20 Cdo
2349/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
právní věci žalobkyně N. J., zastoupené Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem se
sídlem v Praze 6, Evropská 94, proti žalované GE Money Bank, a.s., se sídlem v
Praze 4, Michli, Vyskočilova 1422/1a, IČ 256 72 720, o vyloučení věcí z
exekuce, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 848/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince
2007, č. j. 17 Co 281/2005 - 97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2007, č. j. 17 Co 281/2005
- 97, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. března 2005, č. j. 11 C
848/2004 - 65, pokud jimi byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala
vyloučení pohledávky u Raiffeisen stavební spořitelny a.s., z titulu smlouvy o
stavebním spoření, z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze
dne 12. 11. 2003, č. j. Nc 4194/2003 - 58, a ve výrocích o nákladech řízení se
z r u š u j í a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení; jinak se dovolání odmítá.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 12. 2007, č. j. 17 Co 281/2005 - 97,
potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 3. 2005, č. j. 11 C
848/2004 - 65, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby z
exekuce prodejem nemovitostí, nařízené usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze
dne 12. 11. 2003 pod č. j. Nc 4194/2003 - 58, k vymožení povinnosti povinného
J. J. (manžela žalobkyně - dále jen „povinný“) prodejem bytu č. 406/9 v budově
čp. 406 postavené na parc. 281/2, spoluvlastnického podílu ve výši 973/10000 na
společných částech domu čp. 406 a na parc. 281/2 - zastavěná plocha a nádvoří,
č. 158/61 - ostatní plocha a č. 158/73 – orná půda, vše zapsáno na listu
vlastnictví č. 813 pro kat. území obce Blížkovice, okres Znojmo, a prodejem
movitých věcí pol. č. 5 - televizor Thompson a položka č. 6 - videorekordér
JVC, byly vyloučeny předmětné nemovitosti a movité věci, a dále aby z exekuce
přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu č. 534644804, vedeného u
Raiffeisen stavební spořitelny a.s., nařízené tímtéž usnesením okresního soudu,
byla vyloučena pohledávka na tomto účtu, a jímž bylo rozhodnuto o nákladech
řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se s odkazem na
§ 143 odst. 1 obč. zák. a § 267 odst. 1 a 2 o. s. ř. ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že žaloba o vyloučení nemovitostí z exekuce, jejichž prodej
nařídil pověřený soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 28. 11. 2003 a které
jsou ve společném jmění žalobkyně a jejího manžela, není důvodná. Vymáhaná
pohledávka ve výši 1.102.756,97 Kč s příslušenstvím, pro niž byla exekuce proti
povinnému nařízena podle pravomocného a vykonatelného směnečného platebního
rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2002, sp. zn. 5/Sm/428/2002, mu
totiž vznikla za trvání manželství se žalobkyní v souvislosti s tím, že koupil
a hodlal rekonstruovat zemědělskou hospodářskou budovu (seník) na pozemku
jiného vlastníka v obci Lomy a k.ú. Lomy u Jemnice, která náleží do společného
jmění manželů. Skutečnost, že tato budova slouží k podnikatelské činnosti
povinného, však „není zákonným hlediskem uvedeným v § 267 odst. 2 písm. b) o.
s. ř.“, a nejedná se ani o majetek, který podle své povahy slouží jen osobní
potřebě povinného, jak tvrdila žalobkyně. Pokud jde o žalobu na vyloučení
movitých věcí (televizoru Thompson a videorekordéru JVC), pak žalobkyně
neprokázala, že je zakoupila z finančních prostředků získaných prodejem
spoluvlastnického podílu na nemovitostech, které zdědila, a taktéž je tomu i
ohledně jejího tvrzení, že finanční prostředky na účtu vedeném u Raiffeisen
stavební spořitelny a.s., byly právě těmi, které prodejem zděděného
spoluvlastnického podílu na nemovitostech získala.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (totožného
obsahu jako odvolání) z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Opětovně namítá, že předmětné movité věci a finanční prostředky uložené na účtu
u Raiffeisen stavební spořitelny a.s., jsou jejím výlučným vlastnictvím (viz R
42/1972), a proto nemohou být postiženy exekucí (§ 267 odst. 1 o. s. ř.),
stejně jako předmětný byt včetně spoluvlastnického podílu na společných částech
domu a na označených parcelách, neboť nemovitost zapsaná v katastru nemovitostí
na LV č. 241 pro k.ú. Lomy u Jemnice, „při jejímž používání závazek povinného
vůči žalované vznikl“, byla předmětem jeho výlučného vlastnictví, jelikož
sloužila k výkonu podnikatelské činnosti povinného (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 22 Cdo 2470/2000 a sp. zn. 22 Cdo
1439/2000). Proto se žalovaná nemůže domáhat uspokojení své pohledávky za
povinným exekučním postihem majetku, který tvoří společné jmění manželů.
Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vzhledem k
článku II, bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního
významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci odvolací soud řešil - mimo jiné - právní otázku, zda exekuci
vedenou proti povinnému lze provést přikázáním pohledávky z účtu jeho manželky
(žalobkyně), vedeného u Raiffeisen stavební spořitelny a.s., z titulu
stavebního spoření. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto otázku vyřešil
nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou a protože její posouzení bylo pro
rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadená část
potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí,
které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru,
že dovolání proti napadené části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího
soudu, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na
vyloučení pohledávky u Raiffeisen stavební spořitelny a.s. (z titulu smlouvy o
stavebním spoření) z exekuce (nařízené proti povinnému usnesením Okresního
soudu ve Znojmě ze dne 12. 11. 2003, č. j. Nc 4194/2003 - 58), je důvodné;
jinak dovolání není přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci bylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno, že usnesením
ze dne 12. 11. 2003, č. j. Nc 4194/2003 - 58, nařídil Okresní soud ve Znojmě
podle pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského
soudu v Brně ze dne 30. 12. 2002, č. j. 5/Sm/428/2002 - 24, k vymožení
pohledávky oprávněné (žalované) ve výši 1.102.756,97 Kč s příslušenstvím a pro
náklady předchozího řízení ve výši 44.110,- Kč, exekuci. Pověřený soudní
exekutor exekučním příkazem ze dne 28. 11. 2003 nařídil prodej označených
nemovitostí, které jsou ve společném jmění žalobkyně a jejího manžela, a prodej
movitých věcí, přičemž do soupisu movitých věcí byly pojaty i televizor Thomson
a videorekordér JVC. Kupní smlouvou ze dne 10. 10. 2001 koupil povinný
zemědělskou hospodářskou budovu (seník) v obci Lomy, k.ú. Lomy u Jemnice a dne
17. 10. 2001 uzavřel se žalovanou smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 980.000,-
Kč na koupi a rekonstrukci této budovy. Exekučním příkazem ze dne 2. 12. 2003
pověřený soudní exekutor nařídil exekuci přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně
č. 534644804/7950 u Raiffeisen stavební spořitelny a.s., jenž byl založen
(podle tvrzení žalobkyně) smlouvou o stavebním spoření dne 5. 12. 2000, na nějž
během let 2001 a 2002 uložila finanční prostředky, které nabyla prodejem
spoluvlastnického podílu na zděděných nemovitostech.
Závěr odvolacího soudu, že exekuci vedenou proti povinnému, lze provést
přikázáním pohledávky z účtu jeho manželky u Raiffeisen stavební spořitelny
a.s., je v rozporu s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 1/2001 pod č. 4, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 10/2002 pod č. 75, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2006, sp.
zn. 20 Cdo 2891/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20
Cdo 2501/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo
801/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/2006 pod č.
50). Tento způsob exekuce postihuje - obecně - pohledávku, kterou má majitel
účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu [musí se jednat o právní
vztah, z něhož peněžnímu ústavu vzniká povinnost zřídit účet, přijímat na něj
vklady (platby) a uskutečňovat z něho výplaty za stanovených (dohodnutých)
podmínek], spočívající v právu nakládat s peněžními prostředky vloženými
(přijatými) na účet, přičemž pohledávkou z účtu se nerozumí tyto peněžní
prostředky. Je proto nerozhodné, čí peněžní prostředky byly na účet přijaty,
podstatná je skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť jedině on má pohledávku z
účtu, kterou lze exekucí postihnout. Pohledávka z účtu, jehož majitelem je
jeden z manželů, není součástí společného jmění; společným jměním mohou být jen
peněžní prostředky z účtu již vybrané.
Není proto správný závěr odvolacího soudu, že neprokázala-li žalobkyně své
tvrzení o tom, že finanční prostředky uložené na účtu č. 534644804/7950 u
Raiffeisen stavební spořitelny a.s., jehož je majitelkou, „byly právě těmi,
které prodejem zděděného spoluvlastnického podílu na nemovitostech získala“,
lze exekuci vedenou proti povinnému provést přikázáním pohledávky z tohoto
účtu. Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na vyloučení
pohledávky u Raifeissen, stavební spořitelny, a.s., č. účtu 534644804/7950, z
exekuce, a ve výroku o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2, věty za
středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v tomto
rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud i výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby v této části a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Dále dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vymáhanou
pohledávku nelze považovat za závazek povinného ve smyslu § 267 odst. 2 písm.
b) o. s. ř.
Podle § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon
rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu
rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Podle § 267 odst. 2 o. s. ř. se obdobně postupuje, byl-li nařízeným výkonem
rozhodnutí postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo který se
považuje za součást společného jmění manželů (§ 262a odst. 1), avšak vymáhaný
závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání
majetku, který a) podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného
jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni
zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v
době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy, b) náležel výhradně
povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek
náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku,
který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako
právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen
jeho osobní potřebě.
Tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu
rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění
exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. (srov. § 130).
Z citovaného ustanovení § 267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. vyplývá, že právo
nepřipouštějící výkon rozhodnutí zakládají jen zde vyjmenované okolnosti
(stanovené taxativně), jež se odvíjejí od specifičnosti způsobu vzniku
pohledávky. Jelikož však zákonným důvodem k vyloučení majetku, patřícího do
společného jmění manželů, podle tohoto ustanovení není okolnost, že vymáhaný
závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů (povinnému) při
používání majetku [zemědělské hospodářské budovy (seníku)], který slouží k jeho
podnikatelské činnosti, je použití tohoto ustanovení vyloučeno. Rozhodnutí
odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního
stupně o zamítnutí žaloby na vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce, je
proto v souladu se zákonem, a v tomto rozsahu nemá po právní stránce zásadní
význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání směřující
proti tomuto potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst.
5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 22
Cdo 2470/2000, publikovaný v Soudních rozhledech č. 2, ročník 2001, a na
rozsudek téhož soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000, je
nepřípadný, neboť tato rozhodnutí řešila otázku předpokladů vyloučení věci z
bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 143 obč. zák. ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné ani proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního
stupně o zamítnutí žaloby na vyloučení předmětných movitých věcí z exekuce
nařízené proti povinnému, neboť v tomto ohledu v něm dovolatelka projevila jen
nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že v řízení neprokázala své
tvrzení o tom, že tyto věci jsou v jejím výlučném vlastnictví; je tedy zřejmé,
že zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na nichž je tento závěr založen.
Nenapadá-li tudíž žalobkyně závěr právní (tím méně pak zásadně významný pro
rozhodovací praxi soudů vůbec), nýbrž skutkový závěr soudu, který je výsledkem
hodnocení důkazů provedených v řízení a který se vztahuje pouze ke skutkově
jedinečné situaci daného případu, uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti tomuto
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení
původního, a řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr.
Olga
Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu