lavem Kusákem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 1659/4, proti žalované M.C.F cz, s. r. o.,
se sídlem ve Slušovicích, Pod Veselou č. 690, IČO 25323717, zastoupené Mgr.
Kateřinou Nesrstovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Lešetín II č. 7147, o
zaplacení 100 686 Kč s příslušenstvím a o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 110/2023,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze
dne 5. března 2024, č. j. 60 Co 27/2024-112, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Kateřiny
Nesrstové, advokátky se sídlem ve Zlíně, Lešetín II č. 7147.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze
dne 5. 3. 2024, č. j. 60 Co 27/2024-112, není přípustné podle ustanovení § 237
o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených
v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že v projednávané
věci nelze postupovat podle § 72 zákoníku práce, protože strany nebyly v
postavení zaměstnance a zaměstnavatele, neboť pracovní poměr byl rozvázán
předchozí výpovědí již ke dni 31. 3. 2023) v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena
jinak. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že rozvázal-li pracovní poměr
se zaměstnancem někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem, jde o neplatné právní
jednání a zaměstnanec se může žalobou podle § 80 o. s. ř. domáhat, aby bylo
určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení
naléhavý právní zájem (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, uveřejněném pod
č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 30. 6. 1999 sp. zn. 21 Cdo 487/99, ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo
3250/2012 nebo ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2287/2017). Uvedený závěr platí jak v případě, rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem
někdo, kdo se nikdy nestal jeho zaměstnavatelem, tak i v případě, že pracovní
poměr zaměstnance u zaměstnavatele (platně) skončil ještě dříve, než bylo vůbec
učiněno právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2615/2022 nebo ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1501/2023). Dále platí, že nebyla-li podána včas žaloba na určení neplatnosti rozvázání
pracovního poměru podle § 72 zákoníku práce, zaniká právo na určení neplatnosti
právního jednání směřujícího k ukončení pracovního poměru a rozvázání
pracovního poměru, i kdyby bylo postiženo vadami, je platné a účinné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo
4075/2019, a judikaturu v něm citovanou). Argumentace dovolatele komentářovou literaturou (zvláště tam, kde odkazuje na
ochranu uchazečů o zaměstnání) je lichá, neboť výše uvedená ustálená
rozhodovací praxe dovolacího soudu je založena (mimo jiné) na předpokladu
existence pracovního poměru a na prekluzivní povaze lhůty k podání žaloby podle
§ 72 zákoníku práce. Odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn.
21 Cdo 1165/2005, pak přehlíží, že v odkazované věci soud rozhodoval o otázce
nástupnictví na straně zaměstnavatele v souvislosti s povinností vyplácení
renty; argumentace dovolatele o „zjevné časové, místní a věcné souvislosti“ je
tak vytržena z kontextu tohoto rozhodnutí. Námitkou, že „soud měl vyjít ze shodného tvrzení stran a žalobu projednat podle
§ 80 o. s. ř.“, pak dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pouhá kritika právního
posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací
soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména
zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního
soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Navíc dovolatel
přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že naléhavý právní
zájem na určení podle § 80 o. s. ř. nebyl dán. Uvádí-li žalobce závěrem svého dovolání argumenty vztahující se k rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení, pak tento výrok rozsudku odvolacího soudu nebyl
dovoláním napaden, a ostatně ani není proti němu dovolání přípustné [§ 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.