním soudem za nadbytečné.
13. Lze přisvědčit stěžovateli, že odvolací soud je oprávněn a povinen zabývat se v rámci postupu podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumáváním toho, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy. Odvolací soud, i když sám neprovede žádné nové důkazy ani neopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnost o své správnosti, na základě čehož konstatuje neslučitelnost přezkoumávaného rozhodnutí s ust. § 2 odst. 6 tr. ř.
14. Stále však platí, že těžiště dokazování se v trestním řízení nachází v hlavním líčení, neboť zjišťování skutkového stavu je v souladu se zásadami bezprostřednosti a volného hodnocení důkazů doménou především nalézacích soudů. V odvolacím řízení je zásadně soud vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud nalézací. Odvolací soud tak může hodnotit jen takové důkazy, které sám nově provedl, nebo které po nalézacím soudu zopakoval [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153)]. Jen na základě takto nově provedených či zopakovaných důkazů pak může skutkový stav přehodnotit, respektive modifikovat skutkový stav tak, jak jej zjistil nalézací soud, přičemž v tom rozsahu, v němž byl skutkový stav zjištěn toliko z důkazů provedených nalézacím soudem, nemůže tento skutkový stav odvolací soud nijak přehodnocovat ani doplňovat (srov. usnesení ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2773/18 ).
15. Jinými slovy odvolací soud přezkoumává proces hodnocení důkazů, a pokud zjistí pochybení (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.), může soudu prvního stupně zjištěné vady vytknout, nemůže však prosazovat jiné (vlastní) hodnocení důkazů, které sám neprovedl.
16. V posuzované věci odvolací soud správnost postupu řízení z hlediska vytýkaných vad a zákonnost a odůvodněnost napadených výroků nalézacího soudu (jak mu ukládá § 254 tr. ř.) přezkoumal, své závěry i ohledně hodnocení důkazů provedeného nalézacím soudem v odůvodnění svého usnesení vyložil. Dospěl k závěru, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a že skutkový stav věci ohledně bodů 1. a 2. rozsudku byl zjištěn bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Proto odvolání stěžovatele zamítl. K takovému procesnímu postupu nemá Ústavní soud žádné výhrady.
17. Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li obecný soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna, a své úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu