Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně P. H., nar. XY,
bytem XY, zastoupené JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem v Kladně,
Huťská 1383, proti žalované P. M., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ludmilou
Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o
zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích
pod sp. zn. 9 C 362/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2021, č. j. 8 Co 42/2021-338, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 342 Kč k rukám advokátky Mgr. Ludmily Kutějové do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 8 Co 42/2021-338, rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále
jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 1. 2021, č. j. 9 C 362/2018-282, změnil
toliko v nákladovém výroku II., jinak jej ve výroku I. o věci samé, jímž byla
žaloba o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, jako věcně správný
potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku pasivní věcné legitimace žalované k vydání bezdůvodného
obohacení představovaného částkou 400 000 Kč (s příslušenstvím), která jí byla
poukázána na účet u peněžního ústavu, jehož je majitelkou. Měla za to, že závěr
odvolacího soudu o tom, že žalovaná není pasivně věcně legitimována, odporuje
rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4525/2018, rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 575/2015, a ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2771/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského,
obchodního a pracovního práva pod č. 124/2010. Namítala rovněž, dovolávajíc se
zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2012, či
rozsudku téhož soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněného
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 78/2004, že bez ohledu na
tvrzení procesních stran měla být na posuzovaný případ aplikována ustanovení §
2991 a § 2995 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),
když k poukázání peněžní částky ji přiměl lstí D. S. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně
zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“. Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013, a která je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §
2991 a násl. o. z. použitelná i v poměrech účinné občanskoprávní úpravy
(srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019), se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení
představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se
obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož
úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní
jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení,
k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor
bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení
majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného
obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten,
jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo
ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o
obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu
bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo
snížením jeho pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, a ze dne
13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019). Případný nedostatek pasivní věcné
legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem
tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být úspěšná; stejně tak nemůže
být v řízení úspěšný ani žalobce, není-li, coby osoba aktivně věcně
legitimovaná, subjektem uplatňovaného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 794/2015, či ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo
154/2020). Plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) či
toliko domnělého právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí
osoby, vymezený coby platební místo, pak nelze pokládat za bezdůvodné obohacení
majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky
na účet třetí osoby u peněžního ústavu, představující sjednané platební místo,
s úmyslem dostát smluvenému, případně též domnělému, závazku je totiž třeba
pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto
platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá
právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její
realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl
zřízen bankovní účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn.
28 Cdo 2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3427/2020). Ostatně ani nevědomost plnitele o majiteli bankovního účtu neimplikuje bez
dalšího vznik bezdůvodného obohacení na straně majitele účtu, šlo-li o plnění
na závazek. K tomu srovnej např. rozsudek ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo
679/2003, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že poukázal-li dlužník dlužnou
peněžitou částku věřiteli nevědomě na účet třetí osoby na základě pokynu
věřitele, došlo k zániku závazku dlužníka vůči věřiteli splněním dluhu, nikoliv
k bezdůvodnému obohacení třetí osoby, obdobně též rozsudek Nejvyšší soudu ze
dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4264/2009, v němž se uzavírá, že splní-li
dlužník svůj závazek podle věřitelových pokynů, nelze následně takto vzniklou
volní autonomii neproporcionálně narušovat soudní cestou, ačkoliv podle
hmotného práva stricto sensu k uzavření dohody ohledně platebních podmínek mezi
účastníky nedošlo, či usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, v
němž Nejvyšší soud považoval pro závěr o pasivní věcné legitimaci za
nerozhodnou skutečnost, že žalující strana nevěděla o tom, že bankovní účet, na
nějž bylo plněno, patřil třetí osobě. Jestliže tedy odvolací soud vycházeje ze skutkových konkluzí, dle nichž účet u
peněžního ústavu, jehož majitelkou byla žalovaná, na který dovolatelka
poukázala žalovanou částku, představoval toliko sjednané platební místo, na
které byly dovolatelkou poukázány peněžní prostředky pro D. S. (který měl k
danému bankovnímu účtu zřízeno dispoziční oprávnění), uzavřel, že žalovaná k
vydání poukázané sumy s příslušenstvím, coby bezdůvodného obohacení, není
pasivně věcně legitimována, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž
není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Zpochybňuje-li přitom dovolatelka závěry soudů nižšího stupně o tom, že
předmětnou sumu poukázala osobě nadané dispozičním oprávněním k účtu (D. S.), a
nikoliv žalované, pak polemizuje se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle
účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016,
dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16,
bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017,
sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených
důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací
důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012
například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č.
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na
přípustnost dovolání usuzovat nelze. Skutkové závěry soudů nižšího stupně ostatně nejsou nikterak nepřiměřené
provedenému dokazování, jestliže účastnická výpověď žalované a svědecká výpověď
D. S., dle nichž posuzovaná částka byla dovolatelkou dne 30. 10. 2015 poukázána
svědkovi na účet u peněžního ústavu, jehož majitelkou byla žalovaná, je
objektivizována tím, že dispoziční oprávnění svědka k účtu bylo zřízeno dne 29. 10. 2015, načež v době do 31. 12. 2015 poukázanou částku 400 000 Kč z účtu
vybral, přičemž dne 30. 10. 2015 vystavil ve prospěch dovolatelky směnku, na
jejímž základě se jí zavázal uvedenou částku zpětně uhradit do 11. 11. 2015. Soudy nižšího stupně se pak nikterak nezpronevěřily ani dovolatelkou citované
judikatuře, dle níž soudy zjištěný skutkový stav podřazují adekvátním
hmotněprávním normám i bez procesní aktivity účastníků řízení (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2012, či ze dne 31. 7. 2003,
sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 78/2004), pakliže poté, co vyšlo najevo, že poukázané peněžní prostředky
nepředstavují zápůjčku poskytnutou dovolatelkou žalované (jak bylo tvrzeno v
žalobě), nýbrž plnění poskytnuté dovolatelkou D. S., coby osobě oprávněné
disponovat s prostředky na bankovním účtu žalované, dovodily v souladu s výše
rozebranou rozhodovací praxí dovolacího soudu nedostatek pasivní věcné
legitimace žalované. Dovolatelce přitom zjevně neprospívá ani aplikace
ustanovení § 2995 o. z. na posuzovaný případ, neboť i toto ustanovení pasivní
věcnou legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení připíná k osobě, jež se
plněním obohatila; ve skutkových kulisách projednávané pře, tedy k osobě s
dispozičním oprávněním k bankovnímu účtu, na který bylo plněno, jíž bylo
poskytnuté plnění též určeno. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše
uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání
jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalované náleží
odměna advokáta za zastupování v tomto řízení v částce 9 900 Kč [§ 6 odst. 1, §
7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou
hotových výdajů advokáta stanovených ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty, celkem
tedy 12 342 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.