Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bártíka, zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem, sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 468/2024-88 ze dne 5. února 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 53/2024-68 ze dne 11. července 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel podal 7. srpna 2023 žalobu proti České poště, s. p., kvůli nesprávně a nikoli řádně vyřízené reklamaci ke své zásilce. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením č. j. 18 C 147/2023-8 ze dne 22. srpna 2023 řízení o žalobě zastavil pro překážku věci zahájené. Stěžovatel se proti usnesení odvolal. Městský soud v Praze usnesení změnil tak, že řízení se nezastavuje. Stěžovatelovu věc následně Obvodní soud pro Prahu 1 projednal a žalobu rozsudkem ze dne 18. března 2024 zamítl, k odvolání stěžovatele pak městský soud rozsudkem ze dne 3. října 2024 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil. Od 24. dubna 2025 běží u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 1127/2025 řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu (aplikace infoSoud).
3. Stěžovatel na odvolání proti usnesení o zastavení řízení vynaložil peněžní prostředky na právní zastoupení a požadoval je od vedlejší účastnice nahradit jako vzniklou škodu. Vedlejší účastnice je však odmítla nahradit. Proto se stěžovatel s požadavkem na náhradu škody ve výši 13 600 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, obrátil na soud.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 (obvodní soud) napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že stěžovateli nesvědčí proti státu odpovědnostní titul. Rozhodnutí o zastavení řízení nebylo nezákonným rozhodnutím, se kterým by se pojilo právo účastníka řízení na náhradu škody podle § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu. Nešlo ani o nesprávný úřední postup, jelikož se postup soudu odrazil v rozhodnutí. Obvodní soud dodal, že řízení proti České poště, s. p., navíc nebylo ke dni vyhlášení napadeného rozsudku skončeno. Stěžovatel může požadovat náhradu nákladů řízení v rámci probíhajícího řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1.
5. Městský soud rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Sdílel právní posouzení obvodního soudu a ve stručnosti na něj odkázal. Zdůraznil nesplnění podmínky pro vznik práva na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí - nabytí právní moci - podle § 8 zákona o odpovědnosti státu za škodu před jeho změnou/zrušením. Myšlenkové úvahy Obvodního soudu pro Prahu 1 - ač věcně nesprávné, avšak mající odraz v rozhodnutí - vedoucí k zastavení řízení nebyly ani nesprávným úředním postupem. Stěžovatele proto nebylo ani podle městského soudu možné považovat za poškozeného s právem na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti státu za škodu.
6. Městský soud současně konstatoval, že obvodní soud pochybil, nevypořádal-li se s dvěma námitkami stěžovatele. K námitce vyznačení doložky právní moci na změněném rozhodnutí městský soud sám dodal, že ač šlo o nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 1, chybí příčinná souvislost mezi vyznačením doložky právní moci a náklady odvolacího řízení, které stěžovatel žádal nahradit. K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3625/17 ze dne 8. října 2018 (N 164/91 SbNU 49) městský soud uvedl, že nosné důvody nálezu nelze na souzenou věc vztáhnout, protože je situace stěžovatele dramaticky odlišná od situace posuzované v nálezu.
7. Stěžovatel namítá, že Obvodní soud pro Prahu 1 nesprávně dovodil litispendenci při posouzení dvou žalobních nároků stěžovatele a odepřel mu přístup k soudu. Obecné soudy mu pak odmítly sanovat náklady na nucené odklizení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel dodává, že kdyby peněžní prostředky na podání odvolání nevynaložil, soud by jeho věc neprojednal. Za tento stav však musí někdo nést v právním státě odpovědnost. Pochybení obecného soudu však bylo přičteno k tíži výhradně stěžovatele. Stěžovatel připouští, že sice jde o bagatelní částku, jeho věc však provázejí mimořádné okolnosti, protože se může potenciálně týkat množství jiných účastníků řízení v obdobné pozici jako stěžovatel, do níž se dostali ne vlastní vinou. Má za to, že skutkově a právně jsou okolnosti souzené věci srovnatelné s těmi v nálezu sp. zn. II. ÚS 3625/17 . Pojítko spatřuje stěžovatel v tom, že soudy chybně vydaly rozhodnutí bez právního základu, porušily právo na soudní ochranu, účastník musel na svou obranu vynaložit prostředky, a odpovědnost za vzniklé náklady není možné přenést na protistranu. Situace stěžovatele je navíc závažnější, poněvadž šlo o procesní rozhodnutí a jeho věc by soud meritorně neprojednal. Městský soud neuvedl důvod, proč má být situace stěžovatele od té v nálezu odlišná. Jelikož podle stěžovatele je jeho situace analogická, měl by Ústavní soud proto v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 3398/22 ze dne 11. dubna 2023 ústavní stížnosti vyhovět.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) v řízení o ústavní stížnosti přezkoumává výlučně ústavnost, nikoli zákonnost napadených rozhodnutí. Nutno tedy vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud v prvé řadě nemůže pominout, že stěžovatel se domáhal náhrady škody ve výši 13 600 Kč s příslušenstvím, tudíž podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci. Toho si je ostatně sám vědom. Spor o bagatelní částku tak musí provázet takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí, jinak bagatelnost zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Ač se stěžovatel pokusil nastínit, že takovou okolností je, že se věc může týkat mnoha jiných účastníků řízení ve srovnatelné situaci, Ústavní soud s jeho argumentací nesouhlasí. V soudních řízeních mohou skutečně nastat pochybení různého charakteru a závažnosti, optikou stěžovatelovy argumentace by však měnící rozhodnutí odvolacího soudu (zde k zastavení řízení) představovalo paušálně odškodňovací titul. Tak tomu však není. Změna rozhodnutí odvolacím soudem v případě věcné nesprávnosti výroku rozhodnutí je projevem apelačního principu. Stejně jako obvodní soud proto i Ústavní soud odkazuje pro úplnost na opakovaně zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1018/2007 ze dne 25. srpna 2009, že rozhodovací činnost samu o sobě nelze posuzovat jako nesprávný úřední postup (usnesení).
11. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést odpovědnost za jednání svých orgánů. Odpovědnost státu za jeho nezákonná rozhodnutí je neodmyslitelně spjata s důvěrou lidí v právo - jen těžko lze vyžadovat jednání jednotlivců s důvěrou v zákonnost rozhodnutí státu, kdyby nebylo garantováno právo na náhradu škody (odčinění újmy) v případech, kdy se ukáže, že domněnka zákonnosti byla vyvrácena. Tato východiska jsou vtělena do čl. 36 odst. 3 Listiny, z něhož plyne právo jednotlivce na náhradu škody v případě nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 818/24 ze dne 23. ledna 2025, body 51 až 52, či sp. zn. I. ÚS 2859/23 ze dne 27. března 2024, bod 31). Ve stěžovatelově věci však nešlo ani o jeden z odpovědnostních titulů.
12. Již obecné soudy dostatečně, jasně a logicky posoudily naplnění předpokladů pro náhradu škody jak z titulu nezákonného rozhodnutí, tak nesprávného úředního postupu, a jejich závěry jsou ústavněprávně souladné. Jak obvodní soud, tak městský soud zdůraznily, že usnesení obvodního soudu nebylo pravomocné, proto stát podle § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu (za vynaložené náklady na jeho odklizení) neodpovídá. Městský soud zhojil částečné nedostatky v odůvodnění obvodního soudu ke dvěma námitkám stěžovatele a přesvědčivě vysvětlil, proč stěžovatel ani díky nim nemohl uspět. Skutečnost, že se stěžovatel s odůvodněním obecných soudů neztotožňuje, protiústavnost rozhodnutí bez dalšího nezakládá.
13. Ústavní soud rovněž nespatřuje paralelu s nálezem sp. zn. II. ÚS 3625/17 . V něm Ústavní soud vyslovil myšlenku, že účastníka řízení je třeba chránit za situace, kdy rozhodnutí soudu vykročí z rámce věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Z toho plynoucí újmu tak nelze vyloučit. V dané věci byl elektronický platební rozkaz (rozhodnutí ve věci samé na plnění vydávané na návrh žalobce) vydán nedopatřením chybou v systému a - hlavně - v řízení již pravomocně skončeném (zastaveném pro nezaplacení soudního poplatku). Následně byl týmž soudem elektronický platební rozkaz zrušen samostatným usnesením a poškozená využila před uplatněním svého škodního nároku všechny reálně dostupné prostředky k efektivnímu uplatnění svého práva. Dopad do sféry poškozené tedy byl odlišný od dopadu do sféry stěžovatele.
14. Ve věci stěžovatele šlo o běžící řízení a změnou procesního rozhodnutí, které bylo věcně nesprávné, pokračovalo řízení o věci samé. Tento rozdíl stěžovateli vysvětlil již městský soud (bod 12). Odvolací soud tím, že usnesení o zastavení řízení změnil, umožnil, aby soud žalobu věcně projednal a rozhodl o věci. Naplnil tak stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Jinak řečeno, systém zafungoval, k řádnému opravnému prostředku stěžovatele bylo věcně nesprávné procesní rozhodnutí odvolacím soudem změněno (dříve, než nabylo právní moci) a řízení o stěžovatelově žalobě pokračovalo. Okolnosti této věci nejsou se zmiňovaným nálezem srovnatelné.
15. Stěžovatel současně zcela pomíjí zásady náhrady nákladů řízení a nahrazování nákladů řízení jako škody podle § 31 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Jak již bylo uvedeno, po odklizení nepravomocného usnesení o zastavení řízení pokračovalo řízení o věci samé. Ustanovení § 31 zákona o odpovědnosti státu za škodu se zde vůbec neuplatní. I z něj je navíc patrno, že odškodnění nákladů řízení státem přichází do úvahy i u skutečně nezákonného rozhodnutí jen tam, kde nepřichází v úvahu náhrada nákladů řízení v řízení, z něhož nezákonné rozhodnutí vzešlo.
16. Při úspěchu (důvodné žalobě) by stěžovatel měl proti druhé straně sporu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, což by náklad na právní zastoupení pro odvolací řízení, díky kterému se pokračovalo v řízení o věci samé, byl. Neúspěšná strana by jej stěžovateli nahrazovala právě proto, že s ním vedla neúspěšně spor (ač mohla a měla plnit). V případě neúspěchu si stěžovatel své náklady (i na ono odvolací řízení) nese sám, aniž by měl právo na jejich náhradu. I to souvisí s výsledkem řízení. Lapidárně řečeno, rozhodl-li se stěžovatel proti zastavení odvolat, ač pak v řízení o žalobě neuspěl, je základní příčinou vzniku nákladu (z pohledu výsledku zbytečně vynaloženého) nedůvodná žaloba (stěžovatel řízení zahájil, chtěl v něm po nepravomocném zastavení pokračovat, pokračoval a neuspěl). Stát za škodu, spočívající v nákladech řízení, které účastník vynaloží na odklizení věcně nesprávného, avšak nepravomocného (potažmo nevykonatelného) rozhodnutí, neodpovídá.
17. Závěrem zbývá dodat, že řízení, v němž stěžovatel vynaložil náklad (jehož náhradu jako škodu žádá), navíc doposud neskočilo - probíhá dovolací řízení. Pokud v něm dovolatel uspěje, bude se znovu rozhodovat o nákladech řízení před soudy nižších stupňů.
18. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 21. května 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu