U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně Alcom Alval s.r.o., IČ: 25352822, se sídlem v Bruntále, Krnovská
1397/47, zastoupené JUDr. Luďkem Zakopalem, advokátem se sídlem v Bruntále,
Krnovská 1397/47, proti žalovaným 1. České republice – Finančnímu úřadu v
Karviné, se sídlem v Karviné-Fryštátě, Fryštátská 89, a 2. ŠROT TRADE s.r.o.,
„v likvidaci“, IČ: 25366351, se sídlem v Karviné – Novém Městě, Závodní 540, o
zaplacení částky 180.718,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 17 C 117/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2010, č. j. 71 Co 328/2009-93,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 23. 4. 2009, č. j. 17 C 117/2007-65,
uložil 2. žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 180.718,19 Kč s
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu v
části, v níž se žalobkyně domáhala, aby 1. žalovaná byla společně a nerozdílně
s 2. žalovanou zavázána zaplatit žalobkyni částku 180.718,19 Kč s
příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a
IV.). Žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost
zaplatit jí společně a nerozdílně žalovanou částku, odůvodňovala žalobkyně
tvrzením, že omylem odeslala tuto částku na účet 2. žalované, jež ji však
odmítla vrátit, a že z účtu 2. žalované byla tato částka odvedena na základě
exekučního příkazu na účet 1. žalované, jež taktéž nevyhověla žádosti žalobkyně
o její vydání. Soud prvního stupně uvedl, že 1. žalovaná nemůže být ve sporu
pasivně legitimována, jelikož jí byla částka z účtu 2. žalované řádně odvedena
na základě vykonatelného exekučního titulu, a na její straně tak nemohlo dojít
ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Bezdůvodné obohacení
však vzniklo na straně 2. žalované přijetím finančních prostředků na svůj účet
bez jakéhokoliv právního důvodu, pročež jí soud uložil, aby tuto částku i s
odpovídajícím úrokem z prodlení zaplatila žalobkyni.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž
je rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, č. j. 71 Co 328/2009-93, v napadených výrocích
II. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
I. stupně a zdůraznil, že není rozhodující, čí prostředky byly zaslány na
bankovní účet, ale že na základě smlouvy o účtu má jeho majitel vůči bance
pohledávku odpovídající výši na účet vložených a nevybraných prostředků, kterou
lze postihnout výkonem rozhodnutí. Pokud tedy při provádění exekuce byly
postiženy prostředky, jež byly na účet 2. žalované zaslány omylem žalobkyní,
nemění to nic na tom, že šlo o řádný výkon daňové exekuce vůči daňovému
dlužníku, tj. 2. žalované, a nemohlo tak dojít k bezdůvodnému obohacení na
straně 1. žalované.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, přípustnost
dovolání dovozuje ze zásadního právního významu tohoto rozhodnutí ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelky by na věc měl být aplikován
názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1208/2000, podle
nějž předpokladem odpovědnosti za získaný majetkový prospěch, který se musí
vydat (bezdůvodné obohacení), není protiprávní úkon obohaceného ani jeho
zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem,
který právní řád neuznává, a byl-li výkonem rozhodnutí uspokojen nárok
oprávněného z majetku jiné osoby než povinného, vznikl mezi oprávněným a
osobou, na jejíž úkor byl majetkový prospěch získán, občanskoprávní závazek z
bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu. Dovolatelka dále
zdůraznila, že dotčené ustanovení § 73 odst. 6 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále jen zákon o správě daní a poplatků), výslovně
stanoví, že daňovou exekuci je možno provést na peněžní prostředky daňových
dlužníků na účtech vedených u bank, z čehož je zřejmé, že peněžní prostředky na
účtech u bank musí patřit dlužníkům, přičemž omylem poslané peníze nikdy
daňovému dlužníku patřit nemohou. Dovolatelka rovněž vyjádřila přesvědčení o
protiústavnosti § 59 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků stanovícím, že
správce daně je povinen přijmout každou platbu daně, i když není provedena
daňovým subjektem, a zacházet s ní způsobem, jako by ji vykonával daňový
subjekt, a že vrácení platby tomu, kdo ji za dlužníka zaplatil, je nepřípustné,
neboť toto ustanovení podle ní zcela popírá princip ochrany soukromého
vlastnictví. Názor Nejvyššího soudu předestřený v rozhodnutí sp. zn. 35 Odo
801/2002, podle nějž je zcela nerozhodné, čí prostředky byly na účtu, na nějž
byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu, považuje dovolatelka
za diskriminační a upřednostňující stát na úkor soukromé společnosti. Samotný
zákon o správě daní a poplatků ukládá v § 2 odst. 1 správci daně dbát na
zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob
zúčastněných na daňovém řízení. Rozhodnutí soudů obou stupňů se podle
dovolatelky opírají o nesprávné právní hodnocení věci, pročež by měla být
Nejvyšším soudem zrušena a věc by měla být vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. V daném případě však nelze dovodit, že by dovolatelkou vznesené námitky
umožňovaly dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Neshledaly-li soudy nižších stupňů 1. žalovanou v daném sporu pasivně
legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení, lze jejich rozhodnutí považovat
za zcela souladné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Jak opakovaně
připomněl Nejvyšší soud, na základě smlouvy o běžném účtu uzavřené podle § 708
a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, je peněžní ústav povinen
přijmout na účet vklady učiněné majitelem nebo platby uskutečněné v jeho
prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, jež se
tímto způsobem na účet ukládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod R 4, sešit 1/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2349/2008). Majiteli účtu svědčí právo na vyplacení na
účtu se nacházejících prostředků, jež současně představují pohledávku majitele
účtu z účtu u peněžního ústavu, aniž by ve vztahu mezi bankou a majitelem účtu
bylo jakkoliv rozhodující, čí prostředky byly na účet vloženy. Nařízením
exekuce přikázáním pohledávky z účtu pak do vztahu mezi bankou a majitelem účtu
vstupuje příslušná exekuci vykonávající osoba a do výše vymáhané pohledávky
získává právo uspokojit vymáhanou pohledávku z peněžních prostředků uložených
na účtu. Z uvedeného je zřejmé, že v této situace není prostor proto, aby
vykonavatel exekuce jakkoliv zohledňoval, jestli pohledávka povinného vůči
bance vznikla na základě řádně poskytnutých prostředků jeho či jiných osob, či
na základě platby omylem zaslané na předmětný účet třetí osobou (k podobným
závěrům dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20
Cdo 2501/2004). Postihla-li tedy 1. žalovaná při provádění exekuce i
prostředky, jež byly na účet 2. žalované omylem zaslány žalobkyní, postupovala
zcela v souladu s relevantní právní úpravou, a není tak možné dovodit vznik
bezdůvodného obohacení na její straně. Nelze přitom souhlasit s dovolatelkou,
že by daným postupem byl porušen princip ochrany soukromého vlastnictví, neboť,
jak plyne již z rozhodnutí soudu prvního stupně, tímto není jakkoliv popřeno
právo žalobkyně na vydání peněžních prostředků omylem zaslaných na účet 2.
žalované, na jejíž straně tímto došlo bez odpovídajícího právního důvodu k
nabytí majetkového prospěchu (nárůstem její pohledávky vůči bance), který je
tedy 2. žalovaná povinna vrátit dovolatelce podle zásad upravujících vydání
bezdůvodného obohacení. Daný postup nelze považovat ani za diskriminační či
preferující zájmy státu před zájmy soukromé osoby, neboť uvedený mechanismus by
se uplatnil i v případě, že by šlo o exekuci ve prospěch jiné právnické či
fyzické osoby a nikoliv o exekuci daňovou, jelikož při daňové exekuci se
postupuje přiměřeně jako při výkonu rozhodnutí týkajících se pohledávky vzniklé
v soukromoprávních vztazích (srov. § 73 odst. 7 zákona o správě daní a
poplatků). Tvrzení dovolatelky o protiústavnosti ustanovení § 59 odst. 7 zákona
o správě daní a poplatků není v dané věci nijak případné, jelikož pohledávka
správce daně, tj. 1. žalované, k jejímuž uhrazení byla exekuce prováděna, byla
uspokojena z prostředků představujících pohledávku 2. žalované vůči bance (k
tomuto závěru viz výše), a nešlo tedy o platbu provedenou subjektem odlišným od
subjektu daňového. Nejvyšší soud tedy nemá důvodu odklánět se od jím dovozených
a dovolatelkou zpochybňovaných závěrů vyslovených v rozsudku ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 50, sešit 6/2006, jímž byl způsobem předvídaným zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, překonán
dovolatelkou vzpomínaný názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1208/2000. Z uvedeného je zřejmé, že námitky
dovolatelky neumožňují dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí,
pročež Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným a podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítnul. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalovaných
žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.