USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně M. R. R., zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 618/14, proti žalované J. L., zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 231/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2023, č. j. 18 Co 190/2023-775, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) dne 22. 7. 2015 se původní žalobkyně a) H. R. a žalobkyně b) M. R. R. na žalované domáhaly vydání bezdůvodného obohacení. Tvrdily, že žalovaná bez právního důvodu užívala v období od září 2006 do června 2015 žalobou specifikované bytové a nebytové jednotky v bytovém domě č. p. XY, postaveném na pozemku par. č. XY, spolu s příslušnými spoluvlastnickými podíly na pozemku a na společných částech domu, vše v katastrálním území XY, obec XY, které žalobkyně rovným dílem zdědily po zemřelé K.
L. Dne 5. 4. 2022, tedy v průběhu řízení před soudem prvního stupně, žalobkyně a) zemřela, a ztratila tak způsobilost být účastníkem řízení. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 14. 3. 2023, č. j. 22 C 231/2015-758, rozhodl, že v řízení bude dle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), pokračováno na žalující straně pouze se žalobkyní b), která podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „pozůstalostní soud“) ze dne 30.
11. 2022, č. j. 37 D 225/2022-44, vstoupila jako jediný dědic žalobkyně a) do všech jejích práv a povinností, přičemž povaha věci umožňuje pokračovat s jejím právním nástupcem, jenž byl původně podílovým spoluvlastníkem uvedených nemovitostí.
2. K odvolání žalované proti usnesení soudu prvního stupně Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 8. 2023, č. j. 18 Co 190/2023-775, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci je předmětem řízení právo na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalované na základě neoprávněného užívání nemovitého majetku ve vlastnictví (mimo jiné) žalobkyně a). Nejde tak o právo, z něhož vyplývající plnění je osobně spojené s osobou žalobkyně a), a proto se stává předmětem dědění a přechází na toho, komu tato pohledávka podle výsledku dědického řízení připadla. Jelikož žalobkyni b) bylo nabytí dědictví po žalobkyni a) potvrzeno jako jediné dědičce, a to ze zákona i ze závěti (viz citované usnesení pozůstalostního soudu), je zřejmé, že i právo, o něž v řízení jde, přešlo na žalobkyni b) děděním.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., za přípustné pro řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud - dle mínění dovolatelky - odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 930/2015 (toto usnesení je - shodně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). K přezkumu dovolatelka předložila otázku, zda může na straně žalující dojít k procesnímu nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107 o. s. ř. i v případě, že žalovaná pohledávka nebyla v dědickém řízení po žalobkyni a) projednána. Dovolatelka současně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně s podaným dovoláním nesouhlasila, neboť považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Konstatuje, že na základě provedeného dědického řízení je jediným dědicem po původní žalobkyni a), a to jak ze zákona, tak i ze závěti. Proto je postaveno najisto, že zde není jiná osoba, která by se mohla stát oprávněnou z žalované pohledávky, respektive která by se mohla stát procesním nástupcem po žalobkyni a).
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 8. 2023 v řízení zahájeném u soudu prvního stupně dne 22. 7. 2015 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání žalované není pro jí vymezenou právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
8. Podle ustanovení § 107 odst. 1, věta první, o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat.
9. Podle ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.
10. Povahou věci se z hlediska uvedeného ustanovení rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla podle hmotného práva z účastníka, který ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned, nebo zda řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni právní nástupci této osoby.
11. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba, je zpravidla až po pravomocném skončení dědického řízení zřejmé, na kterého z dědiců přešlo dané právo či povinnost. Dědické právo spočívá na principu přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice ze zákona (ex lege) zásadně okamžikem smrti zůstavitele, není-li nabytí dědického práva odsunuto na splnění podmínky nebo doložení času, nebo nemá-li z jiného důvodu dědictví nabýt následný dědic.
Dědění tedy nadále spočívá na principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele, které smrtí zůstavitele nezanikají, na právní nástupce [ustanovení § 2009 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“)]. O takové majetkové právo se jedná i v případě nároku zůstavitele na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení, který není vázán pouze na jeho osobu (§ 2009 odst. 2 o. z.) a jeho smrtí nezaniká (k tomu podrobněji srovnej závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 124, ročník 2002, jež jsou s ohledem na totožné znění ustanovení § 2009 o. z. a § 579 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, aplikovatelné i v právních poměrech nastalých po 1. 1. 2014). Z pohledu aktivní legitimace jediného dědice (respektive jediného účastníka řízení o pozůstalosti), ať už k podání nové žaloby o zaplacení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení či pro pokračování v takovémto řízení po zemřelém účastníkovi, proto není (a ani nemůže být) významné - z důvodu vstupu dědice do práv a povinností zůstavitele - zda pohledávka byla v řízení o pozůstalosti jmenovitě zařazena do majetku zůstavitele, respektive jeho aktiv (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2243/2023). Jestliže ustálená soudní praxe dovozuje, že dědici jsou oprávněni uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení i před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání dědictví (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004), nebo že jediný dědic zůstavitele je i před skončením řízení o dědictví věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele (k tomu opět srovnej výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, je tím spíše nutné pohlížet na posuzovaný nárok jako na uplatnitelný jediným dědicem i po právní moci usnesení o dědictví (k tomu v podrobnostech srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019).
12. Pro poměry projednávané věci tak platí, že majetkový nárok, který je předmětem řízení, a byl svou povahou způsobilý být součástí pozůstalosti, přešel v pozůstalostním řízení na současnou žalobkyni. Jelikož ta byla jedinou účastnicí pozůstalostního řízení, a tudíž i jedinou dědičkou, je postaveno najisto, že soudně uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení přešel na žalobkyni z majetku zůstavitelky, tj. původní žalobkyně a). Proto pro procesní nástupnictví není rozhodující, zda předmětná pohledávka byla, jakožto jedna z položek uvedených na soupisu pozůstalosti, v pozůstalostním řízení jmenovitě projednána či nikoliv. Vycházel-li tak odvolací soud ze skutečnosti, že otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně, jakožto jediné dědičky po původní žalobkyni a), v předmětném sporu nezávisí na tom, zda pohledávka zůstavitelky za žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení, byla uplatněna v pozůstalostním řízení (zahrnuta do aktiv dědictví), jak nesprávně namítá dovolatelka, nýbrž na tom, že rozhodnutím soudu potvrzujícím žalobkyni nabytí dědictví bylo postaveno najisto, že je jedinou dědičkou zůstavitelky, a tedy že je oprávněna domáhat se práva, o nějž v řízení jde, pak se nikterak výše uvedené ustálené judikatuře dovolacího soudu nezpronevěřil.
13. Závěry odvolacího soudu nelze pro účely vymezení přípustnosti dovolání (pro odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu) poměřovat konkluzemi podávajícími se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 930/2015, neboť dané usnesení na poměry přítomné věci nedopadá. Vychází totiž z jiných skutkových okolností, kdy v pozůstalostním řízení vystupovali nejméně dva možní dědicové, a nebylo tak postaveno najisto, který z nich po zůstaviteli vystoupil do práv spojených se žalovanou pohledávkou. Nadto dovolací soud konstatuje, že i v tomto dovolatelkou zmiňovaném usnesení Nejvyšší soud uvedl, že má-li zůstavitel jediného dědice, lze v řízení pokračovat již před skončením řízení o dědictví, aniž by byla celá pozůstalost jmenovitě projednána.
14. Z důvodů výše vyložených nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 3. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu