Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Nedbala, zastoupeného Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti výrokům II, III a IV rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č. j. 60 Co 27/2024-112 ze dne 5. 3. 2024, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti M.C.F. cz, s.r.o., se sídlem Pod Veselou 690, Slušovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení nákladových výroků II, III a IV v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně. Tvrdí, že napadenými výroky rozhodnutí krajského soudu bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 110/2023 se stěžovatel v rámci pracovněprávního sporu domáhal zaplacení odstupného, náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou a zároveň určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, jakož i náhrady mzdy za výpovědní dobu. Okresní soud vyhověl stěžovatelově nároku na zaplacení odstupného a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou; ve zbylém rozsahu stěžovatelovu žalobu zamítl. Zároveň okresní soud uložil stěžovatelovi zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnice ve výši 20 210 Kč (výrok IV) a soudní poplatek ve výši 5 740 Kč (výrok V).
Proti výroku, kterým okresní soud zamítl žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením, a nákladovým výrokům IV a V podal stěžovatel odvolání. Krajský soud potvrdil zamítavý výrok a o nákladových výrocích rozhodl tak, že je změnil; nově uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnice ve výši 15 589,32 Kč (výrok II) a soudní poplatek ve výši 5 379 Kč (výrok III). Stěžovateli dále uložil taktéž povinnost uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (výrok IV).
3. Proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Podle stěžovatele se krajský soud nevypořádal s jeho argumentací a jeho odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Tvrdí, že soud žádným způsobem nezohlednil, že žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením byla podána z důvodu postupu vedlejší účastnice a že na vyřešení sporné otázky měly právní zájem obě strany. Podle názoru stěžovatele přitom existovaly důvody pro aplikaci mimořádného nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 občanského soudního řádu (zejména postavení stěžovatele coby bývalého zaměstnance žalované, stejně jako nejistota účastníků ohledně platnosti jednotlivých rozvázání pracovních poměrů). Nákladové výroky považuje stěžovatel za příklad zjevně hrubé nespravedlnosti, která je natolik extrémní, že vyžaduje kasační zásah Ústavního soudu.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ty podmínky přitom v posuzované věci dány nejsou.
5. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
6. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení nákladových výroků rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud z databáze infoSoud.cz zjistil, že proti výroku I napadeného rozhodnutí krajského soudu bylo podáno dovolání. Tuto informaci ověřil u Nejvyššího soudu. Ten Ústavnímu soudu sdělil, že ve věci stěžovatele je vedeno pod sp. zn. 21 Cdo 1601/2024 řízení o dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku krajského soudu. Tento závěr přitom Ústavní soud zjistil i z obsahu stěžovatelem předloženého dovolání. Za této procesní situace je ovšem nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná, a tedy nepřípustná.
7. Výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Bylo by proto v rozporu s principem efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (k tomu srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2043/23 ze dne 29. 9. 2023, bod 14, či usnesení sp. zn. II. ÚS 870/19 ze dne 24. 4. 2019, bod 7).
8. Zároveň platí, že odmítnutím stávající ústavní stížnost pro její "předčasnost" není poškozeno právo na přístup stěžovatele k soudu. Po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy, bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost. Tato případná nová ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů přitom nemůže být odmítnuta jako návrh opožděný, a to i tehdy, brojil-li by stěžovatel znovu výhradně proti nákladovým výrokům (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2043/23 ze dne 29. 9. 2023 či usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19 ze dne 30. 5. 2019).
9. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž lze pro úplnost dodat, že Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ostatně stěžovatel se jí ani nedovolává. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka