Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., právně zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. března 2023 č. j. 22 C 231/2015-758, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2023 č. j. 18 Co 190/2023-775 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2024 č. j. 28 Cdo 569/2024-797, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení a M. R. R., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Žalobou se vedlejší účastnice [v řízení před obecnými soudy označená jako žalobkyně b)] a žalobkyně a) domáhaly po stěžovatelce bezdůvodného obohacení. Tvrdily, že v období od září 2006 do června 2015 bez právního důvodu realizovala vlastnické oprávnění užívání nemovitostí. Zápisu svého vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 16. 8. 2006, uzavřené se zůstavitelkou - právní předchůdkyní žalobkyň, dosáhla podvodným jednáním, jímž byla shledána vinnou rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014 č. j. 73 T 6/2013-2559, a za něž byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce pěti let. Hodnotu bezdůvodného obohacení, vzniklého neoprávněnou realizací vlastnických oprávnění k nemovitostem, ocenily žalobkyně odhadem částkou celkem 16 337 568 Kč s příslušenstvím a každá z nich se žalobou domáhala vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu jedné poloviny této částky.
3. Žalobkyně a) zemřela dne 5. 4. 2022, tedy v průběhu řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Soud prvního stupně proto shora napadeným usnesením rozhodl, že v řízení bude podle § 107 odst. 1 o. s. ř. pokračováno na straně žalobkyň pouze s vedlejší účastnicí [tj. žalobkyní b)], která podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2022 č. j. 37 D 225/2022-44 vstoupila jako jediný dědic žalobkyně a) do všech práv a povinností žalobkyně a) a povaha věci umožňuje pokračovat s ní v řízení jako s právním nástupcem (§ 107 odst. 2 o. s. ř.).
4. Usnesení soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné. Proti jeho rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu s procesními předpisy a nesprávně posoudily otázku procesního nástupnictví žalobkyně b) ve smyslu § 107 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka je přesvědčena, že k procesnímu nástupnictví nepostačuje konstatování obecného vstupu do blíže neurčených práv a povinností zůstavitelky, ale je nezbytné, aby dědic, domáhající se procesního nástupnictví v soudním řízení, nabyl pohledávku, která je předmětem dotčeného soudního řízení. Jestliže je pohledávka předmětem soudního řízení, je dán předpoklad jejího určitého vymezení a tato pohledávka má charakter majetkového práva. Spornost tohoto práva není dána ve vztahu k účastníkům dědického řízení. Pohledávka, která je předmětem soudního řízení, nepochybně je právem, o němž může a zejména má být v rámci dědického řízení rozhodováno.
6. Skutečnost, že žalovaná pohledávka nebyla v rámci dědického řízení projednána, je podle stěžovatelky nesporná. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že žalobkyni b) nesvědčí procesní nástupnictví po žalobkyni a), neboť v důsledku neprojednání pohledávky, která je předmětem dotčeného soudního řízení, nepřevzala práva a povinnosti, o něž v tomto řízení jde.
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. V nyní projednávané věci rozhodly obecné soudy o procesním nástupnictví vedlejší účastnice. Nejvyšší soud ve věci rozhodoval v poslední instanci a dovolání stěžovatelky neshledal přípustným. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
10. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
11. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
12. Nejvyšší soud konstatoval, že majetkový nárok, který je předmětem řízení, a byl svou povahou způsobilý být součástí pozůstalosti, přešel v pozůstalostním řízení na současnou žalobkyni. Jelikož ta byla jedinou účastnicí pozůstalostního řízení, a tudíž i jedinou dědičkou, je postaveno najisto, že soudně uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení přešel na žalobkyni z majetku zůstavitelky, tj. původní žalobkyně a). Proto pro procesní nástupnictví není rozhodující, zda předmětná pohledávka byla, jakožto jedna z položek uvedených na soupisu pozůstalosti, v pozůstalostním řízení jmenovitě projednána či nikoliv.
13. O uvedených závěrech dovolacího soudu, jež jsou na napadeném usnesení také řádně odůvodněny, nemá Ústavní soud důvod cokoli přehodnocovat, a tudíž nelze ani konstatovat porušení základních práv stěžovatelky.
14. Znovu je třeba zdůraznit, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není povolán k tomu, aby přezkoumával detaily civilního procesu, které vycházejí z příslušných právních předpisů podústavního práva, pokud jimi současně není zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba nižší soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.
15. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není zdejší soud povolán.
16. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu