Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že
žaloba se zamítá a žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení, in
eventum, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zamítl a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel se ve své námitce 1) domáhá neúčinnosti vypořádání společného jmění z
důvodu jeho rozporu s dobrými mravy, když rozvod žalobkyně a povinného byl
účelový. Dovolatel sice v dovolání odkazuje na judikaturu Ústavního soudu,
stejně jako soudu dovolacího, týkající se dobrých mravů, tyto odkazy však na
daný případ nedopadají a nijak neodůvodňují, v čem je napadené rozhodnutí
odvolacího soudu odchylné od stávající judikatury dovolacího soud anebo v čem
je tato judikatura v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání nezakládá
ani samotný poukaz dovolatele, že nabytí majetku jedním z manželů do výlučného
vlastnictví po zániku společného jmění je v rozporu s dobrými mravy, neboť tato
námitka je v řízení o vyloučení věci z exekuce irelevantní. Rozpor s dobrými
mravy je možné posoudit pouze v rámci probíhající exekuce v řízení o zastavení
exekuce (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp.
zn. 20 Cdo 2916/2011, a zde citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna
2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněné pod číslem 60/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka 2) dovolatele, ve vztahu k níž
dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2011, sp.
zn. 22 Cdo 3450/2009, který ovšem je na posuzovanou věc nepřiléhající, neboť
řeší toliko výši částky, kterou je jeden (bývalých) manželů povinen v rámci
vypořádání zaniklého společného jmění vyplatit druhému (bývalému) manželovi,
dojde-li k převodu majetku patřícího do společného jmění v době od jeho zániku
do jeho vypořádání.
Nejvyšší soud ve své judikatuře (vydané za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), opakovaně dospěl k
závěru, že pro závazek, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z
manželů, lze (zásadně) nařídit exekuci i na majetek patřící do zaniklého
společného jmění, které v době zahájení exekuce nebylo vypořádáno (k tomu
srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20
Cdo 2610/2009, uveřejněný pod číslem 100/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Z uvedeného lze a contrario dovodit, že pro závazek jen jednoho z
manželů nelze nařídit exekuci na majetek, který v době zahájení exekuce do
společného jmění nepatřil, neboť jej manžel povinného (v tomto případě manželka
povinného) nabyl do svého výlučného vlastnictví až po zániku manželství jeho
rozvodem, tj. až po zániku společného jmění, což nebylo v dovolacím řízení
rozporováno. Skutečnost, že v posuzované věci manželka povinného eventuálně
nabyla vylučovanou nemovitou věc do svého výlučného vlastnictví mimo jiné i z
prostředků náležejících do nevypořádaného společného jmění, lze namítat v
řízení o tzv. žalobě z lepšího práva, která slouží ochraně třetích osob,
jejichž právo na uspokojení se z výnosu (výtěžku) exekuce bylo v exekučním
řízení porušeno. Třetí osoba (jako žalobce) se jí domáhá po osobě (jako
žalovanému), které byla v exekuci vyplacena pohledávka (mzda, plat apod.)
povinného nebo výtěžek (část výtěžku) z prodeje movité věci nebo nemovité věci
anebo závodu, popřípadě z jiného zpeněžení (tj. po oprávněném, po dalším
oprávněném nebo po jiném, zpravidla přihlášeném věřiteli), zaplacení částky ve
výši odpovídající přijatému plnění (k tomu srovnej například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009).
Namítá-li dále dovolatel v námitce 3) a 4), že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud
vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, je nutno připomenout, že podle ustanovení §
237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy
otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2. února 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 923/2016). S ohledem na výše uvedené proto
ani ve vztahu k této námitce není dovolání dovolatele přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 12. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu