30 Cdo 2436/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobkyně J. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. Š., a
2) E., obou zastoupených advokátem, o 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 269/2001, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, č. j. 26 Co
256/2006 - 163, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze
dne
19. listopadu 2004, č. j. 5 C 269/2001 - 93, se zastavuje; jinak se dovolání
odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit
jí společně a nerozdílně částku 500.000,- Kč s příslušenstvím, kterou jako
budoucí kupující zaplatila jako zálohu na kupní cenu nemovitostí částečně ve
vlastnictví prvního žalovaného a částečně ve vlastnictví druhé žalované podle
smlouvy o budoucí smlouvě kupní ze dne 9. 12. 1999, k jejímuž uzavření však
nedošlo, neboť žalobkyně od této smlouvy odstoupila; složená záloha jí však
nebyla vrácena a na straně žalovaných
tak vzniklo bezdůvodné obohacení, které jsou jí povinni vydat.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 19. 11. 2004, č. j. 5 C 269/2001 -
93, uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 465.449,85 Kč s
10 % úrokem z prodlení od 10. 4. 2000 do zaplacení, žalobu co do částky
34.550,15 Kč
s 10 % úrokem z prodlení od 10. 4. 2000 do zaplacení a žalobu proti prvnímu
žalovanému zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
mezi žalobkyní jako budoucí kupující a prvním žalovaným a druhou žalovanou jako
budoucími prodávajícími byla dne 9. 12. 1999 uzavřena písemná smlouva o budoucí
smlouvě kupní, jejímž předmětem měl být rozestavěný rodinný dům na pozemku
p. č. 863, dvougaráž na pozemku p. č. 864, včetně součástí a příslušenství, ve
vlastnictví druhé žalované za kupní cenu ve výši 4,262.975,- Kč a pozemky p. č.
49/65, orná půda, p. č. 863, zastavěná plocha, a p. č. 864, zastavěná plocha,
ve vlastnictví prvního žalovaného za kupní cenu 768.750,- Kč, vše v k.ú. a obci
L., s tím, že kupní smlouva bude uzavřena do 15. 2. 2000, že žalobkyně je
oprávněna nemovitosti bezplatně užívat do doby převodu vlastnického práva a
nést ze svého náklady na jejich provoz; podle této smlouvy složila žalobkyně
při jejím podpisu M. Š. zálohu na kupní cenu ve výši 500.000,- Kč. Vzhledem k
tomu, že kupní smlouva nebyla uzavřena, neboť žalobkyně od smlouvy o budoucí
kupní smlouvě dopisem ze dne 10. 4. 2000, adresovaným oběma žalovaným,
odstoupila, a žalovaní se nedomáhali uzavření kupní smlouvy postupem podle §
50a odst. 2 obč. zák., dospěl okresní soud k závěru, že složená záloha je
bezdůvodným obohacením podle § 451 odst. 2 obč. zák., neboť jde o plnění bez
právního důvodu. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že záloha byla složena na
rozestavěný rodinný dům, který je ve vlastnictví druhé žalované (viz též
kolaudační rozhodnutí ze dne 8. 12. 1999), a dále, že zálohu převzal M. Š. jako
jednatel druhé žalované, soud žalobu proti prvnímu žalovanému jako fyzické
osobě zamítl pro nedostatek pasivní legitimace, když žalobkyně neprokázala, že
by žalovaní odpovídali za vrácení zálohy solidárně. Druhou žalovanou uznal
povinnou zaplatit žalobkyni částku 465.449,85 Kč s 10 % úrokem z prodlení
jdoucím od 10. 4. 2000 do zaplacení; co do částky 34.5560,15 Kč s
přísluš1enstvím žalobu zamítl, protože v této části shledal důvodnou obranu
druhé žalované k započtení částky 22.601,15 Kč za spotřebovanou energii a
částky 11.949,- Kč za poškozený sloupek na oplocení. Ostatní námitky druhé
žalované na započtení ušlého zisku, nájemného a nákladů za zastoupení neshledal
důvodnými.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2004, č. j.
36 Co 256/2006 - 163, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém
výroku ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným a ve výroku o nákladech
řízení mezi těmito účastníky potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení; jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud
vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a řízení doplnil
opětovným výslechem svědkyně D. K., jež setrvala na své výpovědi učiněné před
soudem prvního stupně, že k převzetí peněz došlo v kanceláři F., kde manželé Š.
předali žalobkyni částku 500.000,- Kč jako zálohu na koupi jejího domu, a
žalobkyně tuto částku předala M. Š.; na obě platby byly vyplněny pokladní
doklady, přičemž pokladní doklad o převzetí částky 500.000,- Kč podepsal M. Š.
i žalobkyně. Dále krajský soud doplnil dokazování příjmovým pokladním dokladem
ze dne 9. 12. 1999 předloženým druhou žalovanou, z nějž zjistil, že od
žalobkyně byla přijata záloha na rodinný dům v uvedené částce, přičemž v části
„přijal“ je razítko druhé žalované a podpis „Š.“. Na základě takto zjištěného
skutkového stavu věci
se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zálohu přijala
druhá žalovaná (přesto, že podpis žalobkyně na příjmovém pokladním dokladu
chybí),
a to s ohledem na okolnosti, resp. důvody poskytnutí zálohy, spočívající v tom,
že žalobkyně potřebovala zajistit bydlení pro svoji sestru. Pokud tedy zálohu
vyplácenou žalobkyní převzal M. Š., jak je uvedeno ve smlouvě o smlouvě
budoucí, jednal jako jednatel firmy E., spol. s r. o., která byla vlastníkem
domu, neboť jen ta mohla se žalobkyní dohodnout jeho užívání před uzavřením
kupní smlouvy a před převodem vlastnického práva na žalobkyni, přičemž i druhá
žalovaná učinila v řízení nesporným, že zálohu převzala. V části II, bodu 2
ca), na niž žalobkyně poukazovala, je smlouva o budoucí smlouvě kupní podle
názoru krajského soudu neurčitá, když v ní není uvedeno, zda zálohu převzal pan
M. Š. jako osoba fyzická, či jako jednatel osoby právnické, což však
nezpůsobuje neplatnost smlouvy, neboť neurčitost tohoto ujednání bylo možno
odstranit výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud přisvědčil závěru
soudu prvního stupně, že smlouva o smlouvě budoucí je platná, a shodně s ním
též dovodil, že byla-li žalobkyní zaplacena záloha na kupní cenu, avšak k
uzavření kupní smlouvy nedošlo, jde o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez
právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Za správný považoval rovněž názor
okresního soudu, že žalovaní neodpovídají za vrácení bezdůvodného obohacení
společně a nerozdílně, neboť to mezi nimi nebylo dohodnuto a nevyplývá to ani z
povahy plnění (§ 511 odst. 2 obč. zák.). Solidární odpovědnost nelze dovodit
ani z označení smluvních stran ani ze závazku převést nemovitosti ve smlouvě
uvedené na žalobkyni, neboť každý ze žalovaných mohl převést jen ty
nemovitosti, které byly v jeho vlastnictví.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu
prvního stupně podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným
právem. Podle dovolatelky skutečnost, že si žalovaní smluvně nedohodli společné
a nerozdílné plnění, nezakládá automaticky domněnku o neexistenci pasivní
solidarity, a rozhodující je naopak vyhodnocení a posouzení okolností vzniku
závazku z hlediska hmotného práva. Dovolatelka namítá, že uzavřením smlouvy
budoucí učinila jasný projev vůle, kterým bylo koupit všechny označené
nemovitosti, a nebylo pro ni rozhodné, jak
si žalovaní rozdělí, resp. zúčtují zálohu kupní ceny, neboť stranu prodávající
vnímala jako jednu osobu. Názor soudu, že každý ze žalovaných mohl převést jen
tu část nemovitosti, která byla v jeho vlastnictví, považuje za „absolutně
odtržený od reality, který nemá v praxi opodstatnění“, a současně poukazuje na
to, že vlastníkem domu
a garáže se druhá žalovaná mohla stát proto, že k tomu dal souhlas první
žalovaný (fyzická osoba). Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího
soudu,
že povinným k vydání bezdůvodného obohacení je v daném případě druhá žalovaná,
a v této souvislosti s odkazem na § 110 odst. 1 písm. e) obch. zák. vyslovuje
názor,
že pokud právní úkon činí osoba bez uvedení, že jedná z titulu výkonu své
funkce jednatele společnosti, je z něj zavázána fyzická osoba, která jej
učinila. Poukazuje na zápis v obchodním rejstříku druhé žalované v době
uzavření smlouvy, v němž bylo uvedeno, že jednatel připojí svůj podpis k
nadepsanému nebo vytištěnému obchodnímu jménu společnosti. Z toho dovozuje, že
měli-li by účastníci na mysli, že zálohu převzala druhá žalovaná, uvedli by ve
smlouvě, že ji převzala společnost E., s. r. o., což se nestalo, a tato
společnost ani nedoložila, že zálohu zahrnula do svého účetnictví. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po
přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z § 236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že podmínkou dovolacího řízení je - kromě
dovolání - existence pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, které je tímto
dovoláním napadeno. Neexistence dovolání či dovoláním napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky dovolacího řízení
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. července 2004, sp. zn.
22 Cdo 1539/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 2726, sešit 30, ročník 2004).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podala odvolání proti výroku rozsudku
soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba proti prvnímu žalovanému, a
proti výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky. Dále podala
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně druhá žalovaná, a to proti
vyhovujícímu výroku o věci samé ohledně částky 465.449,85 Kč s příslušenstvím a
proti výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou;
odvolací řízení o odvolání druhé žalované bylo pro nezaplacení soudního
poplatku zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 1. 2006, č. j. 5 C
269/2001 - 141.
Z toho vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci
(§ 206 odst. 2 věta první o. s. ř.) ve výroku, jímž druhé žalované byla uložena
povinnost zaplatit žalobkyni částku 465.449,85 Kč s příslušenstvím, ve výroku o
zamítnutí žaloby proti druhé žalované ohledně částky 34.550,15 Kč s
příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou
žalovanou. Skutečnost,
že v tomto rozsahu neexistuje pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je tak
neodstranitelným nedostatkem podmínky dovolacího řízení, spočívajícím v
nedostatku funkční příslušnosti dovolacího soudu k projednání dovolání.
Vzhledem k tomu, že jde o neodstranitelný nedostatek podmínky dovolacího řízení
(§ 236 odst. l o. s. ř.), Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně v tomto
rozsahu zastavil podle
§ 243c a § 104 odst. 1 věty první, o. s. ř. Podle stejných ustanovení
občanského soudního řádu dovolací soud zastavil i řízení o dovolání žalobkyně
proti ostatním výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena,
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím
dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací
soud za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní
význam skutečně má.
Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku,
jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé
ve vztahu k prvnímu žalovanému, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby proti prvnímu
žalovanému podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je
činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva
a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek
pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není
žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být proto
úspěšná.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí
obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením
je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
V citovaném ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. je bezdůvodné obohacení chápáno
jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to,
o co se obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat
vydání toho, oč se povinný obohatil.
Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován,
vyplývá z § 451 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého
neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v
souladu s právem dojít. Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu
občanského práva, že nikdo
se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen
takto získaný prospěch vrátit.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyní a prvním
žalovaným je v dané věci založeno na skutkovém závěru (který není předmětem
dovolacího přezkumu), učiněném za pomoci výkladového pravidla uvedeného v § 35
odst. 2 obč. zák., že zálohu na kupní cenu podle smlouvy o budoucí kupní
smlouvě převzal od žalobkyně M. Š. jako jednatel druhé žalované, jakožto
vlastnice předmětného rodinného domu s dvougaráží.
Za takto zjištěného skutkového stavu věci nelze odvolacímu soudu vytýkat
nesprávné právní posouzení, dospěl-li k závěru, že první žalovaný není v daném
sporu
o vydání plnění z bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimován, neboť
převzala-li zálohu na kupní cenu podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní druhá
žalovaná (jednáním svého statutárního zástupce učiněným v souladu s § 13 odst.
1 obchodního zákoníku), je druhá žalovaná tím, kdo se na úkor žalobkyně
bezdůvodně obohatil plněním z právního důvodu, který odpadl; mezi žalobkyní a
prvním žalovaným právní vztah z bezdůvodného obohacení nevznikl (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 33 Odo 305/2004). Z
tohoto důvodu nepřichází v úvahu ani aplikace § 511 obč. zák., který upravuje
společné plnění, kdy na straně dlužnické vystupuje více subjektů. Otázka, zda
M. Š. peníze společnosti předal a zda byla zahrnuta do jejího účetnictví, pak
už je pouze otázkou vztahu mezi těmito dvěma subjekty.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti takovému výroku
rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu
o náhradě nákladů řízení občanský soudní řád v ustanovení § 236 - 239 o. s. ř.
nepřipouští, bylo dovolání žalobkyně, pokud směřuje proti tomuto výroku,
odmítnuto
[§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem
na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů tohoto řízení právo a prvnímu
žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu