Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Z. Š. a MUDr. Ch. K., oba zast. JUDr. Milanem Janouškem, advokátem, sídlem Politických vězňů 44, Kolín II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.9.2010, č.j. 28 Cdo 189/2010-268, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a České republiky - Úřadu práce v Kolíně, sídlem Kutnohorská 39, Kolín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 11 odst. 1 :
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně byl zamítnut návrh stěžovatelů na určení, že do dědictví po JUDr. K. K. patří konkrétní dům s pozemkem v kat. úz. Kolín, Krajský soud v Praze na základě jejich odvolání tento rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé tzv. nenárokové dovolání, v němž mu přičítali zásadní právní význam a namítali nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl, protože shledal jeho nepřípustnost. V odůvodnění odkázal na vlastní judikaturu i na rozhodovací praxi Ústavního soudu.
Předně je třeba respektovat samotný petit ústavní stížnosti, v němž stěžovatelé navrhují pouze zrušení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí nepřípustného tzv. nenárokového dovolání. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že podle vlastní judikatury nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu o tom, zda v daném případě šlo či nešlo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které: "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález ve věci sp.zn. III. ÚS 40/93
, usnesení ve věci sp.zn. III. ÚS 116/94
, usnesení ve věci sp.zn. III. ÚS 280/03
a mnohé další). Z tohoto pohledu jsou výtky zaměřené vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu bezpředmětné. Ústavní soud v případech usnesení Nejvyššího soudu, jimiž jsou odmítána tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, ale pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejich změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod" - viz nález ve věci sp.zn. Pl. ÚS 1/03
, publikován pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu v této věci vyhovělo více než dostatečně.
Pokud by byl věcně posuzován nárok stěžovatelů, pak I. senát odkazuje na odborné veřejnosti známou okolnost, že plénum Ústavního soudu přijalo dne 1.11.1005 stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (jak tvrdí v této věci stěžovatelé o konfiskaci majetku JUDr. K. K. Právní názor Nejvyššího soudu v posuzované věci se tedy nijak neodchýlil od judikatury Ústavního soudu, naopak byl uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu potvrzen.
Tímto stanoviskem je vázán též I. senát Ústavního soudu při rozhodování této ústavní stížnosti. Vázanost stanoviskem pléna se uplatní i za podmínky, kdy některý ze soudců s tímto stanoviskem nesouhlasil nebo dokonce nebyl ani při jeho přijímání přítomen a nemohl svůj nesouhlas vyjádřit.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. září 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu