Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelek a) L. V., b) nezletilé S. Ř., c) nezletilé S. Ř., zastoupených Mgr. Zuzanou Kratěnovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j 49 Co 122/2024-749 ze dne ze dne 22. 1. 2025 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. P 201/2022-587 ze dne 21. 2. 2024, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a P. Ř., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
1. Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že soudy porušily jejich práva zaručená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále namítají porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelky rovněž navrhly odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a dále navrhly, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení.
2. V únoru 2020 Okresní soud Brno-venkov ("opatrovnický soud") schválil dohodu rodičů [stěžovatelky a) a vedlejšího účastníka], na základě které byly jejich dcery [nyní sedmnáctiletá vedlejší účastnice b) a dvanáctiletá vedlejší účastnice c)] svěřeny do péče matky. Styk otce s dcerami byl stanoven v rozsahu od pátku do pondělí v lichém týdnu a od středy do pátku v sudém týdnu; otci byla uložena povinnost platit měsíčně na výživu starší dcery 7 000 Kč a mladší dcery 5 000 Kč.
3. V únoru 2024 opatrovnický soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl návrh otce, který se domáhal svěření mladší dcery do střídavé péče. Opatrovnický soud ovšem změnil původní úpravu poměrů v rodině a rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s mladší dcerou o dva dny v měsíci více, tj. od čtvrtka do pondělí v lichém týdnu a od středy do pátku v sudém týdnu. Soud odůvodnil rozšíření rozsahu styku tím, že pro zdravý duševní vývoj mladší dcery je nezbytné, aby byla v širokém kontaktu s otcem, a to více než doposud. Podle opatrovnického soudu bylo možné do budoucna uvažovat o střídavé péči rodičů, neboť oba jsou ve výchovných kompetencích srovnatelní; mladší dcera má oba ráda a její zdravotní stav je stabilizovaný (mladší dcera trpí vývojovou dysfázií a lehkou mentální retardací). Opatrovnický soud dále otci uložil povinnost platit měsíčně na výživu starší dcery 11 000 Kč a mladší dcery 9 000 Kč a rovněž zaplatit dluh na výživném.
4. V lednu 2025 Krajský soud v Brně ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil prvostupňové rozhodnutí opatrovnického soudu a mladší dceru svěřil do střídavé péče obou rodičů se stykem po týdenním intervalu (se specifickou úpravou prázdnin); dále uložil otci povinnost platit na výživu mladší dcery měsíčně 9 000 Kč (od září 2023 do února 2024), 6 000 Kč (od února 2024 do ledna 2025) a 5 000 Kč (od února 2025 do budoucna). Matce uložil povinnost platit na výživu mladší dcery měsíčně 2 000 Kč (od února 2024 do ledna 2025) a 3 500 Kč (od února 2025 do budoucna); povinnost zaplatit dluh na výživném uložil matce, otci naopak dluh nevznikl.
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelky namítají, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, založená na neúplném dokazování a popření participačního práva dcer. Matka doložila prudký růst nákladů z důvodů vysoké inflace a specifikovala měsíční potřeby dětí (strava, ošacení, doprava, speciální škola mladší dcery, sportovní plavání starší dcery). Otec navíc odmítá hradit mimořádné výdaje a dlouhodobě se vyhýbá pravdivému vykázání svých příjmů a majetku: je jediným společníkem a jednatelem v několika korporacích, podniká jako osoba samostatně výdělečně činná ve stavebnictví, užívá vozidlo Volvo XC60, cestuje do zahraničí minimálně třikrát ročně, disponuje bankovními účty a manažerskými benefity, nezpřístupnil účetní závěrky a bránil znaleckému posouzení svých nemovitostí. Matka navrhla aplikovat § 916 občanského zákoníku (fikce příjmu ve výši 25 násobku životního minima, tj. cca 115 500 Kč), což soudy neučinily. Soudy nevysvětlily, jak hodnotily otcovy majetkové poměry, naopak založily své závěry výlučně na jeho nedoložených tvrzeních, čímž porušily zásadu in dubio pro minore a právo dětí na životní úroveň odpovídající rodičovským možnostem. Soudy protiústavně opomenuly navržené důkazy (výslechy T. a svědků ke skutečné životní úrovni otce, znalecké posudky) a v rozporu s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte nevyslechly nezletilé dcery (jejich názor byl zprostředkován pouze opatrovníkem). Soudy řádně neodůvodnily, proč je střídavá péče v nejlepším zájmu zdravotně znevýhodněné mladší dcery.
6. Ústavní stížnost je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatelky jsou řádně zastoupeny advokátkou. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. Matka za nezletilé dcery uplatňuje argumentaci a namítá porušení jejich základních práv. Ústavní soud nezletilým stěžovatelkám nejmenoval opatrovníka, přestože existuje možnost kolize mezi jejich zájmy a zájmy matky. Je-li totiž zjevné, že ústavní stížnost, kterou rodič inicioval řízení jménem dítěte, bude odmítnuta pro opožděnost, nepříslušnost, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost, není třeba jmenovat nezletilému dítěti opatrovníka, neboť by jmenování bylo neefektivní a formalistické (usnesení sp. zn. II. ÚS 1438/20 ze dne 30. 6. 2020, bod 9).
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelek a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů - jako orgán ochrany ústavnosti má v rodinně-právních věcech zasahovat pouze v případech extrémních. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Opatrovnické soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavnímu soudu proto obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je "jen" posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2260/22 ze dne 20. 9. 2022 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2391/22 ze dne 22. 2. 2023).
9. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z mezí ústavnosti v právě popsaném smyslu nevybočila. Odvolací soud ústavně konformně odůvodnil, proč je podle něj střídavá péče obou rodičů se stykem po týdenním intervalu v nejlepším zájmu mladší dcery. Především dospěl k závěru, že oproti opatrovnickému soudu neshledal žádné vážné důvody, proč by měla být mladší dcera svěřena pouze do péče matky za současné úpravy tzv. "širokého" styku dítěte s druhým rodičem, což obecně odpovídá judikatuře Ústavního soudu, podle které pro model péče jednoho rodiče musí existovat pádné argumenty (srov. kupříkladu nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022, bod 61). Odvolací soud vzal v úvahu dobrý vztah nezletilé k otci, zájem a schopnost otce pečovat o mladší dceru a rovněž zdravotní hendikep mladší dcery (body 34-35 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
10. Stěžovatelky v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní argumenty, proč by střídavá péče měla být v rozporu s nejlepším zájmem mladší dcery. S ohledem na skutečnost, že rozsah styku otce s mladší dcerou byl již na základě původní dohody z roku 2020 rodičů široký (zhruba 2/3:1/3), nelze považovat úpravu poměrů ze strany odvolacího soudu za extrémní a důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu tedy dán není.
11. Zjevně neopodstatněná je i námitka stěžovatelky, že soudy nezjistily skutečné příjmy a majetek otce. Odvolací soud ohledně majetkových poměrů otce provedl v odvolacím řízení řadu důkazů, a to především daňovými přiznáními otce, daňovými přiznáními a účetními závěrkami "jeho" právnických osob (bod 23 napadeného rozsudku odvolacího soudu) a výslechem matkou navrženého svědka, který se měl vyjadřovat ke spolupráci s otcem a z toho plynoucích příjmů (bod 26 tamtéž). Hodnocení soudů, že nebylo možné dospět k závěru, že by otci z jeho účasti ve společnostech plynul či měl plynout další příjem a že jeho životní úroveň je srovnatelná s úrovní dosavadní, nelze označit za svévolné či nepřezkoumatelné. V tomto ohledu je přesvědčivý závěr soudů, že není dán důvod pro aplikaci § 916 občanského zákoníku (bod 42 napadeného rozsudku odvolacího soudu a bod 62 napadeného rozsudku opatrovnického soudu).
12. Namítají-li konečně stěžovatelky, že byla porušena participační práva nezletilých dcer, nelze jim ani v této části obecné argumentace přisvědčit. Stran matkou navrženého výslechu starší dcery pro účely zjištění majetkových poměrů otce opatrovnický soud řádně vysvětlil, proč jej považuje za nadbytečný a v rozporu s jejím nejlepším zájmem (bod 36 napadeného rozsudku opatrovnického soudu). Participace mladší dcery byla zjištěna prostřednictvím pohovoru opatrovníka, který jej provedl v přítomnosti třídní učitelky a asistentky (s ohledem na její zdravotní hendikep) [bod 21 napadeného rozsudku opatrovnického soudu]. Perspektivou nedostatečné argumentace stěžovatelek, které ani v ústavní stížnosti netvrdí, jakým způsobem by mělo neprovedení přímého pohovoru soudem výsledné rozhodnutí ovlivnit, Ústavní soud neshledává takový postup za excesivní či v rozporu s nejlepším zájmem mladší dcery.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelek, jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Protože Ústavní soud projednal ústavní stížnost bez zbytečného odkladu, nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud stěžovatelkám nepřiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se taková náhrada přizná jen "v odůvodněných případech podle výsledků řízení"; stěžovatelky se svojí ústavní stížností úspěšné nebyly, náhradu jim proto přiznat nelze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu