lavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 1659/4, proti žalované M.C.F cz, s. r. o., se sídlem ve Slušovicích, Pod Veselou č. 690, IČO 25323717, zastoupené Mgr. Kateřinou Nesrstovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Lešetín II č. 7147, o zaplacení 100 686 Kč s příslušenstvím a o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 110/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. března 2024, č. j. 60 Co 27/2024-112, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Kateřiny Nesrstové, advokátky se sídlem ve Zlíně, Lešetín II č. 7147.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 3. 2024, č. j. 60 Co 27/2024-112, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že v projednávané věci nelze postupovat podle § 72 zákoníku práce, protože strany nebyly v postavení zaměstnance a zaměstnavatele, neboť pracovní poměr byl rozvázán předchozí výpovědí již ke dni 31. 3. 2023) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem, jde o neplatné právní jednání a zaměstnanec se může žalobou podle § 80 o.
s. ř. domáhat, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, uveřejněném pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999 sp. zn. 21 Cdo 487/99, ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 nebo ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2287/2017). Uvedený závěr platí jak v případě, rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo se nikdy nestal jeho zaměstnavatelem, tak i v případě, že pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele (platně) skončil ještě dříve, než bylo vůbec učiněno právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2615/2022 nebo ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1501/2023). Dále platí, že nebyla-li podána včas žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle § 72 zákoníku práce, zaniká právo na určení neplatnosti právního jednání směřujícího k ukončení pracovního poměru a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo postiženo vadami, je platné a účinné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4075/2019, a judikaturu v něm citovanou). Argumentace dovolatele komentářovou literaturou (zvláště tam, kde odkazuje na ochranu uchazečů o zaměstnání) je lichá, neboť výše uvedená ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu je založena (mimo jiné) na předpokladu existence pracovního poměru a na prekluzivní povaze lhůty k podání žaloby podle § 72 zákoníku práce.
Odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn.
21 Cdo 1165/2005, pak přehlíží, že v odkazované věci soud rozhodoval o otázce nástupnictví na straně zaměstnavatele v souvislosti s povinností vyplácení renty; argumentace dovolatele o „zjevné časové, místní a věcné souvislosti“ je tak vytržena z kontextu tohoto rozhodnutí. Námitkou, že „soud měl vyjít ze shodného tvrzení stran a žalobu projednat podle § 80 o. s. ř.“, pak dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Navíc dovolatel přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že naléhavý právní zájem na určení podle § 80 o. s. ř. nebyl dán. Uvádí-li žalobce závěrem svého dovolání argumenty vztahující se k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, pak tento výrok rozsudku odvolacího soudu nebyl dovoláním napaden, a ostatně ani není proti němu dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.