21 Cdo 1501/2023-202
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně M. O., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr.
Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská č.
130/10, proti žalovanému Arcibiskupství pražské se sídlem v Praze 1 –
Hradčanech, Hradčanské náměstí č. 56/16, IČO 00445100, zastoupenému JUDr.
JClic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č.
191/4, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 102/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2022, č. j. 30 Co 375/2022-165,
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 25. července 2022, č. j. 21 C 102/2019-122, se zrušují a věc se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. Dopisem se ze dne 26. 3. 2019 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí „dle §
52 písm. g)“ dává výpověď „z důvodu nedostavování se na místo výkonu práce,
neplnění pracovních úkolů“, které jí přímý nadřízený chtěl přidělit, a za
opakované nedodržování pokynů zaměstnavatele, neboť ačkoliv byla opakovaně
vyzvána zaměstnavatelem k dostavení se do místa výkonu práce, kterým je podle
pracovní smlouvy Arcibiskupství pražské, ke svému nadřízenému, aby vykonávala
práci v místě výkonu práce, opakovaně odmítla se do místa výkonu práce k
přidělení práce dostavit a „ignorovala příkazy svého zaměstnavatele“ ze dne 8.
2. 2019, 19. 2. 2019 a 6. 3. 2019. Totéž žalovaný sdělil žalobkyni dopisem ze
dne 27. 6. 2019, ve kterém navíc uvedl, že „tak se děje i nadále, a to ke dni
26. června 2019, a to i za situace“, že žalobkyně „již obdržela výpověď z
pracovního poměru“.
2. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 31. 7.
2019 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi doručené jí dne 1. 4. 2019
a 3. 7. 2019 jsou neplatné. Žalobu zdůvodnila tím, že u žalovaného pracovala na
základě pracovní smlouvy ze dne 26. 9. 2002 jako XY „na pracovišti XY“ a s
nástupem do práce ode dne 1. 10. 2002, že žalovaný zcela účelově vychází z
nesprávného předpokladu, že jejím místem výkonu práce je též sídlo žalovaného
„na adrese Praha 1 – Hradčany, Hradčanské náměstí č. 56/16“, přestože z
kontextu celé pracovní smlouvy, včetně příloh, a „okolností pracovního poměru“
žalobkyně u žalovaného je zcela zjevné, že jediným místem výkonu práce
žalobkyně je XY. Podle pracovní náplně žalobkyně ze dne 30. 11. 2003, která je
nedílnou součástí pracovní smlouvy, žalobkyně koná práci XY „ve XY pravidelně
na onkologické klinice“ a jejím úkolem je „zprostředkování návštěvy kněze,
konat rozhovory s pacienty, případně se s nimi modlit, podle potřeby donášet
eucharistii nemocným, zajišťovat duchovní literaturu pacientům, pokud ji
požadují a účastnit se jednou týdně velké vizity, přičemž práce je po stránce
organizační přizpůsobena režimu kliniky“. Na základě těchto ujednání „nemůže
být pochyb“ o tom, že místem výkonu práce žalobkyně je „výlučně XY“, což plyne
jednak z textu pracovní náplně a jednak z povahy pracovních úkolů žalobkyně,
které není možno vykonávat v sídle Arcibiskupství pražského. Žalobkyně „nikdy
po dobu trvání pracovního poměru nevykonávala práci na jiném místě“ a „nikdy v
průběhu trvání pracovního poměru nedošlo k tomu, že by žalovaný požadoval výkon
její práce na jiném místě“. Pokud žalovaný přikazoval žalobkyni, aby se
dostavila do sídla žalovaného, postupoval ve zřejmém rozporu s pracovní
smlouvou a se zákonem.
3. Žalovaný ve svém vyjádření zdůraznil, že se žalobkyně „bezúčelně
odmítla dostavovat ke svému zaměstnavateli“, a „to opakovaně bez udání důvodů“.
Pokud je ve smlouvě mezi stranami uvedeno, že „místem výkonu práce je
Arcibiskupství pražské, pracoviště XY, pak je to zaměstnavatel, kdo určí, zdali
bude žalobkyně svoji činnost vykonávat ve XY“, anebo v jeho sídle na
Hradčanském náměstí, „tedy v místě výkonu práce“. S tvrzením žalobkyně, že bude
vykonávat svoji činnost pro zaměstnavatele jen ve „XY“, žalovaný „rezolutně
nesouhlasí“.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 7. 2022, č. j. 21 C
102/2019-122, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení 44 335 Kč k rukám advokáta JUDr. JClic.
Ronalda Němce, Ph.D. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalovaného na
základě pracovní smlouvy ze dne 26. 9. 2002, ve znění dodatků pracovní smlouvy
ze dne 29. 9. 2003, ze dne 27. 11. 2003 a ze dne 21. 9. 2004, zaměstnána jako
XY „s místem výkonu práce Arcibiskupství pražské, pracoviště XY“ a že dopisy ze
dne 8. 2. 2019, 19. 2. 2019 a 6. 3. 2019 žalovaný vyzýval žalobkyni, aby se
dostavila k zaměstnavateli za účelem přidělení pracovních úkolů a za účelem
„probrání dalšího postupu ve výkonu práce“ na „Arcibiskupství pražské“, do
„jeho sídla na adrese Hradčanské náměstí č. 16“, jinak s ní bude rozvázán
pracovní poměr. Soud prvního stupně uvedl, že jelikož místo výkonu práce
žalobkyně bylo v souladu s platnou právní úpravou „určeno šířeji“, a to tak, že
je jím „Arcibiskupství pražské“, jednal žalovaný v souladu se zákonem, jestliže
dal žalobkyni pokyn k tomu, aby se dostavila do jeho sídla, tedy „na
Arcibiskupství pražské, které je sjednáno v pracovní smlouvě jako místo výkonu
práce“. Dospěl k závěru, že jelikož se žalobkyně do takto stanoveného místa
podle pokynů zaměstnavatele nedostavila, opakovaně a závažně porušila
povinnosti vyplývající jí z § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a že proto
„výpovědní důvody dány byly“ a obě výpovědi z pracovního poměru, které „soud
posuzoval jako jednotlivá právní jednání samostatně“, byly žalobkyni „dány po
právu“.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12.
2022, č. j. 30 Co 375/2022-165, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej změnil „jen tak, že výše
náhrady činí 30 782 Kč“, jinak ho „v tomto výroku“ potvrdil, a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení
10 453 Kč k rukám advokáta JUDr. JClic. Ronalda Němce, Ph.D. Uvedl, že soud
prvního stupně „si opatřil správná a postačující skutková zjištění“, že „věc v
podstatě správně právně posoudil“, když „skutečně došlo k tomu, že žalobkyně
neuposlechla pokynů svého nadřízeného, a to opakovaně“, a že se „ztotožňuje se
závěrem soudu prvního stupně, že nepochybně bylo sjednáno místo výkonu práce na
Arcibiskupství pražském“. Dodal, že „skutečnost, zda Arcibiskupství bylo či
nebylo místem výkonu práce, není v tomto směru zásadní, když případné výhrady
žalobkyně, že svoji konkrétní činnost nebude konat v jiné nemocnici nebo na
Arcibiskupství či kdekoliv jinde, než ve XY, měly být řešeny až následně“.
Podstatné podle názoru odvolacího soudu bylo, že žalobkyně „pokyn
zaměstnavatele neuposlechla, ačkoli šlo o pokyn zcela logický a oprávněný, a to
dostavit se k nadřízenému, který měl své místo výkonu práce v budově
Arcibiskupství“. Jelikož se jednalo o opakované neuposlechnutí, a to v osmi
případech, souhlasil odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně
„porušila své pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem“ a že výpovědní důvod
podle § 52 písm. g) zákoníku práce „tak byl naplněn“. Protože ke dni doručení
výpovědi ze dne 27. 6. 2019 (dne 3. 7. 2019) již pracovní poměr žalobkyně u
žalovaného netrval, neboť skončil (na základě výpovědi ze dne 26. 3. 2019
doručené žalobkyni dne 1. 4. 2019) dne 30. 6. 2019, nemá žalobkyně podle názoru
odvolacího soudu naléhavý právní zájem na určení její neplatnosti.
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti všem jeho výrokům)
podala žalobkyně dovolání. Uvádí, že rozhodnutí odvolací soud závisí na
vyřešení právní otázky posouzení obsahu pracovněprávního vztahu (sjednaného
pracoviště, které nebylo sjednáno v rámci místa výkonu práce), resp. rozdílně
sjednaného místa výkonu práce a pracoviště, a otázky, zda žalovaný mohl
žalobkyni dát výpověď (výpovědi) ze stejného důvodu, který „předtím označil za
jednu z překážek na straně zaměstnavatele“, jež v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyly vyřešeny. Žalobkyně má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí i na vyřešení otázky procesního práva „týkající se posuzování platnosti
několika za sebou daných rozvázání pracovního poměru“, neboť jestliže odvolací
soud dovodil, že při „napadnutí druhé výpovědi žalobou“ měla žalobkyně prokázat
naléhavý právní zájem, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu; v této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6.
2001, sp. zn. 21 Cdo 2647/2000, a ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97, a
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3197/2016, a ze
dne 18. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4912/2017, ze kterých vyplývá „závěr přesně
opačný“. Namítá, že v pracovní smlouvě si účastníci sjednali, že „místem výkonu
práce je Arcibiskupství pražské, pracoviště XY“, že tedy pracoviště nebylo
sjednáno tak, „aby spadalo do místa výkonu práce“, že „vůlí obou smluvních
stran … bylo práci žalobkyně a její výkon místně svázat se XY“, a že je proto
nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, že „nepochybně bylo sjednáno místo
výkonu práce na Arcibiskupství pražském“. Pokud zaměstnavatel sjednal se
zaměstnancem pracoviště v místě, „které nespadá pod rozsah místa výkonu práce,
pak to jde k tíži zaměstnavatele“ a zaměstnavatel je v takovém případě povinen
respektovat sjednané pracoviště. Odvolací soud měl podle názoru dovolatelky
dojít k závěru, že „smluvní strany sjednaly XY jako místo výkonu práce“ a že
Arcibiskupství pražské je „pouze sídlem žalovaného, přičemž zaměstnanec nemá
povinnost dostavovat se za účelem výkonu práce či přidělení pokynů do sídla
svého zaměstnavatele, pokud se nejedná o místo, kde má povinnost práci
vykonávat“. Žalovaný tak nebyl oprávněn po ní požadovat, aby se dostavila do
jeho sídla, a obě výpovědi jsou proto neplatné. Dovolatelka dále brojí proti
závěru odvolacího soudu o výši náhrady nákladů řízení. Navrhla, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. V
reakci na obsah dovolání mimo jiné zdůraznil, že „není žádný XY v České
republice, který by byl určen jen pro jednu nemocnici a tvrdil by, že pokud jej
biskup pošle do jiné nemocnice, LDN či církevního zařízení, či do soukromého
bytu, a je to v rámci této diecéze, že nepůjde“. Uvedl, že „dovolatelka zcela
úmyslně a nesprávně interpretuje důvod výpovědi“ a že se měla dostavit do
„svého výkonu práce, kde sídlil její nadřízený“.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v
části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení (tj. v části, ve které byl
částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího
řízení), podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle
§ 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. Dovolatelkou předestřená právní otázka, zda žalovaný mohl dát
žalobkyni výpověď (výpovědi) ze stejného důvodu, který „předtím označil za
jednu z překážek na straně zaměstnavatele, přičemž tato překážka na straně
zaměstnavatele nikdy neodpadla“, není způsobilá založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř., neboť na vyřešení této otázky napadený rozsudek
odvolacího soudu vzhledem k důvodu obou výpovědí (neuposlechnutí výzvy
žalovaného, aby se žalobkyně dostavila do místa výkonu práce na Arcibiskupství
pražské) nezávisí.
13. Závěr odvolacího soudu, že v případě výpovědi ze dne 27. 6. 2019
doručené žalobkyni dne 3. 7. 2019 je třeba – skončil-li pracovní poměr
účastníků (na základě výpovědi ze dne 26. 3. 2019 doručené žalobkyni dne 1. 4.
2019) dne 30. 6. 2019 (a nebyl-li již tedy dne 3. 7. 2019 žalovaný
zaměstnavatelem žalobkyně) – zabývat se naléhavým právním zájmem na určení její
neplatnosti, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která
dovodila, že rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo nebyl jeho
zaměstnavatelem, jde o neplatný právní úkon (jednání) a zaměstnanec se může
žalobou podle ustanovení § 80 o. s. ř. domáhat, aby bylo určeno, že rozvázání
pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem;
nejde o žalobu podle ustanovení § 72 zákoníku práce (u těchto žalob ani není
potřebné tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení) a
otázkou platnosti rozvazovacího právního úkonu (jednání) se soud může zabývat
též jako otázkou předběžnou (srov. například právní názor uvedený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, který byl
uveřejněn pod č. 35/2011 v časopise Soudní judikatura, v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, nebo v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2287/2017). Uvedený závěr platí jak
tehdy, rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo se nikdy nestal
jeho zaměstnavatelem, tak i v případě, že pracovní poměr zaměstnance u
zaměstnavatele (platně) skončil ještě dříve, než bylo vůbec učiněno právní
jednání směřující k rozvázání pracovního poměru.
14. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci dokazováním
provedeným v řízení u soudu prvního stupně mimo jiné zjištěno (odvolací soud
skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná převzal), že žalobkyně byla
u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 9. 2002, ve znění dodatků
pracovní smlouvy ze dne 29. 9. 2003, ze dne 27. 11. 2003 a ze dne 21. 9. 2004,
zaměstnána jako XY „s místem výkonu práce Arcibiskupství pražské, pracoviště
XY“. Součástí dodatku pracovní smlouvy ze dne 27. 11. 2003 byla pracovní náplň
žalobkyně ze dne 30. 11. 2003, podle které bylo jejím úkolem zprostředkování
návštěvy kněze, konat rozhovory s pacienty, případně se s nimi modlit, podle
potřeby donášet eucharistii nemocným, zajišťovat duchovní literaturu pacientům,
pokud ji požadují, a účastnit se jednou týdně velké vizity, přičemž práce je po
stránce organizační přizpůsobena režimu onkologické kliniky XY, eventuálně po
stránce duchovní rámcově určována biskupským vikářem pro XY. Dopisy ze dne 8.
2. 2019, 19. 2. 2019 a 6. 3. 2019 žalovaný vyzýval žalobkyni, aby se dostavila
k zaměstnavateli za účelem přidělení pracovních úkolů a za účelem „probrání
dalšího postupu ve výkonu práce“ na „Arcibiskupství pražské“, do „jeho sídla na
adrese Hradčanské náměstí č. 16“, jinak s ní bude rozvázán pracovní poměr.
Protože žalobkyně těmto výzvám nevyhověla, sdělil jí žalovaný dopisy ze dne 26.
3. 2019 a ze dne 27. 6. 2019, že jí dává výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku
práce.
15. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení právní otázky výkladu právního jednání – pracovní smlouvy ze
dne 26. 9. 2002 obsahující ujednání, že „místem výkonu práce je Arcibiskupství
pražské, pracoviště XY“. Vzhledem k tomu že tato otázka byla odvolacím soudem
vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání
žalobkyně podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je
opodstatněné.
17. Projednávanou věc je třeba (ve vztahu k výkladu pracovní smlouvy) i
v současné době – vzhledem k tomu, že pracovní smlouva byla uzavřena dne 26. 9.
2002 – posuzovat (jak vyplývá z ustanovení § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 31. 12. 2002 (dále též „zákoník práce“ nebo „zák. práce“).
18. Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní
smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke
vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s
takovým projevem spojují.
Podle ustanovení § 240 odst. 2 věty první zák. práce projev vůle může být
učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak,
jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
19. Vůle účastníka pracovněprávního vztahu má právem předpokládané
(sledované) účinky, jen jestliže byla projevena. Náležitosti vycházejí – jak
vyplývá z ustanovení § 240 odst. 2 věty první zák. práce – ze zásady
bezformálnosti právních úkonů; navenek lze vůli vyjádřit zásadně jakýmkoliv
způsobem vhodným k tomu, aby byla objektivně poznatelná. Není-li projev sám o
sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření nelze
dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev je sice
srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu
(interpretaci). Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý,
musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost lze
dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny
pochybnosti o jeho obsahu.
20. Pravidla o tom, jak má být projev vůle vyložen, vznikne-li
pochybnost o obsahu právního úkonu, uvádí ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce.
Výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého
slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal
význam. Smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto
způsobem vyjádřený. Výklad může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke
zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze nahrazovat nebo
doplňovat vůli, kterou účastník pracovněprávního vztahu neměl nebo kterou sice
měl, ale neprojevil ji, ani měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu
(srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.
10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29/1997 Sb. rozh.
obč., v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 227/2000,
který byl uveřejněn pod č. 44/2001 v časopise Soudní judikatura, nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1272/2012). Takto
musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či
výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace
neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje
účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli,
kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající
učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn
(k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn.
21 Cdo 876/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo
3628/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo
4914/2007). Není přitom rozhodující, co jednající projevit chtěl, podstatné je,
co skutečně projevil. Při rozporu mezi vnitřní vůlí jednajícího a vůlí
projevenou navenek totiž právo zpravidla přihlíží k vůli projevené, čímž chrání
dobrou vůli toho, kdo takový projev vůle vnímal (srov. již zmíněný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 876/2007).
21. Právním úkonem je – jak vyplývá z ustanovení § 240 odst. 1 zák.
práce – také pracovní smlouva.
22. Podle ustanovení § 29 odst. 1 zák. práce v pracovní smlouvě je
zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout:
a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán,
b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo),
c) den nástupu do práce.
23. Ustanovení § 29 zák. práce má kogentní povahu v tom smyslu, že
zaměstnavatel se zaměstnancem musí dohodnout (aby byla pracovní smlouva z
tohoto pohledu platná) alespoň nezbytné náležitosti pracovní smlouvy, kterými
jsou druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Vlastní obsah
těchto ujednání – který druh práce, jaké místo výkonu práce a jaký den nástupu
do práce bude sjednán – však zákoník práce neurčuje a nechává je na dohodě
účastníků. Ohledně obsahu ujednání o těchto náležitostech pracovní smlouvy se
tedy naopak jedná o dispoziční právo účastníků pracovní smlouvy a z hlediska
obsahu těchto ujednání proto zákoník práce nemá kogentní povahu.
24. Ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě má svůj význam
zejména proto, že zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v jiném
místě než v místě, které bylo jako místo výkonu práce mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem sjednáno (nejde-li o vyslání zaměstnance na dobu nezbytné
potřeby na pracovní cestu, byla-li tato podmínka dohodnuta v pracovní smlouvě,
o přeložení zaměstnance k výkonu práce v rámci zaměstnavatele do jiného místa,
než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, se souhlasem zaměstnance, pokud to
nezbytně vyžaduje provozní potřeba zaměstnavatele, nebo o dočasné přidělení
zaměstnance k výkonu práce k jiné právnické nebo fyzické osobě na základě
písemné dohody uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem – srov. § 38 zák.
práce).
25. Místo výkonu práce může být určeno velmi úzce (např. konkrétní
pracoviště), nebo šířeji. Zákoník práce předpokládá, že místem výkonu práce
bude obec nebo organizační jednotka, ale nevylučuje, aby místo výkonu práce
bylo i jinak určené místo. Jako místo výkonu práce tak může být sjednáno jak
konkrétní pracoviště, tak i sídlo zaměstnavatele, obec, kraj, území České
republiky apod. Pracoviště jako místo, kde zaměstnanec plní podle pokynu
zaměstnavatele své pracovní úkoly, se může nacházet jen tam, kde je lze
podřadit pod pojem, jímž bylo v pracovní smlouvě definováno místo výkonu práce
(k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn.
21 Cdo 4213/2009).
26. V projednávané věci bylo pro její posouzení významné, co bylo
obsahem ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě uzavřené mezi
účastníky dne 26. 9. 2002 (ve znění pozdějších dodatků). Nebylo-li by totiž
jako místo výkonu práce sjednáno Arcibiskupství pražské (jeho sídlo v Praze 1 –
Hradčanech, Hradčanské náměstí č. 56/16), nýbrž – jak tvrdí žalobkyně – XY, pak
by se žalobkyně nemohla nedostavováním se do sídla žalovaného na jeho výzvy
dopustit porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
jí vykonávané práci, které bylo důvodem obou výpovědí daných jí žalovaným,
neboť nebyla povinna vykonávat práci pro žalovaného v jiném místě než v místě,
které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a ani se na jiné místo na výzvy
žalovaného dostavovat.
27. V písemné pracovní smlouvě ze dne 26. 9. 2002 bylo sjednáno, že
„místem výkonu práce je Arcibiskupství pražské, pracoviště XY“. Z této listiny
jednoznačně nevyplývá, že sjednaným místem výkonu práce žalobkyně je sídlo
Arcibiskupství pražského v Praze 1 – Hradčanech, Hradčanské náměstí č. 56/16,
neboť takovému závěru odporuje místo sjednaného pracoviště (XY, kde žalobkyně
vykonávala práci XY), které se nachází v Praze 2 a které tedy nelze podřadit
pod místo (místa) nacházející se v Praze 1 na Hradčanském náměstí č. 56/16. Za
těchto okolností měly soudy za účelem objasnění skutečného záměru účastníků
vyjádřeného v pracovní smlouvě ze dne 26. 9. 2002 (ve znění pozdějších dodatků)
ohledně místa výkonu práce přistoupit k výkladu tohoto projevu vůle podle výše
uvedených pravidel vyplývajících z ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce.
28. Protože odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval (nepodrobil
pracovní smlouvu ze dne 26. 9. 2002 výkladu podle pravidel pro výklad právních
úkonů), je jeho závěr, že opakovaným neuposlechnutím pokynu žalovaného, aby se
dostavila k nadřízenému, který měl své místo výkonu práce v budově
Arcibiskupství pražského, žalobkyně porušila své pracovní povinnosti „zvlášť
hrubým způsobem“ a že „výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce tak
byl naplněn“, předčasný, a tedy nesprávný.
29. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání
(v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek
(včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu
soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
30. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu