Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Přečka, zastoupeného Mgr. Ivetou Magnuskovou, advokátkou se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2011 č. j. 42 Co 345/2010-175 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 č. j. 26 Cdo 86/2012-200, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho civilní věci s odůvodněním, že jimi byl porušen článek 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 4. 2011 č. j. 42 Co 345/2010-175 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 2.
7. 2010 č. j. 19 C 286/2009-116, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se stěžovatel po žalovaných domáhal vyklizení bytu ve výroku rozsudku specifikovaného, k němuž měl vlastnické právo nabýt na základě kupní smlouvy uzavřené s žalovanými. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaní jsou nadále vlastníky bytu, nikoli však z důvodu neplatnosti kupní smlouvy pro omyl v předmětu závazku, ale protože žalovaní řádně odstoupili od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny stěžovatelem.
Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, protože procesně úspěšní žalovaní se tohoto práva vzdali. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2013 č. j. 26 Cdo 86/2012-200 odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost, neboť stěžovatelem vznesená otázka, zda je možno odstoupit od smlouvy pro pozdní splnění závazku i po jeho splnění, když druhá smluvní strana s tímto pozdním plněním závazku souhlasila, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dodal, že pokud stěžovatel tvrdí zaplacení kupní ceny, brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., ke kterému při posuzování přípustnosti nenárokového dovolání přihlížet nelze. V ústavní stížnosti stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že se nedostatečně seznámil s obsahem procesního spisu, zejména s výpověďmi jednotlivých svědků ohledně zaplacení kupní ceny, následkem čehož nesprávně posoudil význam otázky vznesené stěžovatelem v dovolání, kterou stěžovatel považuje za klíčovou pro celé řízení a úspěch ve věci samé.
Stěžovatel dále namítá, že výpověďmi stěžovatele a svědků Romana Mikušíka a Martina Solného bylo prokázáno zaplacení kupní ceny před odstoupením od smlouvy, a odvolací soud kritizuje pro neprovedení důkazu výpovědí svědka Martina Plachetky bez bližšího odůvodnění.
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považuje stěžovatel za nedostatečné, protože odvolací soud neuvedl, zda kupní cena byla zaplacena, a nevypořádal se s výpověďmi jednotlivých svědků. Tím, že stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, se cítí být postižen za uplatňování svých práv ve smyslu článku 3 odst. 3 Listiny. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti.
V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Ústavní soud konstantně judikuje, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti [srov. nález sp. zn. I.
ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19), usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003 (U 31/31 SbNU 383), usnesení sp. zn. II. ÚS 2541/11 ze dne 5. 10. 2011 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2398/11 ze dne 8. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Tak by tomu bylo zejména v případě denegationis iustitiae (odepření spravedlnosti), jestliže by se zřetelem k logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím obsaženým v napadeném rozhodnutí šlo o projev svévole [srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11.
6. 2009 (N 138/53 SbNU 717), nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19)], dále v situaci, kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolací soud vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973)], anebo v případě absence odůvodnění. Ústavní soud nepožaduje extenzivní výklad práva, ale spokojí se s uvedením stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod [srov. nález sp. zn. Pl.
ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19) a usnesení sp. zn. I. ÚS 3642/10 , dostupné na http://nalus.usoud.cz].
Žádnou z těchto vad napadené usnesení Nejvyššího soudu netrpí; naopak posouzení přípustnosti stěžovatelova dovolání odpovídá obecně dostupným, standardním a uznávaným judikatorním i doktrinárním závěrům, a proto Ústavní soud, maje napadené usnesení Nejvyššího soudu za ústavně konformní, na jeho odůvodnění odkazuje. Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, je nutno především jmenovat případy, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování upravených v ustanovení § 120 a násl. o.
s. ř. Jedná se zejména o případ opomenutých důkazů, důkazů deformovaných či důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i o svévolné hodnocení důkazů, jež je výsledkem zjevného omylu nebo je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu je dán také tehdy, jestliže obecné soudy odpovídající skutková zjištění srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, takže z něj není dostatečně seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, resp. kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález sp. zn. III.
ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) a nález sp. zn. I. ÚS 84/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 184/54 SbNU 287)]. S ohledem na výše vyložené postavení ve vztahu k obecným soudům je však Ústavní soud v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [srov. usnesení usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Pokud jde o přezkum hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Skutkový závěr odvolacího soudu, dle kterého stěžovatel nezaplatil kupní cenu před podpisem kupní smlouvy, nevykazuje žádné z výše uvedených pochybení. Provedené dokazování, zejména zjevný nesoulad mezi tvrzením stěžovatele a výpověďmi svědků nesvědčí ani pro stěžovatelovu námitku, že svědci později předali kupní cenu žalovaným. Pokud jde o neprovedení důkazu výslechem svědka Martina Plachetky, neakceptování tohoto důkazního návrhu krajský soud založil na závěru o nadbytečnosti tohoto důkazu, tj. na argumentu, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno.
Jedná se o jeden z ústavně aprobovaných důvodů dovolujících soudu neprovést navržený důkaz [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. Nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli nelze hodnotit jako postih za uplatňování jeho práv před soudem, neboť úspěch, resp. neúspěch účastníka řízení ve věci samé má zásadně odraz v rozhodnutí o nákladech řízení. Promítá se zde zcela legitimní myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval [srov. nález sp. zn. I.
ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307), odst. 12]. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu