28 Cdo 4264/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci
žalobce Mlékárna Klatovy a.s., se sídlem v Klatovech, Za Tratí 640/IV., IČ
48362395, zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech,
Čs. Legií 172, proti žalovanému Ing. I. Z., správci konkurzní podstaty úpadkyně
JENKY – MILK spol. s r.o., IČ 60280816, se sídlem v Teplicích, Libušina 2154, o
zaplacení částky 63.829,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Teplicích pod sp. zn. 9 C 180/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2009, č. j. 17 Co 410/2008-117, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2009, č. j.
17 Co 410/2008-117, se zrušuje.
II. Rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 4. 2008, č.j. 9 C
180/2006-79, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu projednání.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 1. 12. 2005 domáhal po žalovaném zaplacení
částky 63.829,50 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedl, že na
základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2001, č.j. 6
Cmo 413/2000-70, mu byla uložena povinnost uhradit společnosti JENKY – MILK
spol. s r.o., částku 60.903,50 Kč a náklady řízení ve výši 1.706,- Kč. Tuto
svou povinnost žalobce splnil dne 12. 10. 2001 tak, že uvedené částky zaplatil
na účet stanovený věřitelem v žalobě, ačkoliv ten patřil třetí osobě,
společnosti PROM, s.r.o. Na majetek společnosti JENKY – MILK spol. s r.o., byl
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2003, č.j. 43 K
8/2003-29, prohlášen konkurs a následně správce konkursní podstaty podal návrh
na výkon rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2001, č.j. 6 Cmo
413/2000-70. V rámci výkonu rozhodnutí žalobce jako povinný podal proti
usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 1. 4. 2005, č.j. 19 E 291/2004-12,
odvolání a návrh na zastavení vykonávacího řízení. O zastavení výkonu
rozhodnutí však nebylo rozhodnuto, neboť na základě potvrzujícího usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2005, č.j. 13 Co 387/2005, byla dne 8.
11. 2005 přikázána pohledávka z účtu žalobce ve prospěch žalovaného v částce
63.829,50 Kč (jistina ve výši 60.903,50 Kč, náklady nalézacího řízení ve výši
1.706,- Kč a náklady vykonávacího řízení ve výši 1.220,- Kč), čímž vykonávací
řízení skončilo. Žalobce uzavřel, že žalovaný se opětovným přijetím částky
62.609,50 Kč (částky 60.903,50 Kč jako jistiny a částky 1.706,- Kč jako nákladů
nalézacího řízení) z výkonem postižené pohledávky z účtu žalobce bezdůvodně
obohatil a ohledně částky ve výši 1.220,- Kč, kterou žalobce uhradil na
nákladech řízení výkonu rozhodnutí, vznikla žalobci škoda, za kterou žalovaný
odpovídá.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobce dne 12. 10. 2001
svou povinnost stanovenou rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2001,
č.j. 6 Cmo 413/2000-70, nesplnil, neboť peněžitou částku neuhradil žalovanému,
ale třetí osobě, jejíž účet byl v žalobě nedopatřením uveden. K bezdůvodnému
obohacení a ke vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu tak nedošlo, neboť
závazek dlužníka (v souzené věci žalobce) zanikl až v rámci výkonu rozhodnutí
dne 8. 11. 2005.
Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 4. 2008,
č.j. 9 C 180/2006-79, žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že dle § 339 odst. 2 obch. zák. je peněžitý závazek placený
prostřednictvím banky splněn až připsáním částky na účet věřitele vedený u
banky. Není tedy možno dovodit, že dobrovolným plněním žalobce dne 12. 10. 2001
byla splněna povinnost ve prospěch věřitele (v souzené věci žalovaného), neboť
částka nebyla připsána na jeho účet. Soud dále dovodil, že žalovaný dlužník (v
souzené věci žalobce) si měl správnost čísla účtu uvedeného v žalobě ověřit,
neboť k hrazení povinnosti přikročil až pět let po podání žaloby. Dlužník měl
přitom možnost zjistit, že plnil na jiný účet než na účet věřitele, i po
zaplacení částky a to z výpisu z bankovního účtu. Soud prvního stupně konečně
uzavřel, že v řízení nebylo ani zjištěno porušení jakékoliv právní povinnosti,
které by zakládalo právo žalobce na náhradu škody podle § 373 obch. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 24. 2. 2009, č.j. 17 Co 410/2008-117, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se i s vyslovenými právními názory soudu prvního
stupně. Uvedl, že pokud si žalovaný dlužník (v souzené věci žalobce) před
platbou neověřil, komu patří bankovní účet uvedený v žalobě, nelze takovou
skutečnost přičítat k tíži věřitele, který žalobu podal (v souzené věci
žalovaného).
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního
právního významu. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedl, že
a) rozhodnutí odvolacího soudu řeší v rozporu s hmotným právem a s
judikaturou Nejvyššího soudu otázku, zda je možné určit místo plnění v žalobě a
zda je druhá smluvní strana takovým projevem vůle vázána; a dále dovodil, že
pokud bylo plněno na základě pokynu věřitele v žalobě, kterým věřitel určil
platební místo, pak šlo o plnění věřiteli,
b) dohoda mezi účastníky smluvního vztahu, konkrétně výzva věřitele a
její akceptace žalobcem, vedla ke sjednání místa plnění bez ohledu na
ustanovení § 339 obch. zák., které je ustanovením dispozitivním,
c) nelze požadovat po žalobci, aby si před platbou ověřoval správnost
čísla účtu uvedeného věřitelem a tím zbavit věřitele odpovědnosti za jím
učiněný projev vůle.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí soudu prvního a
druhého stupně jsou v souladu s hmotným právem. Doplnil, že žalobce v souzené
věci postupuje účelově, protože se včas se svou pohledávkou nepřihlásil při
vyrovnání a následném konkursu na majetek společnosti PROM spol. s r.o.
Žalovaný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako
nepřípustné.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je
podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že
zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu je dán, neboť otázka, zda
dlužník splní svůj závazek i v případě, že poskytne peněžní prostředky na
bankovní účet uvedený věřitelem v žalobě po té, co bylo takové žalobě vyhověno,
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena. Dovolací soud proto
shledal podané dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. Podle ustanovení § 324 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku ve znění k 12. 10. 2001 (dále jen „obch. zák.“) „závazek zanikne,
je-li věřiteli splněn včas a řádně.“ Dle § 339 odst. 1 obch. zák. „peněžitý
závazek lze též platit u banky věřitele ve prospěch jeho účtu, jestliže to není
v rozporu s platebními podmínkami sjednanými mezi stranami.“ Přitom podle
odstavce 2 platí, že „peněžitý závazek placený prostřednictvím banky nebo
provozovatele poštovních služeb je splněn připsáním částky na účet věřitele
vedený u banky nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti.“ Ustanovení § 339
obch. zák. však nevylučuje, aby si účastníci sjednali platební podmínky odlišně
(§ 263 obch. zák.).
2. Nejvyšší soud dále již v rozsudku ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo
1604/2008, dospěl k závěru, že „[p]ořadí pravidel, stanovujících místo plnění
je určeno tak, že přednost má smlouva a nelze-li místo plnění odvodit ze
smlouvy, použijí se ustanovení zákona; peněžité závazky, pokud to neodporuje
dohodě stran o platebních podmínkách, je možno splnit platbou u banky věřitele
ve prospěch jeho účtu.“ Také právní teorie dospěla k závěru, že peněžité
závazky, pokud to neodporuje dohodě stran o platebních podmínkách, je možno
splnit platbou u banky věřitele ve prospěch jeho účtu (srov. Bejček, J. –
Eliáš, K. – Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3.
vydání. Praha : C.H.Beck, 2003. s. 181 a násl.). Dále Nejvyšší soud v již
citovaném rozhodnutí s odkazem na dispozitivní ustanovení § 339 obch. zák.
dospěl k závěru, že v případě dohody ohledně konkrétního účtu u označené banky,
je dluh splněn pouze připsáním částky na tento účet a nikoliv jiný bankovní
účet, byť by i ten náležel věřiteli (srov. rozsudek ze dne 27. 5. 2009, sp. zn.
32 Cdo 1604/2008).
3. Nejvyšší soud dále uvádí, že zásada smluvní volnosti platí pro
soukromoprávní úpravu obecně, přičemž tuto zásadu je třeba brát v úvahu i při
interpretaci dispozitivních zákonných ustanovení. Je třeba připomenout, že
autonomie vůle vycházející z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „LZPS“) je nejen „strukturálním principem,“ ale i „subjektivním
právem jednotlivce, které je omezitelné k prosazení jiného práva či veřejného
zájmu na základě zákona, přičemž takové omezení musí být přiměřené sledovanému
cíli.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04).
Z předeslaného vyplývá, že ustanovení § 339 odst. 2 obch. zák. nelze
absolutizovat do té míry, že by závazek mohl být splněn pouze připsáním částky
na účet věřitele, ale naopak je třeba k tomuto zákonnému řešení přistupovat
subsidiárně pro dotvoření či interpretaci stranami dohodnutých nebo jinak
určených platebních podmínek.
4. Dovolací soud dospěl v souzené věci k závěru, že soudy nižších stupňů
interpretovaly dotčená ustanovení obchodního zákoníku formalisticky, čímž však
popřely zásadu autonomie vůle deklarovanou čl. 2 odst. 3 LZPS.
5. V souzené věci je otázkou, zda mezi věřitelem a dlužníkem došlo k
dohodě ohledně platebního místa, která by vylučovala použití dispozitivního
ustanovení § 339 odst. 2 obch. zák., příp. zda věřitel (v souzené věci
žalovaný) platební místo určil přímo tím, že v žalobě uvedl číslo bankovního
účtu, na něž má dlužník (v souzené věci žalobce) poskytnout peněžní prostředky.
Ačkoliv je žaloba v právní teorii chápána jako procesněprávní úkon, kterým je
zahájeno sporné civilní řízení před soudem, nelze odhlédnout od jejích
hmotněprávních účinků. Hmotněprávní charakter žaloby je posílen zejména v
případě, kdy věřitel prostřednictvím žaloby současně vyzývá dlužníka ke splnění
dluhu ve smyslu § 563 obč. zák., dle kterého: „není-li doba splnění dohodnuta,
stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit
dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán,“ nebo požádá o
splnění dluhu ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák., dle kterého „není-li doba
plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po
uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po
té, kdy byl věřitelem o plnění požádán“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 215/2005, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 3897, a dále rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 945/2002, publikovaný v
časopise Soudní judikatura pod č. SJ 5/2003, příp. Drápal, L. in Drápal, L. –
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1- 200za. Komentář. 1. vydání. Praha
: C.H. Beck, 2009. s. 262). Z principu smluvní autonomie a z analogického
použití ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. plyne, že pokud mezi účastníky před
zahájením řízení není sjednána dohoda nejen ohledně doby splatnosti, ale též i
platebního místa nebo způsobu platby, mají tyto, resp. obdobné informace
věřitele obsažené v žalobě, kterou věřitel současně dlužníka požádal o splnění
závazku ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák., hmotněprávní charakter a jsou pro
dlužníka (žalovaného) určující. Proto také pokud dlužník svůj závazek splní
podle věřitelových pokynů obsažených v žalobě, které navíc bylo soudem jako
autoritou státu vyhověno, nelze následně takto vzniklou volní autonomii
účastníků řízení neproporcionálně narušovat soudní cestou s odkazem na
dispozitivní právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku i přesto, že podle
hmotného práva stricto sensu k uzavření dohody ohledně platebních podmínek mezi
účastníky nedošlo.
6. Pro závazkové vztahy je navíc klíčový i tzv. princip důvěry, podle
něhož se poskytuje zásadně ochrana „té osobě, která činila právní úkon s
důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo
vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů,
které sám způsobil“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I.
ÚS 342/09). S přihlédnutím k uvedenému principu je třeba konstatovat, že v
případě nesprávného uvedení údajů v žalobě je postavení žalovaného dlužníka
vůči žalujícímu věřiteli výhodnější. Analogicky lze vycházet i ze závěrů
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, podle
nichž „notifikace věřitele o postoupení pohledávky adresovaná dlužníku vyvolá
změnu osoby oprávněné přijmout plnění, přičemž postupitel na sebe bere riziko,
že i v případě neplatnosti (či dokonce neexistence, např. pokud by šlo o
nicotný právní úkon) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí
osobě (postupníkovi) s účinky i pro postupitele.“ Je tedy zjevné, že právní řád
dokonce připouští, aby dlužník závazek splnil i tehdy, poskytne-li plnění
osobě, která by jinak dle hmotného práva nebyla k přijetí plnění oprávněna a to
právě jen na základě notifikace věřitele. Uvedený princip odráží skutečnost, že
právní vztahy mezi věřitelem a majitelem účtu jsou vztahy ryze soukromými –
často chráněnými institutem obchodního tajemství, do nichž dlužníku nepřísluší
jakkoliv intervenovat. Jestliže současně věřiteli zákon nebrání (čl. 2 odst. 3
LZPS, příkladmo též § 31 obč. zák., § 577 obch. zák., § 652 obch. zák. apod.),
aby svou pohledávku u soudu vymáhal svým jménem a zároveň ve prospěch (na účet)
třetí osoby, pak nelze přičítat k tíži žalovaného dlužníka, pokud na účet
uvedený v žalobě plní, aniž by si před platbou ověřoval, zda účet skutečně
náleží věřiteli. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že ustanovení § 38
zákona č. 21/1992 Sb., o bankách ve znění k 12. 10. 2001, ostatně vylučuje, aby
banka na požádání dlužníka sdělovala informace o účtu svého klienta. Lze tedy
uzavřít, že pokud dlužník nemá možnost ověřit si správnost údajů poskytnutých
věřitelem, je zcela absurdní po něm takové jednání požadovat (navíc i s
přihlédnutím ke zmíněnému principu důvěry v závazkových vztazích), nebo mu
klást k tíži, že tak nejednal.
7. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že v
souzené věci žalobce jako žalovaný dlužník ve věci vedené u Vrchního soudu v
Praze pod sp. zn. 6 Cmo 413/2000-70) svůj závazek vůči věřiteli (v souzené věci
žalovanému) splnil již dne 12. 10. 2001 a to i přesto, že peněžní prostředky
poukázal na v žalobě určený bankovní účet, který náležel třetí osobě. Pokud
následně věřitel, resp. správce konkursní podstaty věřitele na základě
uplatněného návrhu na výkon rozhodnutí získal peněžní prostředky opětovně,
nelze než konstatovat, že na jeho straně došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť
k plnění došlo za stavu, kdy podle hmotného práva pohledávka již zanikla, a
tudíž bez právního důvodu ve smyslu § 451 obč. zák. Roli v tomto směru nemůže
sehrát ani skutečnost, že od podání žaloby do poskytnutí žalovaného plnění
uplynula doba takřka pěti let. Jestliže v souzené věci náležel bankovní účet
uvedený v žalobě třetí osobě již v době, kdy byla žaloba podána, je irelevantní
zkoumat, kdy dlužník na uvedený účet peněžní prostředky poukázal.
Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a
uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu včetně závislého výroku
o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.).
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v plném rozsahu včetně
závislého výroku o náhradě nákladů řízení i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s §
226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. července 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu