30 Cdo 2207/2022-173
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně
COMMEMAX spol. s. r. o., IČO 61505323, se sídlem v Praze 8, Hnězdenská 735/6,
zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL. M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze
10, Šrobárova 2002/40, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 37/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 70 Co 389/2021-151, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 70 Co 389/2021-151,
se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27.
4. 2021, č. j. 12 C 37/2020-92, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 27. 5. 2021, č. j. 12 C 37/2020-105, potvrzen v jeho výroku III
o zamítnutí žaloby ohledně částky 435 174,80 Kč s příslušenstvím, a dále ve
výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
27. 4. 2021, č. j. 12 C 37/2020-92, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5.
2021, č. j. 12 C 37/2020-105, zastavil řízení o požadavku žalobkyně na
zaplacení částky 64 500 Kč (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 64 500 Kč od 4. 3. 2020
do 25. 8. 2020 (výrok II), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení
částky 435 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 4. 3. 2020 do
zaplacení, žalobu zamítl (výrok III), a současně žalované uložil povinnost
nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok IV).
2. Takto rozhodl o požadavku na zaplacení částky 500 000 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 4. 3. 2020 do zaplacení z titulu
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku
nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného
u Obvodní soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 34/2011 (dále jen „posuzované
řízení“).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo
zahájeno dne 22. 2. 2011, kdy se na Obvodní soudu pro Prahu 8 obrátili
Společenství vlastníků domu XY, a D. L. se žalobou směřující proti žalobkyni
(v posuzovaném řízení tedy vystupující v roli žalované), přičemž požadovali
určení neexistence věcného břemene spočívajícího v oprávnění žalobkyně užívat
střechu v žalobě označeného domu a vyklizení této střechy. Žalobkyni byla
předmětná žaloba doručena dne 8. 4. 2011. Dále soud prvního stupně podrobně
popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti
jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i
vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že poté, co Vrchní soud v Praze usnesením
ze dne 17. 1. 2012 rozhodl ke vznesené námitce věcné nepříslušnosti Obvodního
soudu pro Prahu 8 tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné okresní
soudy, posuzované řízení probíhalo na celkem třech stupních soudní soustavy, a
to opakovaně. Obvodní soud pro Prahu 8 o podané žalobě poprvé rozhodl rozsudkem
ze dne 4. 3. 2013, kterým této žalobě vyhověl. Tento rozsudek byl následně ve
výroku o věci samé potvrzen rozsudkem Městského sudu v Praze ze dne 15. 1. 2014
(změny doznal pouze výrok o nákladech řízení), přičemž dne 13. 2. 2014 byl spis
vrácen zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Žalobkyně však dne 8. 4. 2014 napadla
posledně zmíněné rozhodnutí dovoláním, načež Nejvyšší soud, který svým
usnesením ze dne 16. 6. 2014 nejprve odložil právní moc napadeného rozhodnutí,
rozsudkem ze dne 12. 11. 2014 podané dovolání zčásti odmítl a zčásti pak
rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Následovalo tak další řízení před Městským soudem v Praze, v jehož
průběhu byla dne 26. 2. 2015 žaloba ve zbývajícím rozsahu vzata zpět. Městský
soud v Praze proto usnesením ze dne 10. 4. 2015 rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 8 v tomu odpovídajícím rozsahu zrušil a řízení zastavil. Žalobkyně i toto
rozhodnutí městského soudu napadla dovoláním k Nejvyššímu soudu, který jej
usnesením ze dne 26. 1. 2016 odmítl. Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016
byl však dříve vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 ve výroku o
částečném odmítnutí dovolání zrušen. Spis byl proto dne 8. 8. 2016 znovu
předložen Nejvyššímu sodu, který rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 zrušil též
zbývající část rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, jakož i
tomu odpovídající část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 a věc vrátil
zmíněnému obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Spis byl poté obvodnímu soudu
vrácen dne 31. 10. 2016 a rozsudkem ze dne 10. 7. 2017 tento obvodní soud
žalobě (v jejím tehdejším znění) opětovně vyhověl. Městský soud v Praze jako
soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 3. 2018 rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, avšak Nejvyšší soud i tento rozsudek Městského soudu k
následnému dovolání žalobkyně zrušil, a to rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, a věc
vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, a to poté, co usnesením ze dne
5. 6. 2018 odložil jeho právní moc.
Městský soud v Praze následně usnesením ze
dne 26. 2. 2019 nepřipustil navrhovanou změnu žaloby a rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 7. 2017 tak, že
žalobu zamítl. Posledně uvedené rozhodnutí městského soudu nabylo právní moci
dne 21. 6. 2019. Celková délka posuzovaného řízení počítaná ode dne 8. 4. 2011,
kdy byla žalobkyni doručena žaloba, do dne 21. 6. 2019, kdy bylo řízení
pravomocně skončeno, tak činila 8 let a 2 měsíce.
4. Žalobkyně svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou v
důsledku tvrzené nepřiměřené délky posuzovaného řízení utrpěla, uplatnila u
žalované dne 3. 9. 2019. Žalovaná dne 21. 8. 2020 připustila, že v daném
případě k vytýkanému nesprávnému úřednímu postupu došlo, načež žalobkyni
vyplatila odškodnění ve výši 64 500 Kč. V návaznosti na toto plnění vzala
žalobkyně svou žalobu co do poskytnuté částky zpět, na což soud prvního stupně
reagoval výrokem I rozsudku, kterým řízení v rozsahu tohoto zpětvzetí podle §
96 odst. 2 občanského soudního řádu částečně zastavil.
5. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, při němž soud
prvního stupně vyšel z aplikace jím citovaných ustanovení zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl tento soud k závěru, že posuzované řízení
bylo nepřiměřeně dlouhé, pročež došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž vedl
k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a v důsledku
něhož jí vznikla nemajetková újma, kterou je třeba odčinit poskytnutím
přiměřeného zadostiučinění v penězích. Při stanovení výše tohoto zadostiučinění
soud prvního stupně vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky tohoto
řízení a dále za každý další rok jeho trvání, čímž dospěl k celkové základní
částce ve výši 107 500 Kč. Po zvážení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk
pak tuto částku snížil o 40 %, neboť řízení opakovaně probíhalo před soudy
všech tří stupňů soudní soustavy, přičemž ve věci rozhodoval i Ústavní soud, a
dále o 20 %, neboť po skutkové, procesní i hmotněprávní stránce se jednalo o
složitou věc, když tato složitost souvisela nejen s předmětem tohoto řízení,
ale i s množstvím listin, jež byly čteny k důkazu, s výslechy svědků a s
nutností vydávat řadu procesních rozhodnutí a provádět množství procesních
úkonů (rozhodování o věcné příslušnosti, opakované změny žaloby a její částečné
zpětvzetí, výzvy k zaplacení soudních poplatků a následné rozhodování o
zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení tohoto poplatku, předkládání
velkého množství podání účastníky řízení, rozhodování o podjatosti soudce,
prodlužování lhůt k vyjádřením či k doplnění tvrzení, konání několika jednání i
odročení jednání k žádosti žalobkyně). Vzhledem k tomu, že se žalobkyně na
délce řízení nepodílela, jeho význam byl pro ni standardní a zjištěny nebyly
ani žádné významnější průtahy či období nečinnosti soudu, jehož postup byl
současně koncentrovaný, soud prvního stupně již k žádným dalším úpravám
základní částky nepřistoupil. Žalobkyni tak dle soudu prvního stupně náleží
přiměřené zadostiučinění ve výši odpovídající základní částce snížené o
celkových 60 %, tedy částka 43 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již
žalobkyni z uvedeného titulu poskytla částku 64 500 Kč, proto soud prvního
stupně žalobě vyhověl pouze ohledně úroku z prodlení ve výši 10 % z této částky
za dobu od 4. 3. 2020 do 25. 8. 2020, kdy žalovaná tuto částku žalobkyni
zaplatila, zatímco ve zbytku žalobu zamítl.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté k odvolání žalobkyně v
záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém
výroku III o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
částku 325,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 4. 3.
2020 do zaplacení, přičemž ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která zhodnotil jako dostatečná a správná. Ve vztahu k celkové délce
posuzovaného řízení přitom na podkladě těchto zjištění pouze upřesnil, že tato
délka, spadající do období od 8. 4. 2011 do 21. 6. 2019, správně odpovídá 8
letům 2 měsícům a 13 dním. Ve shodě se soudem prvního stupně pak odvolací soud
posuzované řízení rovněž označil za nepřiměřeně dlouhé s tím, že žalobkyni za
nemajetkovou újmu, kterou v důsledku toho utrpěla, náleží finanční odškodnění. V závislosti na zmíněném upřesnění délky rozhodné doby, po kterou toto řízení
probíhalo, však při nezměněné roční sazbě tohoto odškodnění odvolací soud
dospěl k základní částce ve výši 108 042 Kč. Vzhledem k tomu, že posuzované
řízení bylo jak po skutkové, tak i po právní stránce složité, a že se na něm
podílely soudy tří stupňů soudní soustavy i Ústavní soud, odvolací soud
přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že je namístě základní částku
zadostiučinění z tohoto důvodu přiměřeně snížit, nikoliv však o celkových 60 %,
jak prvostupňový soud učinil za současného odděleného zohlednění
víceinstančnosti řízení na straně jedné a jeho hmotněprávní, procesní a
skutkové složitosti na straně druhé, nýbrž souhrnně pouze o celkových 40 %. Důvody pro další úpravy základní částky pak ani odvolací soud neshledal, a to
ani pro postup orgánů veřejné moci v řízení. V této souvislosti odvolací soud
poukázal na zjištění, že i když v řízení docházelo k rušení vydaných
rozhodnutí, tento postup nevycházel z hrubého či zásadního pochybení, z
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ani z nerespektování závazného právního názoru
soudu vyššího stupně. Kromě toho soudy všech stupňů postupovaly kontinuálně a
bez průtahů. Ani z pohledu významu předmětu posuzovaného řízení odvolací soud
základní částku nikterak nemodifikoval, neboť skutečnosti, které na podporu
svého tvrzení o vyšším významu tohoto řízení žalobkyně tvrdila (problematická
podnikatelská situace), nemohly takový závěr odůvodnit. Údajnou zvýšenou
psychickou zátěž pak žalobkyně ve svých tvrzeních nikterak nespecifikovala. Žalobkyni tak dle odvolacího soudu náleží zadostiučinění ve výsledné výši 64
825,20 Kč, tedy v částce o 325,20 Kč vyšší, než jaká jí již byla žalovanou
vyplacena. Za současného konstatování, že soudům v tomto řízení nepřísluší
hodnotit správnost postupu soudů v posuzovaném řízení co do způsobu a formy
vedení tohoto řízení a v jeho rámci provedeného dokazování, nejednalo-li se o
samoúčelné úkony, které by nesvědčily o snaze rozhodnout věc v přiměřené době,
ani to, jak s výsledky dokazování naložila druhá procesní strana, proto
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ve
vztahu k částce 325,20 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu
žalobě vyhověl, zatímco ve zbývající části tohoto výroku napadený rozsudek jako
věcně správný potvrdil. Poukaz žalobkyně na potřebu zohlednění inflace při
vyčíslení odškodnění, přitom odvolací soud s odkazem na ustálenou judikaturu
dovolacího soudu, reprezentovanou rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, sp. zn.
30 Cdo
2632/2020, a usneseními ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne
26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, odmítl jako nedůvodný. Prostor pro další
navýšení odškodnění není dle odvolacího soudu v posuzovaném případě dán ani ve
světle požadavku žalobkyně, který vznesla v průběhu odvolacího řízení a který
vycházel z jejího tvrzení, že i samotné toto kompenzační řízení již trvá
nepřiměřeně dlouho. S tímto názorem žalobkyně se totiž odvolací soud
neztotožnil, když uvedl, že ke dni jeho rozhodnutí toto řízení trvalo pouze
jeden a tři čtvrtě roku.
8. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části výroku I, kterou odvolací
soud potvrdil zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně, napadla
žalobkyně včasným dovoláním.
9. Žalobkyně, která napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný a
nezákonný, v dovolání vymezila několik otázek, které odvolací soud dle jejího
názoru nesprávně právně posoudil a které současně dosud nebyly v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu vyřešeny. Konkrétně jde o tyto otázky:
a) Zda je úkolem soudů v odškodňovacím řízení posoudit pouze to, jestli
v posuzovaném řízení soudy postupovaly kontinuálně a zda byly vedeny snahou
rozhodnout věc v přiměřené lhůtě, přičemž nemohou hodnotit způsob a formu
vedení řízení a způsob a kvantitu provedených důkazů a legitimnost skutkových a
právních závěrů, ani to, zda některé důkazy byly provedeny nadbytečně a zda
výsledky dokazování využila druhá procesní strana. V této souvislosti žalobkyně
napadenému rozhodnutí vytkla, že v rámci kritérií postupu orgánů veřejné moci v
posuzovaném řízení a významu tohoto řízení pro poškozeného nepřihlédl k jejím
tvrzením, kterými zpochybnila potřebu provádění znaleckých posudků či
předložení „chráněných smluv“, jež žalobkyně uzavřela se svými obchodními
partnery, a poukázala na to, že prvostupňový soud v posuzovaném řízení odmítl
respektovat závazný právní názor Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
b) Zda soudu přísluší hodnotit míru rizikovosti podnikání žalobkyně a v
závislosti na ní jí „přitížit“ při rozhodování o stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že se odvolací soud s
poukazem na uvedenou rizikovost předmětu podnikání žalobkyně nezabýval
potřebností, vhodností a škodlivými důsledky důkazů, které byly v posuzovaném
řízení provedeny.
c) Zda jsou z pohledu aktuálních ekonomických poměrů i judikatury
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) stále aktuální „tabulky a
výpočty“ Nejvyššího soudu pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, když
vycházejí z doby před více než deseti lety. V této souvislosti se žalobkyně v
závěru svého dovolání současně vyslovila pro to, aby Nejvyšší soud změnil svou
rozhodovací praxi, která dle jejího názoru vychází z již překonaného stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
58/2011 (dále jen „Stanovisko“), přičemž v této souvislosti odkázala na nálezy
Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13, a ze dne 21. 4. 2020,
sp. zn. IV. ÚS 2706/19.
d) Zda žalobce v daném typu odškodňovacího řízení tíží v rámci tvrzení
utrpěné morální újmy též povinnost tvrdit psychickou zátěž, v níž újma, kterou
utrpěl, spočívala. Přestože žalobkyně v řízení tvrdila morální újmu, kterou
nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení utrpěla a k jejímuž prokázání
navrhovala výslech svědků, tento důkaz nebyl proveden s odůvodněním, že již
netvrdila zvýšenou psychickou zátěž (její rozsah a charakter), k níž se měly
tyto důkazy vztahovat, byť dle názoru žalobkyně tvrzená morální újma tuto
psychickou zátěž zahrnuje.
10. Dále se měl odvolací soud svým rozhodnutím odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to při řešení těchto otázek, které rovněž
posoudil nesprávně:
e) Otázka důkazního břemene kladeného na žalobkyni ve vztahu k jejímu
tvrzení o „enormním významu nesprávného úředního postupu“ v posuzovaném řízení,
a to při pasivitě žalované, když v daném v typu sporu platí silná, ale
vyvratitelná domněnka újmy, pročež je na státu, aby tvrdil a prokazoval, že k
újmě nedošlo. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, a ze dne 23. 9. 2010, sp. zn.
30 Cdo 958/2009, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn.
I. ÚS 1536/11, a na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, Apicella
proti Itálii, stížnost č. 64890/01, tj. na rozhodnutí, od kterých se odvolací
soud dle jejího názoru při řešení uvedené otázky odchýlil.
f) Otázka nezohlednění skutečnosti, že k opakovanému rušení rozhodnutí
vydaných v posuzovaném řízení soudem prvního stupně došlo z důvodu jejich vady
spočívající v nerespektování závazného právního názoru soudů vyšších stupňů,
jež se současně promítlo do navýšení snížení zadostiučinění z důvodu složitosti
řízení, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od závěru rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009.
g) Otázka srovnání řešeného případu s jinými obdobnými případy z
rozhodovací praxe odvolacího soudu, případně soudů vyšších stupňů, a zohlednění
povinnosti vydat rozhodnutí v souladu s ekonomickou realitou a obecně vnímanou
spravedlností byla podle názoru žalobkyně odvolacím soudem vyřešena v rozporu
se závěrem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 30
Cdo 1294/2018, pokud tento soud čekal, až žalobkyně příslušné případy sama
označí, namísto toho, aby sám takové případy vyhledal.
h) K odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
reprezentované rozsudky ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, a ze dne
23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, mělo dle žalobkyně dojít rovněž tím, že
odvolací soud při posuzování přiměřenosti délky kompenzačního řízení neuvažoval
i s dobou, jež uplynula od předběžného uplatnění nároku u žalované, nýbrž
hodnotil jen délku doby plynoucí od začátku tohoto soudního řízení.
11. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Otázky ad a) a b), v rámci kterých žalobkyně odvolacímu soudu
vytýká, že do svého rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění z pohledu
kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení [§ 31a odst. 3 písm.
d) OdpŠk] nepromítl její tvrzení o provádění nadbytečného dokazování, které
nadto mělo žalobkyni poškodit i ve vztahu k druhé procesní straně, jež výsledků
tohoto dokazování zneužila, přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť při jejich řešení se odvolací soud od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je
ustálena v závěru, že pokud soud neshledal postup orgánů veřejné moci v
posuzovaném řízení extrémně nesprávným, není nezbytně nutné základní částku
zadostiučinění na základě tohoto kritéria dále navyšovat, neboť nedostatky v
postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení práva
poškozeného na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12.
2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6.
2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 2022, sp. zn.
30 Cdo 3673/2021, Nejvyšší soud rovněž připomenul, že smyslem kompenzačního
řízení není a nemůže být podrobný přezkum postupu orgánů veřejné moci v
posuzovaném řízení a namístě zde nejsou ani úvahy o tom, zda řízení mohlo při
ideálním a bezchybném postupu orgánu veřejné moci proběhnout v o něco kratší
době, neboť zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení není
odškodněním za to, že řízení neproběhlo v ideální době, nýbrž za to, že doba,
po kterou probíhalo, již nebyla dobou přiměřenou. Zmíněná závažná pochybení
orgánů veřejné moci, která mohou odůvodnit navýšení přiměřeného zadostiučinění,
přitom musí být na první pohled zjevná, jak je tomu např. při zrušení
rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost či nerespektování závazného právního názoru
soudu vyššího stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z
jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, nebo v případě tzv. „instančního ping-pongu“ anebo od počátku
zcela zjevně nadbytečně prováděného dokazování (vedle již zmíněného rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, viz též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, ze dne 24. 11.
2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015,
nebo ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017). Odvolacím soudem převzatá
skutková zjištění soudu prvního stupně, která nelze v rámci dovolacího řízení
zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), přitom o existenci takovéhoto
zjevného a extrémně nesprávného procesního postupu soudů, jímž by bylo
posuzované řízení zatíženo a jež by současně vedlo k prodloužení délky řízení,
nesvědčí.
18. Taktéž z pohledu kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni ve
smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a jejích námitek proti tomu, jaký postoj
odvolací soud při jeho hodnocení zaujal ve vztahu k tvrzeným důsledkům
dokazování provedeného v posuzovaném řízení pro žalobkyni, k míře rizikovosti
jejího podnikání a k údajné psychické újmě členů jejího vedení, uvedené otázky
a) a b), a to v jejich zbývajícím rozsahu, jakož i otázky d) a e) přípustnost
dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají. Ani v tomto případě se
totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil,
zkonstatoval-li, že posuzované řízení nelze zařadit mezi typové případy se
zvýšeným významem předmětu řízení, načež uzavřel, že ze skutkových zjištění i
žalobkyní tvrzených skutečností neplyne, že by tento význam posuzovaného řízení
byl pro ni jiný, než standardní, a tudíž že zvýšení základní částky
zadostiučinění neodůvodňuje. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se
poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím
větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, a ze dne 29. 8.
2018 sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
přitom vyšší než standardní význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a
prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené
lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která
již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou
například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního
stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková
řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu
stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení
pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. část IV
písm. d) Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn.
30 Cdo 2800/2009). O žádný z těchto případů se však v posuzovaném případě
nejedná.
19. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není možné
dovodit ani ve vztahu k námitce žalované týkající se nového vymezení způsobu
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to s
ohledem na aktuální ekonomické podmínky a dobu, jež uplynula od vydání
Stanoviska [otázka ad c)]. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku,
a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil
v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při
stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba
přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti
vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po
dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky
zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna
kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19).
Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov.
usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI
Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a
dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je
obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva
přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva.
Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že
nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní
jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo
1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 nebo ze dne 23. 6.
2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS
1844/21). Tento postoj Nejvyššího soudu je současně ve shodě s aktuální
judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu
Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, a ze dne 30. 8.
2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22).
20. Odvolací soud se napadeným rozsudkem neodchýlil ani od judikatury
představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo
1156/98, a ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, nebo nálezem Ústavního
soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a rozsudkem ESLP ve věci
Apicella proti Itálii, pročež ani ve vztahu ke zbývající části otázky ad e)
není podané dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Zcela v souladu s touto
judikaturou totiž odvolací soud vyšel z existence vyvratitelné domněnky vzniku
nemajetkové újmy, jež byla žalobkyni nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení
způsobena a za níž též byla žalobkyně odškodněna přiznanou peněžitou náhradou.
Důkazní břemeno, o němž se žalobkyně v dovolání zmiňuje, ji naopak stíhalo ve
vztahu k jejím tvrzením, z nichž dovozovala vyšší, než standardní význam
posuzovaného řízení pro poškozeného, jak již bylo vyloženo výše v souvislosti s
jejími výhradami vztahujícími se k posouzení kritéria upraveného v § 31a odst.
3 písm. e) OdpŠk.
21. Zpochybňuje-li žalobkyně závěr odvolacího soudu přijatý ve vztahu k
hodnocení otázky složitosti posuzovaného řízení námitkou, podle které
posuzované řízení nebylo vůbec skutkově složité, nýbrž složitým jej učinil
zejména soud I. stupně, který opakovaně nerespektoval pro něj závazný právní
názor soudů vyšších stupňů [otázka ad f)], konstruuje své oponentní právní
posouzení dotčeného kritéria na jiné verzi skutkových zjištění, než ze které
napadený rozsudek vychází. Tím se fakticky vymezuje proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu, a uplatňuje tak nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř. a contrario), neboť Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními
odvolacího soudu vázán. Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková
zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak
dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní
právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě
dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
22. Otázka spočívající v potřebě srovnání případu žalobkyně s jinými
obdobnými případy z rozhodovací praxe odvolacího soudu či soudů vyšších stupňů,
jakož i stanovení přiměřeného zadostiučinění v souladu s obecně vnímanou
potřebou spravedlnosti a ekonomickou realitou České republiky, při jejímž
řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8.
2019, sp. zn. 30 Cdo 1294/2018 [(otázka ad g)], také přípustnost podaného
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř nezakládá. Zmíněná judikatura a z ní
vyplývající požadavek na porovnání řešeného případu s jinými srovnatelnými
případy, případně na následné přiznání přiměřeného zadostiučinění
odpovídajícího obecně vnímané spravedlnosti a ekonomické realitě České
republiky, pokud porovnání se shodnými (resp. obdobnými) případy nebylo možné,
se totiž vztahuje na situaci, kdy byla nemajetková újma způsobena v důsledku
zahájení a vedení trestního stíhání proti poškozenému, jež skončilo jeho
zastavením nebo zproštěním obžaloby, tedy na zcela jiný typ nemajetkové újmy,
než je újma, kterou utrpěla žalobkyně, což plyne nejen ze žalobkyní poukázaného
rozsudku dovolacího soudu, ale též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněného pod číslem 67/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo z rozsudku ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo
3166/2018. Ani od této ustálené rozhodovací praxe se tedy odvolací soud při
řešení dané otázky neodchýlil.
23. Není-li dovolání žalobkyně v části vymezené výše uvedenými otázkami
přípustné, není pak v souladu se zněním § 242 odst. 3 větou druhou o. s. ř.
možné ve vztahu k těmito otázkami dotčené části napadeného rozhodnutí
přihlédnout ani k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně platí, že měřítkem toho, zda rozhodnutí
odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení
na tom, aby mohli náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací
důvody. I když napadené rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele,
jak je tomu zjevně i v tomto případě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12.
2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018).
24. Dovolání žalobkyně je však přípustné pro řešení otázky zahrnutí doby
předběžného projednání jejího nároku u žalované podle § 14 OdpŠk do celkové
délky trvání kompenzačního řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk
[otázka ad h)], neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
27. Podle § 14 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu
uvedeného v § 6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto
zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu
(odstavec 3).
28. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba
nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se
náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne
uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).
29. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
30. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1084/2017, byl na podkladě rozhodovací praxe ESLP přijat závěr, že při
posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou
délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba
předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení
započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu šesti
měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Tento závěr byl následnou judikaturou Nejvyššího
soudu opakovaně reflektován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.
2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019,
či ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020). Od této judikatury se však
odvolací soud odchýlil, neboť při úvaze o přiměřenosti tohoto odškodňovacího
řízení do jeho celkové délky nezapočetl i dobu předběžného projednání nároku u
žalované ve smyslu § 14 a 15 OdpŠk (jak ostatně žalobkyně též sama výslovně
požadovala v bodě 35 svého podání ze dne 14. 8. 2021 na čl. 116 a násl.
procesního spisu). Jeho právní posouzení otázky přiměřenosti délky
kompenzačního řízení je tudíž z tohoto důvodu neúplné a tedy nesprávné.
31. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené
části podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího
výroku o nákladech řízení, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
32. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem
dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným. V dalším řízení proto při své
úvaze o přiměřené výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně
nepřiměřeně dlouhým posuzovaným řízením utrpěla, přihlédne též k závěrům výše
citované judikatury dovolacího soudu týkající se vymezení délky odškodňovacího
řízení. Přitom neopomene, že i v tomto případě je třeba přiměřenost délky
kompenzačního řízení posoudit za užití kritérií uvedených v § 31a odst. 3
OdpŠk, jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem,
než jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané
v původním nepřiměřeně dlouhém řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Má-li se tedy i z tohoto pohledu jednat o
úplné právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je proto
nezbytné vyjít nejen z vlastní délky tohoto řízení, ale též ze zhodnocení
dalších kritérií, jež jsou v § 31a odst. 3 OdpŠk upravena (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021).
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu