28 Cdo 3427/2020-521
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně:
Cashdirect, a. s., IČO 28971086, se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7,
zastoupená Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova
1840/7, proti žalované P. M., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ludmilou
Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o
zaplacení 1 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 79/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. června 2020, č. j. 8 Co 47/2020-487,
č. j. 8 Co 48/2020-487, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 16 214 Kč k rukám advokátky Mgr. Ludmily Kutějové do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Litoměřicích ze dne 13. 11. 2019, č. j. 7 C 79/2017-442, a usnesení
téhož soudu ze dne 12. 12. 2019, č. j. 7 C 79/2017-452, jimiž byla zamítnuta
žaloba o zaplacení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o
nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího
soudu); současně jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.
rozsudku odvolacího soudu).
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu dovolání. Měla
za to, že odvolací soud svým rozhodnutím nerespektoval ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
1373/2000, sp. zn. 21 Cdo 333/2009, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, sp. zn. 28 Cdo
3790/2008, sp. zn. 22 Cdo 4397/2007 a sp. zn. 30 Cdo 1277/2013. Konkrétně
kladla otázky: 1) zda mezi zapůjčitelem a vydlužitelem vznikne platně smlouva o
zápůjčce tehdy, jestliže zapůjčitel přenechá (poukáže) vydlužiteli peněžní
prostředky (předmět zápůjčky) na bankovní účet, jehož majitelem je třetí osoba,
aniž takovýto způsob přenechání (poukázání) peněz byl mezi zapůjčitelem a
vydlužitelem ujednán, a 2) zda žalovaný v řízení o vydání bezdůvodného
obohacení unese své břemeno tvrzení, jestliže skutkově nevylíčí právní důvod,
pro který byly sporné peněžní prostředky poukázány na jeho bankovní účet.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně
zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno
jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
dovolatelem vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak“.
Klade-li ovšem žalobkyně otázku, zda mezi zapůjčitelem a vydlužitelem vznikne
platně smlouva o zápůjčce tehdy, jestliže zapůjčitel poukáže vydlužiteli
peněžní prostředky na bankovní účet, jehož majitelem je třetí osoba, aniž
takovýto způsob přenechání peněz byl mezi zapůjčitelem a vydlužitelem ujednán,
vychází při své kritice napadeného rozsudku zjevně z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel odvolací soud. Ten totiž (ve shodě se soudem prvního stupně)
na základě provedeného dokazování uzavřel, že mezi žalobkyní, coby zapůjčitelem
částky 1 200 000 Kč, a D. S., jakožto vydlužitelem dané částky, bylo dojednáno,
že peníze pro vydlužitele budou poukázány právě na bankovní účet, jehož
majitelkou je žalovaná, sloužící tak pro danou smluvní transakci coby platební
místo (a nikoliv snad, že by na daný účet byly peněžní prostředky poukázány
omylem či v rozporu s vůlí smluvců). Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů
nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze
dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn.
I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17),
přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013
není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.
a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Prostřednictvím nastolené otázky tudíž na přípustnost dovolání zjevně usuzovat
nelze.
Skutkové závěry soudů nižšího stupně nadto nejsou ani nikterak nepřiměřené
provedenému dokazování, jestliže bylo akcentováno tvrzení Z. Š., bývalého člena
statutárního orgánu žalobkyně, že peněžní prostředky byly poukázány jako
zápůjčka na bankovní účet vygenerovaný v systémech žalujícího peněžního ústavu
k osobě vydlužitele D. S., jakož i výpověď svědka D. S., korespondující
skutkové verzi žalované, dle níž předmětný bankovní účet, jehož majitelkou je
žalovaná, byl svědkem užíván coby platební místo jeho smluvních transakcí.
Závěry odvolacího soudu se pak neprotiví té ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu, dle níž plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba
později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet
třetí osoby, vymezený coby platební místo, nelze pokládat za bezdůvodné
obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení
určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu, představující sjednané
platební místo, s úmyslem dostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za
plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje
ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi
osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v
podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní
účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo
2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4279/2016).
Ostatně ani nevědomost plnitele o majiteli bankovního účtu neimplikuje bez
dalšího vznik bezdůvodného obohacení na straně majitele účtu, šlo-li o plnění
na závazek (k tomu srovnej např. rozsudek ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo
679/2003, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že poukázal-li dlužník dlužnou
peněžitou částku věřiteli nevědomě na účet třetí osoby na základě pokynu
věřitele, došlo k zániku závazku dlužníka vůči věřiteli splněním dluhu, nikoliv
k bezdůvodnému obohacení třetí osoby, obdobně též rozsudek Nejvyšší soudu ze
dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4264/2009, v němž se uzavírá, že splní-li
dlužník svůj závazek podle věřitelových pokynů, nelze následně takto vzniklou
volní autonomii neproporcionálně narušovat soudní cestou, ačkoliv podle
hmotného práva stricto sensu k uzavření dohody ohledně platebních podmínek mezi
účastníky nedošlo, či usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, v
němž Nejvyšší soud považoval pro závěr o pasivní věcné legitimaci za
nerozhodnou skutečnost, že žalující strana nevěděla o tom, že bankovní účet, na
nějž bylo plněno, patřil třetí osobě).
Rozsudek odvolacího soudu pak zjevně nezávisí ani na žalobkyní kladené otázce
unesení břemene tvrzení či důkazního břemene, jestliže tento nerozhodoval na
základě úvah o neunesení těchto břemen, nýbrž na podkladě objasněného
skutkového stavu věci. Provedeným dokazováním prokázané rozhodné skutkové
okolnosti (poukázané peněžní prostředky představují zápůjčku poskytnutou
žalobkyní třetí osobě – D. S. – na bankovní účet žalované, coby platební místo)
přitom korespondují skutkové verzi žalované, dle níž byl bankovní účet, jehož
je majitelkou, užit na základě ujednání mezi žalobkyní a D. S. toliko jako
platební místo, na něž mu byly poukázány peněžní prostředky. Odvolací soud
tudíž svými závěry, vzdor mínění dovolatelky, zásadu projednací, ovládající
občanské soudní řízení sporné, nikterak neporušil (vycházel při zjišťování
skutkového stavu věci z tvrzení účastníků řízení a jejich důkazních návrhů – §
120 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatelka konečně nedostatečné a nepřezkoumatelné odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu či neprovedení jí označených důkazů, vystihuje tím
případy vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným
dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné
právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze
tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.);
tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu navíc nevykazuje takové deficity, jež by
byly na újmu procesních práv dovolatelky, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze
skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byla schopna
zformulovat dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Odvolací soud ostatně v odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil, z jakých
důkazů čerpal své skutkové závěry, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů
a jak věc posoudil po právní stránce (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Soudy v
občanském soudním řízení sporném pak nejsou povinny provést veškeré účastníkem
řízení navrhované důkazy; ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s.
ř. rozhodují o tom, které z navrhovaných důkazů provedou a které (zpravidla se
zřetelem k hypotézám aplikovaných hmotněprávních norem) nikoliv.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když
předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o.
s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů
řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalované náleží
odměna advokáta za zastupování v tomto řízení v částce 13 100 Kč [§ 6 odst. 1,
§ 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou
hotových výdajů advokáta stanovených ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 2
814 Kč, celkem tedy 16 214 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu