Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti Fostia, s. r. o., sídlem Štúrova 1701/55, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 30 Cdo 56/2024-243, rozsudku Městského soudu v Praze 27. dubna 2023 č. j. 70 Co 389/2021-213 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. dubna 2021 č. j. 12 C 37/2020-92, ve znění opravného usnesení ze dne 27. května 2021 č. j. 12 C 37/2020-105, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že právní předchůdkyně stěžovatelky se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení o neexistenci věcného břemene a vyklizení střechy domu. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem v rozsahu vedlejší účastnící dříve poskytnutých 64 500 Kč řízení zastavil, uložil vedlejší účastnici zaplatit právní předchůdkyni stěžovatelky v uvedené části úroky z prodlení a ve zbylé části žalobu zamítl.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadený rozsudek obvodního soudu rozsudkem ze dne 2. 12. 2021 č. j. 70 Co 389/2021-151 k odvolání právní předchůdkyně stěžovatelky změnil tak, že vedlejší účastnice je jí povinna doplatit dále 325,20 Kč s příslušenstvím, a ve zbylé části rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud poté k dovolání právní předchůdkyně stěžovatelky uvedený rozsudek městského soudu v zamítavé části zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení (rozsudkem ze dne 22. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 2207/2022-173). Městský soud podle Nejvyššího soudu neúplně posoudil přiměřenost délky kompenzačního řízení, která by mohla mít vliv na výši odškodnění; do těchto úvah nezahrnul dobu předběžného projednání nároku u vedlejší účastnice.
4. Městský soud dále napadeným rozsudkem znovu potvrdil zamítnutí zbývající části žaloby; přiměřeným zadostiučiněním shledal částku ve výši 64 825,20 Kč. Přitom odškodnění kvůli délce kompenzačního řízení nenavýšil, byť trvalo celkem 3 roky, 7 měsíců a 24 dní. Nelze vycházet jen z absolutní délky tohoto řízení, nýbrž také z kritérií pro posuzování přiměřenosti délky řízení pro účely odškodňování nesprávného úředního postupu. Stěžovatelka se na délce řízení částečně podílela, netvrdila žádný zvýšený význam a ani orgány veřejné moci nezpůsobily žádné průtahy. Řízení bylo procesně složité, protože se rozhodovalo ve třech stupních soudní soustavy. Jeho celková doba byla uvedenému přiměřená, což odpovídá rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 8. 2. 2018 ve věcech Žirovnický proti České republice č. 10092/13, 20708/13, 22455/13, 61245/13, 61482/13, 22520/14 a 13258/15 (dále jen "rozsudek Žirovnický II").
5. Nejvyšší soud konečně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky zčásti pro vady spočívající v chybějících náležitostech dovolání a zčásti, protože je neshledal přípustným. Městský soud posoudil přiměřenost délky kompenzačního řízení v souladu s kritérii stanovenými ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. U tvrzení směřujících proti hodnocení kritéria složitosti řízení stěžovatelka nespecifikovala, v jakém vztahu má být tato otázka vůči rozhodovací praxi Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, což je podle zákona povinností dovolatele. Nejvyšší soud též nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu. Městský soud se totiž vypořádal s délkou kompenzačního řízení jako možným důvodem navýšení odškodnění a rovněž s tvrzením psychických útrap statutárních zástupců stěžovatelky, protože je označil za běžnou součást odškodňované nemajetkové újmy.
6. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy chybně posoudily nepřiměřenost délky kompenzačního řízení, která podle judikatury Nejvyššího soudu a ESLP může odůvodnit navýšení odškodnění za nepřiměřeně dlouhé původní řízení. Městský soud po zrušení svého prvního rozsudku Nejvyšším soudem sice formálně zohlednil dobu předběžného uplatnění nároku u vedlejší účastnice, avšak do konečného rozhodnutí tyto úvahy opět nepromítl. Závěr městského soudu o přiměřenosti více než tří a půl roku trvajícího řízení odporuje rozsudku Žirovnický II, protože ESLP tehdy shledal, že kompenzační řízení má na dvou stupních soudní soustavy trvat maximálně dva roky. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka dále uvádí, že uvedené v dovolání namítala (opakovaně tam zpochybnila posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení), avšak ani Nejvyšší soud se s touto argumentací nevypořádal.
7. Stěžovatelka dále tvrdí, že městský soud nepřihlédl při hodnocení přiměřenosti délky kompenzačního řízení ke všem relevantním okolnostem; stěžovatelka v dosavadním řízení opakovaně tvrdila svou psychickou újmu (respektive svých zástupců), avšak městský soud tato tvrzení ignoroval. Nezohlednil ani pochybení soudů, která měla vliv na délku kompenzačního řízení, tedy opakovaný instanční přezkum. To přitom městský soud v prvotním rozsudku zohlednil, což dokládá, že v novém (nyní napadeném) rozsudku své původní závěry pouze přeformuloval, aniž reflektoval důvody zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu. Rovněž to stěžovatelka namítala v dovolání, ale Nejvyšší soud v tomto rozsahu shledal dovolání vadným. Stěžovatelka však pouze neuvedla spisovou značku konkrétního rozhodnutí, což podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607) takovou relevantní vadou není; postačilo, že stěžovatelka tvrdila protiústavnost postupu odvolacího soudu.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou jako účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Jádrem námitek nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas s posouzením přiměřenosti délky kompenzačního řízení, které mohlo mít vliv na výši odškodnění za nepřiměřenou délku původního řízení. Podle Nejvyššího soudu městský soud své úvahy řádně odůvodnil a ve světle konkrétních okolností zohlednil všechna rozhodná kritéria; jeho rozhodnutí rovněž není nepřiměřené. Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že závěry městského soudu odporují rozsudku Žirovnický II. V něm ESLP podle stěžovatelky vyslovil konkrétní požadavky na přiměřenost délky kompenzačního řízení.
11. Pro Ústavní soud je rozhodné, že stěžovatelka vychází ve své argumentaci zjevně z bodu 149 rozsudku Žirovnický II. V něm ESLP uvedl, že sám "dříve rozhodl, že řízení na jednom stupni soudní soustavy by v zásadě nemělo trvat déle než jeden rok a šest měsíců a na dvou stupních déle než dva roky, ledaže by větší délka řízení byla odůvodněna zvláštními okolnostmi". Podle Ústavního soudu z uvedené pasáže, jiných částí odůvodnění, ani celkového kontextu uvedeného rozsudku neplyne kategorický závěr o nepřiměřenosti délky kompenzačního řízení, přesáhne-li délku dvou let. Vyplývá z něj však mimo jiné povinnost hodnotit v tomto kontextu přiměřenost délky kompenzačního řízení ve smyslu daných kritérií a po zhodnocení okolností konkrétní věci (viz bod 38 a násl. nálezu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 1565/23 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Městský soud, potažmo Nejvyšší soud ve světle vlastní ustálené rozhodovací praxe, takové hodnocení v napadených rozhodnutích učinily. Městský soud zejména v bodu 12 napadeného rozsudku podrobně popsal a zhodnotil jednotlivé fáze a úkony účastníků kompenzačního řízení. Není tedy ani pravdou, že vypořádání závazného právního názoru Nejvyššího soudu městským soudem bylo ryze formální. Závěry obecných soudů nejsou svévolné; jsou řádně odůvodněny a jejich argumentace se zakládá na racionálně-logickém základě.
Stěžovatelka ostatně vesměs jednotlivá zjištění nezpochybňuje; rozhodný přitom byl jak význam řízení pro stěžovatelku, tak (ne)existence jednotlivých průtahů, procesní aktivita stěžovatelky a projednání věci na několika stupních soudní soustavy jako součást kritéria složitosti řízení. Stěžovatelka sice tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s jejím tvrzením zvýšené újmy, avšak již městský soud jí tvrzenou nejistotu a strádání jejích statutárních zástupců označil za běžnou součást odškodňované újmy.
Což je závěr věcný, logický a udržitelný.
13. Obdobnou situací (i co do délky řízení) se ostatně Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 162/24 , jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost jiného stěžovatele, který namítal nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení, mimo jiné z důvodu (tehdy dokonce opakovaného) zrušení rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem pro nedostatečné posouzení délky kompenzačního řízení pro účely navýšení odškodnění nepřiměřené délky (původního) řízení. Ústavní soud tehdy shledal, že v otázce hodnocení přiměřenosti délky kompenzačního řízení u možného navýšení původního odškodnění šlo tehdy o přirozený proces nalézání práva a formování judikatury.
"Pilotní" rozsudek Nejvyššího soudu byl přitom vydán až ke konci roku 2021 (viz bod 15 uvedeného usnesení); rovněž až po vydání prvního rozsudku městského soudu v nyní posuzované věci (sub 3). I zde proto obstojí tvrzení obecných soudů, že tzv. instanční přezkum byl součástí kritéria složitosti řízení, a nelze jej tak klást k jejich tíži (v podrobnostech lze na odůvodnění uvedeného usnesení odkázat).
14. V závěru obecných soudů o přiměřenosti délky kompenzačního řízení proto Ústavní soud žádné tzv. kvalifikované vady neshledal. Nepovažoval konečně rovněž za nezbytné se podrobněji zabývat argumentací Nejvyššího soudu týkající se vadných částí dovolání stěžovatelky; Nejvyšší soud totiž i přes deklarované nedostatky v náležitostech dovolání na podstatu dovolacích námitek stěžovatelky reagoval, tedy především závěry o přiměřenosti délky kompenzačního řízení městského soudu srovnal se svou ustálenou rozhodovací praxí. Zabýval se též namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku městského soudu. Protože tyto závěry nadto shora posoudil Ústavní soud (a vady v nich neshledal), neměla by případná zjištění k částečným vadám dovolání žádný význam pro věc samou.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu