28 Cdo 794/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců
Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) A. D., T., b)
J. D., T., obou zastoupených JUDr. Martinem Steiningerem, advokátem se sídlem v
Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalovanému Zemědělskému družstvu
Hřivice, IČ: 00121347, se sídlem v Hřivicích, Hřivice 23, zastoupenému JUDr.
Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, o zaplacení
částky 2 587 418 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky
244 230 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C
925/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 24. září 2014, č. j. 12 Co 1266/2012-479, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě nákladů
tohoto řízení částku 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 4. května 2012, č. j. 9 C 925/94-440,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům každému jednou polovinou částku
37 180 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu
ohledně částky 2 550 238 Kč s příslušenstvím a ohledně příslušenství z částky
37 180 Kč ve výši přesahující úrok přiznaný ve výroku I tohoto rozsudku (výrok
II), uložil každému z žalobců povinnost zaplatit jednu polovinu nákladů řízení
žalovaného v částce 200 999 Kč (výrok III), uložil žalobcům povinnost zaplatit
státu každému jednou polovinou náklady řízení ve výši 16 376 Kč (výrok IV),
zavázal každého z žalobců k povinnosti zaplatit žalovanému částku 122 115 Kč s
příslušenstvím (výrok V) a nakonec každému žalobci uložil povinnost zaplatit
žalovanému jednou polovinou náklady řízení ve výši 75 648 Kč (výrok VI).
Žalobci se domáhali zaplacení nájemného za ornou půdu a chmelnice v k. ú. H.,
jejichž nájemcem se ve smyslu § 22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o
půdě“), stal žalovaný. Soud stanovil nájemné v jednotné výši za ornou půdu i za
chmelnice (1 % z ceny pozemku ročně), zohlednil platby plněné žalovaným
dobrovolně a přiznal žalobcům částku uvedenou ve výroku I; ve zbytku žalobu
zamítl. Žalovaný v průběhu řízení požadoval vzájemným návrhem zaplacení ceny za
stavbu chmelnice v jeho vlastnictví, která byla vybudována na pozemcích, k nimž
nabyli vlastnické právo žalobci, kteří akceptovali za chmelnické konstrukce
částku 244 230 Kč a navrhli její započtení na jejich pohledávku vůči
žalovanému. Soud posoudil tento úkon jako uznání dluhu, neboť návrh na
započtení částky lze považovat za vyjádření příslibu dluh zaplatit formou
započtení; žalobci se na úkor žalovaného bezdůvodně obohatili a námitku
promlčení neshledal důvodnou. Jelikož k navrhovanému započtení nedošlo (nebylo
učiněno kompenzační prohlášení a nebylo jednoznačně řečeno, na co má být
započteno) a žalobci nenamítali, že dluh nevznikl nebo byl splněn, soud
rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému každý částku 122 115 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. září 2014, č. j. 12 Co
1266/2012-479, rozsudek okresního soudu potvrdil ve výrocích I, II a IV (výrok
I a), ve výroku V jej změnil tak, že zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na
zaplacení částky 244 230 Kč s příslušenstvím (výrok I b), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud shledal postup
soudu prvního stupně správným, pokud jde o posouzení oprávněnosti nároku na
peněžité plnění, jakož i o posouzení námitky promlčení jednotlivých splátek
nájemného, neztotožnil se však s jeho právními závěry o vzájemném návrhu.
Žalobci totiž získali předmětnou pozemkovou parcelu s druhem pozemku chmel do
vlastnictví nikoliv od žalovaného, ale výměnou vlastnických práv provedenou v
rámci komplexních pozemkových úprav, a to se vším, co k pozemku patří, tedy
včetně chmelové konstrukce a chmelového porostu, které jsou nedílnou součástí
pozemku chmelnice. Náhrady za zhodnocení pozemku vybudováním chmelové
konstrukce a vysázením rostlin chmele by se žalovaný mohl domáhat toliko vůči
tehdejšímu vlastníku pozemku, není proto dána pasivní věcná legitimace žalobců.
Náklady řízení posuzoval odvolací soud ve vztahu ke dvěma relativně samostatným
předmětům sporu samostatně. Ohledně částky 2 587 418 Kč byli žalobci úspěšní
jen v nepatrné části, čemuž odpovídá právo téměř zcela úspěšného žalovaného na
zaplacení všech účelně vynaložených nákladů řízení. Naproti tomu byl žalovaný
zcela neúspěšný se svojí vzájemnou žalobou na zaplacení částky 244 230 Kč,
žalobci tedy mají vůči němu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Právo
na náhradu nákladů řízení žalovaného převažovalo nad právem na náhradu nákladů
řízení žalobců o 124 214 Kč, odvolací soud proto uložil žalobcům povinnost
zaplatit žalovanému tuto částku.
Žalovaný podal výslovně pouze proti výrokům I b) a II rozsudku odvolacího soudu
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z právní otázky, zda uživateli pozemku,
který jej zhodnotí výstavbou chmelnice (chmelové konstrukce), náleží náhrada za
takové zhodnocení pozemku při skončení uživatelského vztahu a při vydání
pozemku novému vlastníku na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, a kdo je k
poskytnutí této náhrady (bezdůvodného obohacení) povinen. Dále dovolatel
vymezil otázku, zda lze věcně rozhodovat o nároku, jenž byl vyloučen k
samostatnému projednání; přestože totiž okresní soud předchozím rozsudkem ze
dne 6. 5. 2005, č. j. 9 C 925/94-177, vyloučil vzájemný návrh (v rozsahu 244
230 Kč) k samostatnému projednání, a odvolání proti tomuto rozhodnutí nebylo
podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, odvolací soud o něm rozhodl
(když celý rozsudek zrušil). V rámci dovolání proti nákladovému výroku pokládá
dovolatel otázku, zda lze za účelně vynaložené náklady řízení považovat náklady
žalobců vzniklé v souvislosti s obranou proti nároku, ohledně něhož nebylo (po
vyloučení k samostatnému projednání) řízení vedeno, a zda lze při uplatnění
nároku žalobou a vzájemným návrhem určovat výši nákladů řízení vzniklých
účastníkům z každého nároku samostatně, a následně tyto náklady vůči sobě
započítávat. Při uplatnění více nároků v témže řízení při posuzování
(ne)úspěchu soud vychází z poměřování celkového úspěchu ve věci samé, tj. ze
součtu všech peněžitých nároků uplatněných oběma stranami. Odvolací soud tak
uměle a nesprávně snížil náklady úspěšnějšího účastníka. Žalobci ve vyjádření k dovolání poukazují na to, že dovolatel nesprávně
identifikuje jím uplatněný nárok jako vzájemnou žalobu, přestože se jedná o
námitku započtení jako procesní obranu proti žalobě, která z povahy věci nemůže
být projednávána v samostatném řízení. Otázku, kdo je oprávněn žádat a kdo je
povinen vydat bezdůvodné obohacení, vyřešil odvolací soud v rámci běžné
interpretace ustanovení tehdy platného občanského zákoníku o bezdůvodném
obohacení. Žalobci nesouhlasili ani s námitkou, že soud neměl určovat náhradu
nákladů řízení samostatně u každého nároku, neboť je v zásadě polemikou s
nespravedlivostí advokátního tarifu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací
soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. V rámci první otázky vymezené v dovolání zpochybnil dovolatel závěr odvolacího
soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalobců k náhradě za bezdůvodné
obohacení (uplatněné vzájemným návrhem) spočívající ve zhodnocení předmětných
pozemků stavbou chmelové konstrukce. Ve smyslu konstantní judikatury
představuje bezdůvodné obohacení (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je
povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující
právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu
bezdůvodného obohacení. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení
získáno. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je
ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, tj. jehož majetek se na úkor
jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku,
které mělo po právu nastat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014). Jinými slovy řečeno, pasivní věcná
legitimace k vydání bezdůvodného obohacení stíhá toho, komu se plněním dostalo
majetkové hodnoty, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho
aktiv, nebo snížením jeho pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač
by se tak za běžných okolností stalo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009). Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné
obohacení pasivně legitimován, vyplývá z § 451 obč. zák. Institut bezdůvodného
obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně
obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný
prospěch vrátit. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle
hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba
proti němu nemůže být úspěšná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2436/2007). Předmětné pozemky byly žalobcům, jakožto osobám
oprávněným podle § 4 zákona o půdě, vydány v rámci pozemkových úprav Okresním
pozemkovým úřadem Louny, a to včetně chmelnic. Dohodou o vydání nemovitostí
pozemkový úřad uspokojil nárok žalobců v hodnotě, která odpovídala hodnotě
jejich restitučního nároku, tedy se jim dostalo právě tolik, kolik se jim
dostat mělo; majetek žalobců se tedy neoprávněně nezvětšil na úkor dovolatele a
vůči jím uplatněné pohledávce tak postrádají pasivní věcnou legitimaci k vydání
bezdůvodného obohacení za zhodnocení pozemku výstavbou chmelnic.
Pasivně
legitimovaným subjektem tak může být jedině původní vlastník pozemku, pokud
během trvání jeho vlastnického práva došlo ke zhodnocení pozemků, které
dovolateli nijak nekompenzoval. Rozhodnutí odvolacího soudu tak zcela odpovídá
dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu a přípustnost dovolání z tohoto
důvodu nemůže být založena. Vzhledem k absenci pasivní věcné legitimace žalobců se po nich dovolatel nemůže
úspěšně domáhat zaplacení tvrzeného nároku. Další dovolatelem vznesené otázky
tudíž nejsou relevantní a rovněž nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolací
soud toliko pro úplnost uvádí, že nárok uplatněný dovolatelem, jímž se po
žalobcích domáhal zaplacení pohledávky za stavbu chmelnice nacházející se na
předmětných pozemcích v jejich vlastnictví, nebylo možné považovat za námitku
započtení jakožto procesní obranu dovolatele. Jediný návrh na započtení byl
učiněn ze strany žalobců, nicméně soud prvního stupně dospěl k závěru, že k
započtení nedošlo, neboť nebylo učiněno kompenzační prohlášení a nebylo
jednoznačně řečeno, na co má být započteno. Dovolatel vznesl uvedený nárok
samostatně, přičemž neuplatnil kompenzační námitku. Pohledávku dovolatele za
stavbu chmelnice by bylo nutné považovat za vzájemný návrh, který by soud mohl
vyloučit k samostatnému řízení (srov. § 97 odst. 2 o. s. ř.), ovšem zde o něm
bylo rozhodnuto meritorně, což se projevilo i ve výrokové části rozhodnutí. Dovolací soud ovšem připomíná, že přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), není
tudíž oprávněn přezkoumávat procesní postup soudu, jenž vyústil v rozhodnutí,
které není (nemůže být) dovoláním napadeno (tj. usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 29. 9. 2008, č. j. 9 Co 753/2005-209, jemuž byla vytýkána
nesprávnost) navíc v situaci, kdy dovolání bylo shledáno nepřípustným.
V návaznosti na to k dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí
dovolací soud uvádí, že odvolací soud nikterak nevybočil z ustálené rozhodovací
praxe ani při rozhodování o nákladech řízení, když je počítal samostatně jak
ohledně řízení ve věci samé, tak ohledně vzájemného návrhu žalovaného. Jde
totiž (ve věci samé) o dva relativně samostatné nároky, o nichž je sice
rozhodováno v jednom řízení, které ovšem mají samostatný život (vzájemný návrh
např. může být vyloučen k samostatnému řízení, může být vzat zpět atp.), a ve
vztahu ke každému z nich musí být proto náklady určovány samostatně, s ohledem
na procesní úspěch ve věci, resp. zavinění na skončení věci jiným způsobem.
Uvedené ostatně vyplývá např. i z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004,
sp. zn. II. ÚS 228/04, byť v něm byly primárně řešeny jiné otázky. Pakliže
odvolací soud uložil žalobcům zaplatit žalovanému náklady ve výši, o kterou
přesahovalo právo na náhradu nákladů řízení žalovaného právo žalobců, nelze
jeho postupu rovněž ničeho vytknout, neboť vedl toliko ke zjednodušení procesu
úhrady. Dovolatelem položené otázky týkající se výpočtu nákladů řízení tudíž
nemohou vést k založení přípustnosti jeho dovolání ani v této části.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl v souladu s konstantní
judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro
které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle
§ 237 o. s. ř., a proto dovolání ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. května 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17.
dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil
dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8
odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 7 bodu 6 činí sazba odměny za
jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9 300 Kč, společně s
paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve výši 2 016 Kč, mají tedy žalobci
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11 616 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu