Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D. D., t. č. ve VTOS ve věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 7 To 7/2019, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 7 T 16/2012, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl - ve svém důsledku - vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se totiž domnívá, že pro jeho vyhoštění nejsou dány podmínky stanovené zákonem, jak vyžaduje čl. 14 odst. 5 Listiny. Dále má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno též jeho právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Vrchnímu soudu v Praze byla předložena stížnost stěžovatele podle § 141 a násl. trestního řádu směřující proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Praze o zamítnutí žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění, jenž mu byl uložen za trestný čin vraždy ve stadiu pokusu vedle trestu odnětí svobody v délce 10 let. Po uložení těchto trestů totiž došlo u stěžovatele k defektu míchy s následkem ochrnutí dolních končetin a upoutání stěžovatele na invalidní vozík s tím, že potřebuje trvalou dopomoc u většiny úkonů denní sebeobsluhy.
Krajský soud však uzavřel, že systém zdravotní péče ve Vietnamu, a to i v rámci vězeňských zařízení, je dostačující a tedy na takové úrovni, že stěžovatelovo vyhoštění - které je v zájmu České republiky - pro něj nebude (i přes nepříznivý zdravotní stav) představovat nelidské a ponižující zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy a na ni navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Vrchní soud se pak s tímto závěrem krajského soudu ztotožnil a ústavní stížností napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Jak lze dovodit i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, rámec toho, kdy trest vyhoštění představuje pro nemocného nelidské a ponižující zacházení z důvodů nedostatečné nebo zcela chybějící zdravotní sociální péče v cílové zemi (tedy zemi, do které je nemocný vyhoštěn) ve smyslu čl. 3 Úmluvy, je definován zejména judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ta nejprve vycházela z toho, že vyhoštění bránilo, pokud by se vyhošťovaná osoba nacházela v kritické fázi své nemoci. Proto například podle Evropského soudu pro lidská práva neznamenalo porušení čl.
3 Úmluvy, pokud ugandské občance nebyl ve Spojeném království poskytnut azyl, neboť její stav, jako pacienta s onemocněním AIDS, byl stabilizovaný (během jejího pobytu ve Spojeném království jí byla poskytnuta náležitá lékařská péče). K tomuto závěru Evropský soud pro lidská práva dospěl i přesto, že lékařská péče v Ugandě pro tuto stěžovatelku nebyla zcela dostačující a návratem do Ugandy byla ovlivněna její délka života [srov. k tomu rozsudek ze dne 27. 5. 2008, N. proti Spojenému království, stížnost č. 26565/05].
Cizinec, kterému byla uložena povinnost vycestovat ze země, se totiž podle Evropského soudu pro lidská práva nemůže dovolávat práva setrvat na území tohoto státu za účelem využívání zdravotních a sociálních nebo dalších služeb. Vyhošťujícímu státu pak nelze přičítat tvrzenou budoucí újmu, která neplyne z úmyslného jednání nebo opomenutí orgánu veřejné mocí přijímacího státu či nestátních aktérů, ale z přirozeně se vyvíjející nemoci a nedostatku zdrojů pro potřebnou zdravotní péči v cílové zemi. Tím se Evropský soud pro lidská práva odlišil od svého předchozího rozhodnutí [srov. rozsudek ze dne 2.
5. 1997, D. proti Spojenému království, stížnost č. 30240/96], kdy naopak uzavřel, že pacient v terminálním stadiu onemocnění AIDS nemůže být vyhoštěn na ostrov Svatý Kryštof, neboť náhlé vysazení léků by pro něj znamenalo duševní a tělesné utrpení, což by bylo v rozporu s čl. 3 Úmluvy. V jiné věci [srov. k tomu rozsudek ze dne 13. 12. 2016, Paposhvili proti Belgii, stížnost č. 41738/10] pak Evropský soud pro lidská práva stanovil, že k porušení čl. 3 Úmluvy došlo i v případě kdy vyhošťovaná vážně nemocná osoba (v tomto případě trpící zejména leukémií) sice nebyla v přímém ohrožení života, nicméně nedostatek vhodné péče by pro ni znamenal vážné, rychlé zhoršení jejího zdravotního stavu a vystavil by ji intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané délky života.
V takovém případě je ovšem na konkrétním stěžovateli, aby předložil důkazy o existenci takových závažných důvodů. Na příslušných vnitrostátních orgánech následně je, aby stěžovatelem tvrzené riziko podrobily pečlivému přezkumu. Příslušné orgány tak musí podle Evropského soudu pro lidská práva zejména ověřit, zda je zdravotní péče v cílové zemi obecně dostupná a vhodná k léčbě konkrétního onemocnění tak, aby vyhoštěná osoba nebyla vystavena zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Zároveň musí vzít v potaz i to, zda tato osoba bude mít v přijímacím státě reálný přístup k takové zdravotní péčí, to znamená, že musí být hodnoceny i sociální a rodinné vazby a vzdálenost, kterou taková osoba musí překonat, aby přístup k péči získala.
6. Těmto všem požadavkům však obecné soudy v právě posuzované věci dostály. Mimo jiné na základě informací diplomatického zastoupení České republiky v Hanoji zjistily, že lékařská péče je i v rámci vězeňského systému ve Vietnamu obecně dostupná a pro nemajetné je zdarma. Nejbližší nemocnice od bydliště stěžovatelovy rodiny je vzdálena asi 4 km a hlavní město, kde jsou dostupná i specializovaná zdravotnická zařízení, je od bydliště rodiny vzdáleno asi 65 km. Rovněž hromadná doprava je ve Vietnamu dostupná, stěžovatel má ve Vietnamu manželku, dceru, rodiče (naopak v České republice má jenom sestru). Byť pak obecně není lékařská péče ve Vietnamu na takové úrovni jako v České republice (podle zjištění soudů je mimo jiné zatížena vyžadováním úplatků), je závěr obecných soudů o tom, že vyhoštění pro stěžovatele do Vietnamu pro něj nepředstavuje nelidské a ponižující zacházení, z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný.
7. Stěžovatel ostatně žádné konkrétní indicie svědčící o opaku nepřináší ani v řízení před Ústavním soudem, a to zvláště je-li úroveň kritérií bránících vyhoštění i podle shora citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva stanovena velmi přísně. Nadto soudy přiléhavě vyšly ze zjištění, že Vietnam je smluvní stranou Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a podle monitorovacích mechanismů je minimálně základní legislativní rámec pro zajištění péče o osoby se zdravotním postižením ve Vietnamu zakotven jak na mezinárodní, tak na vnitrostátní úrovni.
8. Obecné soudy rovněž vysvětlily, že u stěžovatele trest vyhoštění nepozbyl svého účelu, kdy se stěžovatel dopustil zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu a jeho zdravotní stav není takový, aby sám o osobě zcela vylučoval jeho možné opakování nebo páchání jiné trestné činnosti. Ve stěžovatelově případě nelze pak podle Ústavního soudu uvažovat ani tak, že by se v rámci politiky trestání změnilo hodnocení závažnosti stěžovatelem spáchaného trestného činu [srov. k tomu zejména odst. 20 zamítavého nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481)].
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu