USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Mgr. Milan
Edelmann, IČO 66455189, se sídlem Praha 5, Petržílkova 2707/38, správce
pozůstalosti zůstavitelky V. P., proti žalované: A. F., zastoupená Mgr.
Magdalénou Poncza, advokátkou se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, o
zaplacení 7 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ
pod sp. zn. 13 C 433/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 23. března 2023, č. j. 24 Co 33/2023-506, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23.
3. 2023, č. j. 24 Co 33/2023-506, rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále
jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 3. 2022, č. j. 13 C 433/2019-358, změnil
v části výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 2 300
000 Kč s 10 % úrokem z prodlení jdoucím od 23. 5. 2020 do zaplacení (výrok I.
rozsudku odvolacího soudu); jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 5 200 000 Kč s 10 %
úrokem z prodlení jdoucím od 23. 5. 2020 do zaplacení, a v části výroku II., v
níž byla žaloba zčásti zamítnuta ohledně příslušenství (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná.
Zpochybňujíc skutkové závěry odvolacího soudu, kladla otázku rozložení
důkazního břemene stran existence právního důvodu opravňujícího příjemce
peněžitého plnění si je ponechat. Mínila, že odvolací soud se při jejím řešení
odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo
4043/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo
645/2016. Vznášela taktéž otázku aktivní věcné legitimace žalujícího správce
pozůstalosti, majíc za to, že v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena. Konečně usuzovala, že v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), nebyla dovolacím soudem
dosud řešena otázka počátku prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení.
Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28
Cdo 903/2021.
3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen – „ o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat
přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak,
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“.
5. Dle konstantní judikatury dovolacího soudu představuje bezdůvodné
obohacení závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to,
oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení
došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.).
Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní
jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení,
k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn.
28 Cdo 1530/2019, ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020, či ze dne 9. 11.
2021, sp. zn. 28 Cdo 2591/2021).
6. Právní úprava tzv. důkazní povinnosti pak ukládá účastníku, aby k
doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o.
s. ř.) označil důkazy. Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým
následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh
skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje
hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah
aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z
účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99). Rozhodovací praxe
dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o
vydání bezdůvodného obohacení je pak ustálena v tom smyslu, že posouzení, zda
mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků
skutkové podstaty hmotněprávní normy – § 2991 o. z. Těmito znaky je jednak
skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a
dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní
důvod. Při naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se
bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat
vydání tohoto plnění. Žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky,
uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání.
Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na
základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Důkazní břemeno ohledně
určitých skutečností totiž leží na tom účastníku řízení, který z existence
těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho
účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Nepříznivé procesní
následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy
v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, ze dne 19. 12.
2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, a ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne
28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4102/2017, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
257/97, publikované v časopise Právní rozhledy pod č. 7/1998).
7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkového závěru, že
dovolatelka přijala peněžní prostředky ve výši 7 500 000 Kč, načež neprokázala
právní důvod opravňující ji si částku 5 200 000 Kč ponechat ani své tvrzení, že
částku 2 300 000 Kč postupně vrátila plniteli (zesnulému R. P.), dovodil, že
tím dovolatelka získala majetkový prospěch (ve výši 7 500 000 Kč) bez právního
důvodu ve smyslu § 2991 o. z., který je povinna ochuzenému vydat, nikterak se
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž není třeba čehokoliv
měnit, neodchýlil.
8. Zpochybňuje-li přitom dovolatelka závěry soudů nižšího stupně o tom,
že se předmětné plnění (7 500 000 Kč) dostalo do její dispozice, a že
provedenými důkazy nebyl prokázán právní důvod k ponechání si částky 5 200 000
Kč, jakož ani skutečnost, že částku 2 300 000 Kč postupně vrátila plniteli R.
P., pak polemizuje se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom,
že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné
procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp.
zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz
též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10,
ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn.
II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s
účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov.
§ 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně
tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu),
když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost
dovolání usuzovat nelze.
9. Skutkové závěry soudů nižšího stupně ostatně nejsou nikterak
nepřiměřené provedenému dokazování. Přijetí peněžních prostředků ve výši 7 500
000 Kč dovolatelkou vyplývá i z jejích tvrzení. K argumentaci, že částka 7 500
000 Kč byla zaplacena na bankovní účet její dcery (M. F.), lze přitom dodat, že
plnění poskytnuté mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený
coby platební místo, nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto
účtu na úkor osoby peníze zasílající; zaplacení určité částky na účet třetí
osoby u peněžního ústavu, představující sjednané platební místo, s úmyslem
dostát smluvenému, případně domnělému, závazku je totiž třeba pokládat za
plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu – takováto platba tak
nezakládá právní vztah mezi odesílatelem peněz a majitelem účtu, pročež v jejím
důsledku nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl bankovní účet
zřízen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo
2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4279/2016, a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3427/2020). Částku 5 200 000 Kč
pak dovolatelka zjevně použila k úhradě svého – exekučně vymáhaného – dluhu.
Svá tvrzení o postupném vrácení částky 2 300 000 Kč plniteli (zesnulému R. P.)
se jí přes poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. očividně prokázat nepodařilo.
Rovněž tak dovolatelka neprokázala právní důvod opravňující ji si přijaté
peněžní prostředky (7 500 000 Kč) ponechat (viz neprokázaná tvrzení dovolatelky
o sjednání darovací smlouvy či smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby).
10. Dědické právo spočívá na principu přechodu práv a povinností ze
zůstavitele na dědice ze zákona (ex lege) zásadně okamžikem smrti zůstavitele,
není-li nabytí dědického práva odsunuto na splnění podmínky nebo doložení času,
nebo nemá-li z jiného důvodu dědictví nabýt následný dědic. Dědění tedy nadále
spočívá na principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele,
které smrtí zůstavitele nezanikají, na právní nástupce (ust. § 2009 o.z.).
Jedná se i o majetkový nárok zůstavitele na peněžité plnění z titulu
bezdůvodného obohacení, který není vázán pouze na jeho osobu (ust. § 2009 odst.
2 o.z.), a proto jeho smrtí nezanikl, a to bez ohledu na to, že jej za svého
života u soudu neuplatnil (k tomu podrobněji srov. závěry uvedené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, publikovaném v
časopise Soudní judikatura pod č. 124, ročník 2002). Z pohledu aktivní
legitimace dědice (jediného účastníka řízení o pozůstalosti) k podání žaloby o
zaplacení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení proto není (ani nemůže
být) významné – z důvodu vstupu dědice do práv a povinností zůstavitele – zda
pohledávka byla v řízení o pozůstalosti jmenovitě zařazena do majetku
zůstavitele (jeho aktiv). Ustálená soudní praxe navíc dovozuje, že jelikož se
dědictví nabývá smrtí zůstavitele, dědici jsou oprávněni uplatnit nárok na
vydání bezdůvodného obohacení i před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o
vypořádání dědictví (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.
2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004), nebo že jediný dědic zůstavitele je i před
skončením řízení o dědictví věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu
škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele (k tomu opět srov. výše zmíněný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000). Tím
spíše je nutné pohlížet na posuzovaný nárok jako na uplatnitelný jediným
dědicem i po právní moci usnesení o dědictví (srov. k tomu v podrobnostech
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019).
11. Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 pak nově upravil pravidla pro
správu pozůstalosti, která určila kompetence toho, kdo ji vykonává, tj. má se
postarat o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno
řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř.
věřitele. Jednou z osob oprávněných ke správě pozůstalosti je správce
pozůstalosti, přičemž podle § 1678 odst. 1 o. z. vykonává její prostou správu
(§ 1405 až 1408 o. z.). Podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k
zachování spravovaného majetku. Správce uplatňuje všechna práva týkající se
spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří, bez souhlasu beneficienta nesmí
změnit účel spravovaného majetku, peněžní prostředky musí vynaložit obezřetně,
se souhlasem beneficienta (v případě, kdy majetku hrozí rychlá zkáza nebo
ztráta na hodnotě, i bez jeho souhlasu) může ze spravovaného majetku něco
zcizit, je-li to v zájmu zachování hodnoty, podstaty a účelu spravovaného
majetku nebo je-li to nutné k zaplacení dluhů s tímto majetkem spojených, jinak
jen za protiplnění, za stejným účelem může majetek zastavit nebo použít jako
jistotu. Takto definovanou prostou správu jistě nelze vykládat tak, že jde o
úplné zakonzervování majetku ve stavu, jaký byl v době, kdy se správce ujal své
funkce. Je zřejmé, že podle povahy majetku půjde i o snahu pokračovat v
dosavadním nakládání s konkrétními věcmi a právy, jak s nimi nakládal samotný
zůstavitel, pokračování v podnikatelské činnosti zůstavitele, apod. K plnění
povinností vedoucích k zachování podstaty a účelu svěřeného majetku, tj. i
zamezení zhoršení jeho stavu, mohou patřit především faktické úkony a právní
jednání podle okolností případu, s přihlédnutím k charakteru majetku, který má
správce spravovat, a za obvyklou správu lze považovat např. placení či vybírání
nájemného, zajišťování a placení oprav, či platby zajišťující chod podniku.
Úkony přesahující prostou správu pak představují např. investice, které by
měnily činnost podniku, zcizení nebo zastavení nemovitosti (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020).
Dovolací soud doplňuje, že má-li být tato činnost správce pozůstalosti úspěšná,
nemůže se např. při přijímání plnění spojeného se spravovaným majetkem obejít
bez možnosti tato plnění také vymáhat procesními prostředky, včetně podávání
žalob, resp. exekučních návrhů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, publikované pod č. 68/2022 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i konstantní judikaturu dovolacího soudu na něj
navazující).
12. Závěr odvolacího soudu, dle něhož žalující správce pozůstalosti po
zůstavitelce V. P., jíž bylo (coby jediné dědičce) pravomocně potvrzeno nabytí
dědictví po ochuzeném (plniteli) R. P., je aktivně věcně legitimován
uplatňovat, případně vymáhat, nároky z bezdůvodného obohacení náležející
zůstavitelce V. P. z titulu univerzální sukcese do práv a povinností zesnulého
věřitele R. P., a to bez ohledu na to, zda uvedené pohledávky byly v řízení o
pozůstalosti jmenovitě zařazeny do majetku zůstavitelky (jejích aktiv), se
tudíž nikterak neodchyluje od ustálené judikatury dovolacího soudu, již netřeba
měnit.
13. Ustálená judikatura vážící se k aplikaci ustanovení § 563 a § 564
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jež je se
zřetelem k obdobnému znění korespondujících ustanovení § 1958 odst. 2 a § 1960
o. z. použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu, dovozuje, že splatnost
závazku je určena buď dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy,
právního předpisu nebo rozhodnutí svůj závazek plnit, nebo, není-li takto
určena, vyvolá ji věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá. Bezdůvodné
obohacení přitom patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena
splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je
obvykle vázána na výzvu věřitele, není-li dojednáno jinak (srov. dovolatelkou
odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo
903/2021). Kvalifikovanou výzvou k plnění pohledávky z bezdůvodného obohacení
je pak i podání žaloby. Účinnost výzvy nastává vůči žalovanému v okamžiku, kdy
se o ní v řízení dozvěděl, tedy zpravidla od okamžiku, kdy je mu doručen
stejnopis žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 23
Cdo 2842/2007, či ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1853/2002).
14. Odvolací soud se tudíž od judikatury dovolacího soudu, na níž není
důvodu čehokoli měnit, nikterak neodchýlil, odvozoval-li splatnost uplatněné
pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení a následné prodlení s úhradou dluhu
od výzvy věřitele k plnění, jejíž doručení dovolatelce – v posuzovaném případě
– ztotožnil s okamžikem, kdy jí byl doručen stejnopis žaloby.
15. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k
výše uvedenému naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
16. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1
o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více
se jím proto nezabýval.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, který podal
vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve
výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše
paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech
podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
18. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu