Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věcech ústavních stížností Obce Domašín, sídlem Louchov 20, Domašín, zastoupené Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem, sídlem náměstí 1. máje 101/2, Chomutov, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1321/24 , a obchodní společnosti Restamo Development, a. s., sídlem Pražská 585, Chomutov, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Musilem, advokátem, sídlem Škroupova 1325/34, Chomutov, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1556/24 , obou proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10.
dubna 2024 č. j. 40 Nt 3207/2024-8 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Chomutov, ze dne 5. března 2024 č. j. KRPU-34753-12/TČ-2024-040381, za účasti Okresního soudu v Chomutově a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Chomutov, sídlem Riegrova 4510, Chomutov, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejšího účastníka řízení, o návrhu na spojení věcí, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II.
ÚS 1321/24 a
II. ÚS 1556/24 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1321/24
.
1. Ústavní soud obdržel ve dnech 13. 5. 2024 a 3. 6. 2024 ústavní stížnosti stěžovatelek směřující proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením o porušení jejich ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví a soudní ochranu a u první stěžovatelky též jejího práva na samosprávu.
2. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 112 občanského soudního řádu může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z ústavních stížností a jejich příloh vyplývá, že směřují proti týmž rozhodnutím. Věc se týká týchž účastníků a problematiky, která spolu souvisí. Policejní orgán napadeným usnesením zajistil pozemky ve vlastnictví první stěžovatelky jako potenciální nástroj trestné činnosti se snahou zamezit dalšímu nakládání s nimi. Druhá stěžovatelka v dosavadním řízení tvrdila své vlastnické právo k pozemkům, protože uzavřela s první stěžovatelkou smlouvu o jejich koupi; právě převod pozemků je předmětem vyšetřování. Obě věci se proto týkají téže věci, tedy téhož uplatnění zajišťovacího institutu v tomtéž trestním řízení.
4. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity svého rozhodování podle shora uvedených zákonných ustanovení rozhodl o spojení řízení o ústavních stížnostech stěžovatelek směřujících proti týmž rozhodnutím ke společnému řízení.
5. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2024 se soudkyní zpravodajkou ve spojených věcech stává Kateřina Ronovská, neboť jí byla přidělena první ze spojovaných věcí vedená pod sp. zn. II. ÚS 1321/24
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelek i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
7. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky ochrany uplatnitelnými před obecnými soudy. Trestní řízení je zákonem upravený proces, který co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a následně při vlastním rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do tohoto procesu před jeho definitivním skončením, s výjimkou zcela mimořádných situací, lze proto označit za nepřípustnou a také nežádoucí. Zásahy Ústavního soudu jsou tedy opodstatněné pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva; v případě přípravného řízení trestního tedy v těch případech, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze jinak odstranit [viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243)].
8. Dále je nutno uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je bezpochyby opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku, a tedy i do čl. 11 odst. 1 Listiny. Na druhou stranu je však nutné mít na zřeteli, že se jedná o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Tento zajišťovací prostředek tedy svojí povahou spadá pod čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť se jedná pouze o opatření vztahující se k omezení "užívání majetku".
9. Ústavní soud konstatuje, že při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu, vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské trestné činnosti, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, nýbrž omezení dispozičního práva k nim tak, aby nemohlo dojít k jeho zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
Při splnění požadavků kladených na zajištění majetkových hodnot z pohledu ústavního práva (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015) proto není věcí Ústavního soudu posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění a není příslušný k přezkumu takového rozhodnutí, neboť by tím mohl předjímat výsledek dosud neskončeného trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007).
10. Zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly použity, případně jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, tedy podle stávající zákonné úpravy pro takové opatření postačí. V této souvislosti je totiž třeba uvést, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu.
Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině určité míry pravděpodobnosti, a nikoliv jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že zajištěné věci byly nástrojem trestné činnosti, mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, jelikož může být dalším šetřením vyvrácen (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, nález sp. zn. I. ÚS 3511/14 ze dne 22. 9. 2015 a další).
11. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné pochybení ve vztahu ke stěžovatelkám neshledal. Policejní orgán i okresní soud na základě dosavadních zjištění dospěly k závěru, že je dáno důvodné podezření, že při převodu pozemků starosta první stěžovatelky nepostupoval s péčí řádného hospodáře a že prodejní cena byla výrazně nižší, než cena odhadnutá znalcem. V obou napadených rozhodnutích je tak popsáno podezření, že mohlo dojít k trestné činnosti, a že je nutné zabezpečit, aby předmětné pozemky nebyly převedeny na druhou stěžovatelku, a to přinejmenším do doby, než bude v trestním řízení rozhodnuto.
Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána k tomu příslušnými orgány a nejsou projevem svévole. Co se týče námitek stěžovatelek proti dostatečnosti odůvodnění zajištění věcí, Ústavní soud s jejich polemikou do určité míry souhlasí. Argumentace obsažená v napadených rozhodnutích je v této části poněkud zkratkovitá. Ústavní soud má nicméně za to, že se odůvodnění v tomto směru nacházejí na hranici akceptovatelnosti. Rozhodující orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti.
V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení práva na soudní ochranu. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují ani neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatelek vlastnit majetek. V ústavní stížnosti opakují stěžovatelky argumentaci z předchozího řízení a staví Ústavní soud do pozice dalšího přezkumného orgánu, která mu však nepřísluší.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu