28 Cdo 575/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobce Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se
sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti žalované D. B., zastoupené Mgr.
Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o 200.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 131/2009, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2014,
č. j. 49 Co 251/2013
-153, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2014, č. j. 49 Co
251/2013-153, se, vyjma výroku II., zrušuje a věc se v naznačeném rozsahu vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud na
základě provedeného dokazování přitakal žalobci, dle nějž se na jeho úkor
žalovaná bezdůvodně obohatila ve výši požadované částky, kterou jí omylem
zaslal na bankovní účet. Žalované se nepodařilo úspěšně doložit svou obranu
spočívající v tvrzení, že peněžní prostředky byly na její účet žalobcem
převedeny na základě smlouvy o půjčce, kterou žalobce uzavřel s jejím bývalým
manželem. Bez významu pro posouzení důvodnosti žalovaného nároku je rovněž
způsob, jímž bylo s těmito prostředky následně naloženo žalovanou či osobou
mající k účtu dispoziční oprávnění.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadených výrocích I. a
III. Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, č. j. 49 Co
251/2013-153, potvrdil ve výroku I. v rozsahu, jímž bylo žalované uloženo
zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s úrokem z prodlení od 6. 6. 2009 do
zaplacení (výrok I.), změnil v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o zaplacení
úroku z prodlení od 31. 5. 2009 do 5. 6. 2009, tak, že žalobu v tomto rozsahu
zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok III.). Odvolací soud zdůraznil, že peněžní prostředky na bankovním účtu
jsou dle úpravy obsažené v § 708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, v majetku peněžního ústavu, přičemž majiteli účtu svědčí vůči ústavu
pohledávka ve výši zmíněných prostředků. Jsou-li peníze na dané konto poukázány
omylem, vzniká bezdůvodné obohacení na straně jeho majitele, který takto nabude
v rozsahu odpovídajícím zaslané částce neoprávněně majetkovou hodnotu v podobě
navýšení pohledávky vůči peněžnímu ústavu. Korektní závěr soudu prvního stupně
o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované není s to zvrátit ani
tvrzení, dle nějž byl daný obnos na účet žalované zaslán na základě smlouvy o
půjčce uzavřené žalobcem s R. B. (bývalým manželem žalované), neboť připsáním
peněz na účet se nikterak nerozšířila majetková sféra této osoby. Pokud R. B.
na základě svého dispozičního oprávnění peníze z účtu vybral, dostalo se mu
majetkového prospěchu právě na základě tohoto oprávnění, a nikoliv plněním ze
strany žalobce. Obrana žalované spočívající v poukazu na zmíněné skutečnosti je
tedy pro posouzení její povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení bezcenná, a
není důvodu se jí více zabývat. Věcně správný rozsudek soudu prvního stupně je
namístě korigovat toliko v úsudku stran počátku prodlení se splněním žalované
povinnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání vyjma jeho výroku II.)
podala dovolání žalovaná, jež je toho mínění, že k otázce řešené dotčeným
rozhodnutím je dovolacím soudem přistupováno rozdílně, pročež je na dovolání
třeba pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Číslo účtu žalované
bylo určeno jako platební místo pro plnění ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi
žalobcem jako věřitelem a R. B. v postavení dlužníka, jenž měl k tomuto účtu
dispoziční oprávnění. Uvedené pak zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu
reprezentované například rozhodnutím sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, dle níž věřitel
ze smlouvy o půjčce může splnit svůj závazek přenechat dlužníkovi peníze i
převodem na účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění. R. B. z
účtu žalované přímo vyzvednul částku 90.000,- Kč a další výběry realizoval
prostřednictvím platební karty, jíž rovněž disponoval, což mělo být mimo
důkazů, jež nebyly shledány dostatečně přesvědčivými, prokázáno svědeckou
výpovědí, k jejímuž provedení však soudy nepřikročily. Jelikož v souvislosti s
půjčkou částky 200.000,- Kč nedošlo ke zvýšení aktiv žalované, nemohlo na její
straně dojít ani k bezdůvodnému obohacení, jak odpovídá názorům vysloveným v
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2471/2009. Rozdílné úvahy jsou
oproti tomu vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 221/2002, což
dokládá rozpornou rozhodovací praxi ve smyslu § 237 o. s. ř. Svou polemiku s
rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka návrhem, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil argumentaci dovolatelky a navrhl odmítnutí
dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Třebaže tvrzení dovolatelky o rozdílném přístupu k téže otázce Nejvyšším soudem
nelze mít za přiléhavé, neboť opomíjí skutkové i právní odlišnosti
poukazovaných rozhodnutí, je na dovolání možno pohlížet jako na přípustné ve
smyslu naposledy citovaného ustanovení, jelikož odvolacím soudem byly
přehlédnuty judikatorní závěry vyslovené k funkci bankovního účtu jako
platebního místa.
V obecné rovině jsou zajisté správné úvahy odvolacího soudu, dle nichž osoba,
pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet, zákonem označovaná
jako majitel účtu, má ve vztahu k peněžnímu ústavu pohledávku z účtu ve výši
částek na něj touto, případně jinými osobami vložených, aniž by přitom bylo
rozhodující, čí prostředky byly na toto konto vloženy (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2163/2012, a judikaturu v
něm odkazovanou). Jsou-li peníze na účet zaslány omylem, je pak k jejich vydání
z titulu bezdůvodného obohacení povinna právě osoba, jejíž majetková sféra se
takto bez právního důvodu rozrostla navýšením její pohledávky vůči peněžnímu
ústavu, nehledě na to, jak je s nimi dále naloženo (srov. obdobně úvahy
vyslovené například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28
Cdo 24/2011, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2457/2013). Od těchto situací je ovšem třeba odlišit případy, v nichž bankovní
účet figuruje pouze jako místo plnění, jehož prostřednictvím má být splněn
závazek ze vztahu mezi osobami od majitele účtu odlišnými. Zaplacení určité
částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební
místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je třeba pokládat za plnění druhé
smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Takováto platba směřuje ke
splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi
osobou zasílající peníze a majitelem účtu (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003) a v důsledku její realizace
v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen
bankovní účet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 179/2014). Shodné závěry se dále podávají například z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009. Zasláním peněz na
bankovní účet třetí osoby, určený za platební místo, pak lze dostát i závazku
ze smlouvy o půjčce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9.
2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 1826/2012). Aby bylo v nyní řešeném sporu na částku,
kterou obdržela na svůj účet žalovaná, možno pohlížet jako na plnění poskytnuté
žalobcem na základě smlouvy s R. B., bylo by samozřejmě nezbytné přesvědčivě
doložit, že šlo právě o plnění z uváděné smlouvy, neboť pouhé tvrzení, ve
vztahu k němuž by žalovaná neunesla důkazní břemeno, by nebylo s to zvrátit
správnost závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na její straně. Konstatoval-li
však odvolací soud bezvýznamnost zmíněné skutečnosti, aniž by se blíže zabýval
opodstatněním této námitky žalované, nemůže jeho rozhodnutí za daného stavu
řízení obstát jako věcně správné.
K tvrzenému rozporu tezí vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5.
2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, a usnesení tohoto soudu ze dne 4. 2. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 2471/2009, se sluší podotknout, že tato rozhodnutí vycházejí z
rozdílného skutkového stavu, stěžejní odlišností je pak to, že ve sporu řešeném
v rozhodnutí prve uvedeném nefiguroval účet třetí osoby jako řádně sjednané
místo plnění, zatímco ve vztahu rozebíraném ve druhém z odkazovaných rozhodnutí
tomu tak bylo, což se samozřejmě muselo promítnout i do vymezení práv a
povinností dotčených osob, aniž by však v rozhodnutích vyslovené úvahy spolu
vzájemně kolidovaly.
S ohledem na předestřené je zjevné, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež
Nejvyšší soud přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř.
ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení
s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto
rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu