28 Cdo 4525/2018-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce T. V., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28.
října 1610/95, proti žalované Z. P., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem
Žďárou, advokátem se sídlem v Kroměříži, Milíčovo náměstí 620/3, o zaplacení
251.600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn.
16 C 102/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně –
pobočky ve Zlíně ze dne 16. srpna 2018, č. j. 60 Co 396/2017-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Bylo zjištěno, že žalobce na
bankovní účet žalované nechal převést částku 251.600 Kč, z dokazování však
nevyplynulo, že by dotčené finanční prostředky byly žalobci navráceny ani, že
by mezi účastníky existoval jakýkoli právní vztah, jenž by poskytnutí zmíněného
plnění žalované opodstatňoval. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaná obdržela
uvedenou peněžní sumu bez právního důvodu a coby bezdůvodné obohacení (§ 2991
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) ji
musí žalobci vrátit. Z předeslaných důvodů žalobě vyhověl.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 60
Co 396/2017-183, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že návrh žalobce, aby mu žalovaná zaplatila 251.600 Kč s příslušenstvím, zamítl
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky
II. a III.). Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování provedené soudem
prvního stupně. Vzal přitom za prokázané, že žalobce nechal vložit sporné
finanční prostředky na účet vedený na jméno žalované, krom toho však zjistil,
že žalovaná tyto peníze vybrala a ve formě hotovosti je umístila ve společném
bydlišti účastníků. Žalobce měl k těmto prostředkům volný přístup a fakticky si
z nich odebíral částky k úhradě svých potřeb. Za popsaných okolností krajský
soud uzavřel, že obnosy poskytnuté žalobcem byly do jeho dispoziční sféry
žalovanou vráceny. Na základě výše uvedených zjištění soud konstatoval, že
žalobě nelze vyhovět, poněvadž žalobce neprokázal uzavření smlouvy, v souladu s
níž by mu žalovaná byla povinna předmětné plnění poskytnout, a nelze dovodit
ani trvající povinnost žalované vydat bezdůvodné obohacení, jelikož již žalobci
částku, kterou od něj obdržela bez náležitého titulu, vrátila. Prvoinstanční
rozsudek bylo tudíž namístě změnit a žalobu zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
odvíjí od tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu. Konkrétně odkazuje na rozhodnutí, podle nichž platí, že pokud
se v řízení podaří prokázat poskytnutí určitého plnění, nikoli však již právní
důvod, o nějž se tento přesun majetkových hodnot měl opírat, je namístě učinit
závěr, že se žalovanému dostalo bezdůvodného obohacení, které je povinen vydat. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká porušení zásad sporného řízení při
zjišťování skutkového stavu, nepředvídatelnost jeho rozhodnutí, povrchnost
právního hodnocení, pominutí některých relevantních skutečností, a naopak
nepřípustné provedení jiných důkazů. Konečně namítá, že odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci, aniž by se jakkoli vypořádal s
nákladovým výrokem rozhodnutí okresního soudu, takže není zřejmé, zda byl tento
výrok odpraven. Se zřetelem ke shora uvedenému navrhuje žalobce, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek změnil tak, že prvoinstanční rozhodnutí potvrdí,
případně aby jej zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jediná dovolatelem předestřená otázka (jež se týká rozložení důkazního břemene
ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení) přípustnost posuzovaného dovolání
založit nemůže, jelikož se při jejím řešení odvolací soud od judikatury
Nejvyššího soudu neodchýlil. Právní úvahy krajského soudu jsou totiž v plném
souladu s rozhodovací praxí, dle níž žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení
určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o
uskutečnění předání, a na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval
existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo
248/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, či ze dne 1. 2. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, nebo jeho rozsudky ze dne 28. 11. 2000, sp. zn.
25
Cdo 2744/99, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, a ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3382/2018). Namítá-li dovolatel rozpor napadeného rozsudku
s těmito judikatorními závěry, zjevně přehlíží, že krajský soud vznik
bezdůvodného obohacení na straně žalované (s ohledem na neprokázání právního
důvodu pro přijetí sporných prostředků) dovodil, uzavřel však rovněž, že
příjemkyně sporné prostředky ze svého bankovního účtu vybrala a umístila je do
dispoziční sféry žalobce; prospěch získaný obohacenou se tak podle zjištění
odvolacího soudu navrátil do majetkové sféry ochuzeného, čímž byla povinnost
žalované k vydání bezdůvodného obohacení splněna. Naříkaný rozsudek tedy
nespočívá na dovolatelem kritizované myšlence, že příjemkyně plnění navzdory
své důkazní nouzi ohledně titulu pro obdržení a ponechání si sporných
prostředků nemá povinnost k vrácení nabytého prospěchu z titulu bezdůvodného
obohacení, nýbrž na úvaze zcela odlišné. Ve zbývajících částech dovolání pak žádná další otázka, jíž by mohly být
naplněny předpoklady jeho přípustnosti dle § 237 o. s. ř., označena není, a
dotčený opravný prostředek tudíž v daných pasážích trpí vadami (§ 241a odst. 2
o. s. ř.), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které již vzhledem k
uplynutí dovolací lhůty ani nemohou být odstraněny (§ 241b odst. 3, věta první,
o. s. ř., dále viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3157/2015, ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 25 Cdo 410/2016, a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4420/2017). Dovolatel navíc argumentačně napadá údajné
nedostatky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež dovolacímu přezkumu
nepodléhají (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1383/2016, ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5016/2016, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3320/2017), a konkrétní vady řízení, které se základem
přípustnosti dovolání (nejsou-li provázány s otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř.)
stát nemohou (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017,
sp. zn. 20 Cdo 4490/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, či ze
dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2218/2018). Toliko nad rámec nezbytného lze snad podotknout, že podle ustálené judikatury i
komentářové literatury v případě, že odvolací soud změní rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, rozhodne v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu
i o nákladech řízení vzniklých v řízení před soudem prvého stupně, což značí,
že svým rozhodnutím nákladový výrok prvoinstančního rozhodnutí nahradí, aniž by
jej rušil či měnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2123/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 33
Cdo 878/2015, dále srovnej Drápal, L. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád II. § 201–376. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1792). Vzhledem
k tomu, že odvolací soud postupoval konformně s předeslaným výkladem, není o
osudu výroku II. rozsudku Okresního soudu v Kroměříži žádných pochyb.
Nejvyšší soud tedy dovolání žalobce coby částečně nepřípustné a zčásti trpící
vadami, jež znemožňují jeho věcné projednání, odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že žalované v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.