30 Cdo 1294/2018-72
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka
Zoubka ve věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. MUDr.
Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 1/40,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační
číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody
ve výši 19 200 Kč s příslušenstvím a náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C
327/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 10. 11. 2017, č. j. 84 Co 566/2016-57, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2017, č. j.
84 Co 566/2016-57, se ve výroku I. písm. b) a ve výroku II. zrušuje.
II. Rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 3. 2016, č. j. 13 C
327/2015-29, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací Okresnímu soudu v
Teplicích k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované náhrady škody ve výši 19 200
Kč s příslušenstvím a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč s
příslušenstvím. Žalobce uvedl, že proti němu bylo usnesením Policie ČR, KŘP
Ústeckého kraje, SKPV Teplice, č. j. KRPU-22455-41/TČ-2009-040971, ze dne 6. 4.
2010, zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, odst. 2 trestního zákona, kterého se měl žalobce dopustit v
souvislosti s dopravní nehodou, k níž došlo dne 20. 8. 2009. Usnesení o
zahájení trestního stíhání žalobce převzal 19. 4. 2010. Dne 3. 12. 2010 byla na
žalobce podána obžaloba k Okresnímu soudu v Teplicích. Uvedený soud dne 23. 3.
2011 vydal trestní příkaz č. j. 7 T 223/2010-306, proti kterému žalobce podal
dne 24. 5. 2011 odpor. V trestním řízení byly pořízeny nejprve dva znalecké
posudky, které si vzájemně odporovaly a jejichž zpracovatelé pozbyli
způsobilost k provádění znalecké činnosti, pročež soud přibral znalecký ústav k
podání znaleckého posudku ústavu a k revizi již zpracovaných znaleckých
posudků. Dne 9. 4. 2013 byl soudu doručen znalecký posudek ze dne 3. 4. 2013,
č. MB-87-1/2013. Dne 30. 9. 2014 se ve věci konalo hlavní líčení, které bylo
odročeno na 14. 10. 2014. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 10.
2014, č. j. 7 T 223/2010-452, byl žalobce podle § 226 písm. c) trestního řádu
obžaloby zproštěn. Proti zprošťujícímu rozsudku podal státní zástupce v
neprospěch žalobce odvolání, které ovšem dne 8. 12. 2014 vzal zpět. Téhož dne
nabyl zprošťující rozsudek právní moci. Žalobce podáním ze dne 3. 3. 2015,
které bylo doručeno Ministerstvu spravedlnosti 6. 3. 2015, požádal o poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky trestního řízení, o
poskytnutí náhrady škody spočívající v nákladech obhajoby a přiměřeného
zadostiučinění z titulu nezákonného rozhodnutí. Ministerstvo spravedlnosti v
rámci předběžného projednání nároku ve svém stanovisku ze dne 22. 10. 2015, č.
j. MSP-691/2015-ODSK-ODSK/11, neshledalo důvodným žalobcem uplatněný nárok na
náhradu nákladů vynaložených na znalecký posudek, neboť je nepokládalo za
účelně vynaložené. Ministerstvo rovněž konstatovalo, že v trestním řízení
vedeném proti žalobci došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného
rozhodnutí, a za přiměřenou satisfakci považovalo omluvu žalobci. Povahu věci
bylo dle ministerstva možno pokládat spíše za méně závažnou a negativní
důsledky trestního stíhání do osobnostní sféry, které žalobce tvrdil, byly
označeny za obecné. Proti žalobci bylo navíc v době trvání předmětného
trestního stíhání vedeno další trestní stíhání, které skončilo pravomocným
odsuzujícím rozsudkem.
2. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j. 13 C
327/2015-29, rozhodl tak, že je žalovaná povinna uhradit žalobci částku 19 200
Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 9. 2015 do
zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně), že je žalovaná povinna uhradit žalobci částku 68 500 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 9. 2015 do
zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok III. rozsudku soudu prvního stupně). Okresní soud v Teplicích dále
doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 13 C 327/2015-47, rozhodl tak,
že se žaloba co do částky 131 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z této částky od 7. 9. 2015 zamítá (výrok I. doplňujícího rozsudku soudu
prvního stupně) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok II. doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně)
3. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl k odvolání žalobce i žalované
rozsudkem ze dne 10. 11. 2017, č. j. 84 Co 566/2016-57, tak, že potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s rozsudkem doplňujícím) ve výroku
I., pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 19 200 Kč
s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 9. 2015 do
zaplacení [výrok I. písm. a) rozsudku odvolacího soudu], ve výroku II. rozsudek
soudu prvního stupně (ve spojení s rozsudkem doplňujícím) změnil tak, že se
zamítá žaloba co do zaplacení částky 68 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05
% ročně z této částky od 7. 9. 2015 do zaplacení [výrok I. písm. b) rozsudku
odvolacího soudu], a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně učinil zjištění, že žalobce (podle jeho
účastnického výslechu) měl po sdělení obvinění špatný pocit, a to zejména z
toho, že v něm bylo uvedeno, že někoho zabil. S tím nesouhlasil a musel se
bránit, přičemž celá záležitost trvala pět let. Stále chodil do zaměstnání a
nezměnilo se nic v jeho rodině. K odsouzení Okresním soudem v Pelhřimově uvedl,
že je nevinen, ale odvolával se bezvýsledně. Žalobce dne 6. 3. 2015 u žalované
uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy. Konkrétně se jednalo o
nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku
porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve výši 71 666,66 Kč,
dále o náhradu nákladů obhajoby sestávající se z odměny a náhrad advokáta za
poskytování právních služeb a z nákladů na znalecký posudek. Současně žalobce
vyzval žalovanou k úhradě částky 200 000 Kč jako peněžité náhrady za
nemajetkovou újmu způsobenou žalobci trestním stíháním, které neskončilo
pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Žalovaná stanoviskem ze dne 22. 10. 2015
přiznala náhradu vynaložených nákladů na obhajobu ve výši 10 527 Kč, tedy
náhradu nákladů právního zastoupení. Dále žalovaná přiznala žalobci
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to 15 000 Kč za první dva roky
řízení a 40 000 Kč za další dva roky a osm měsíců trvání trestního řízení,
přičemž neshledala důvody pro snížení či zvýšení základní částky. K nároku na
poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným
rozhodnutím žalovaná uvedla, že se za vydání nezákonného rozhodnutí žalobci
omlouvá, přičemž negativní důsledky trestního stíhání do osobnostní sféry
žalobce má za méně závažné a poukázal na okolnost, že v době předmětného
trestního stíhání bylo proti žalobci vedeno další trestní stíhání, které
skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Soud dále zjistil, že dne 6. 10. 2010 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání
trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 trestního
zákona, kterého se měl dopustit dne 20. 8. 2009 v 16:15 hod. v katastru obce B. při jízdě se svým vozidlem po místní komunikaci, když na výjezdu z křižovatky
pneuservisu při odbočování vpravo na Ch. vjetím na hlavní komunikaci nedal
přednost v jízdě vozidlu řízenému M. Š., který jel ve směru od B. po komunikaci
označené jako hlavní, a vytvořil tak kolizní situaci, na kterou řidič Š. reagoval vjetím vlevo do protisměrného pruhu, kde se střetl s protijedoucím
nákladním automobilem. Při nehodě došlo k těžkému zranění řidiče M. Š. a
dalších pěti jeho spolujezdců, přičemž jeden z nezletilých spolujezdců týž den
zemřel. Žalobce byl pro spáchání výše uvedeného trestného činu obžalován. Žalobce zmocnil k zastupování a k obhajobě při všech jednáních a řízeních před
soudy a jinými orgány advokáta Mgr. MUDr. Jaroslava Maršíka. Policie ČR si
vyžádala dne 21. 11. 2009 po soudním znalci z oboru dopravy, odvětví doprava
silniční a městská, Ing. Petru Šlosarovi, znalecký posudek, kterým měl znalec
analyzovat děj dopravní nehody. Žalovaný objednal u znaleckého ústavu V.V.V. Expert a.s. dne 5. 5.
2010 znalecký posudek, kterým měla být rovněž analyzována
předmětná dopravní nehoda. Žalobce poukázal svému zástupci zálohu na znalecký
posudek ve výši 19 200 Kč a zástupce poukázal částku 19 200 Kč na účet č. 000035-3354810207/0100. Znalecký ústav V.V.V. Expert a.s. ukončil znaleckou
činnost dne 6. 10. 2010, resp. k uvedenému datu byl tento předmět podnikání v
obchodním rejstříku vymazán. K podání znaleckého posudku byl soudem přibrán
znalecký ústav MBL CRASH EXPERT, s. r. o., neboť závěry znaleckých posudků
obžaloby a obhajoby si odporují a jejich zpracovatelé pozbyli způsobilosti
provádět znaleckou činnost, když byli vyškrtnuti ze seznamu znalců (resp. znaleckých ústavů). Žalobce (pozn. v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
zjevně chybně uvedeno „žalovaný“) byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze
dne 16. 9. 2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 5. 12. 2013 pravomocně odsouzen za spáchání přečinu porušování domovní
svobody podle § 178 odst. 1,2 trestního zákoníku, přečin krádeže podle § 205
odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, přečin poškození cizí věci podle
§ 228 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přečin vydírání podle § 175 odst. 1
trestního zákoníku, podle § 205 odst. 3 trestního zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v
trvání dvou let. Uvedené trestné činy žalobce spáchal 19. 2. 2012. Soud prvního
stupně konečně zjistil z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 10. 2014, č. j. 7 T 223/2010-452, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2014, že
žalobce byl zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek, který mu byl
kladen za vinu, spáchal žalobce.
5. Soud prvního stupně zrekapituloval podstaty a hrozící tresty za
trestné činy, které byly žalobci kladeny za vinu v předmětném trestním řízení
(vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 223/2010), a trestné
činy, za jejichž spáchání byl žalobce pravomocně odsouzen. Následně učinil
závěr, že hrozba trestu odnětí svobody nutně působila na psychiku žalobce,
který se po zahájení trestního stíhání ocitl v nepříznivé životní situaci, jež
jistě měla vliv i na jeho okolí. Dopad trestního stíhání na život žalobce byl
intenzivnější, neboť mu bylo kladeno za vinu, že způsobil smrt dítěte. Soud
vzal rovněž v úvahu délku trestního řízení, které trvalo 4 roky a osm měsíců,
neboť ta zcela jistě újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení
působila. Naproti tomu soud zohlednil skutečnost, že se žalobce dopustil
trestné činnosti, za kterou byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle názoru soudu prvního stupně tak mělo předmětné trestní stíhání negativní
vliv na život žalobce od 6. 4. 2010 do 19. 2. 2012, kdy žalobce spáchal úmyslný
trestný čin, za jehož spáchání mu hrozil stejný trest odnětí svobody, a přestal
tak být tzv. bezúhonným občanem. Soud vzal v úvahu, že za nezákonné omezení
osobní svobody (vazby) v souvislosti s trestním řízením je za adekvátní
odškodnění pokládána částka 500 až 1 500 Kč za den trvání takového zásahu. V
projednávané věci byl žalobce stíhán na svobodě a nadále vedl rodinný i
pracovní život. Soud tedy pokládal za adekvátní žalobci přiznat odškodnění ve
výši 68 500 Kč, což odpovídá částce 100 Kč za každý den výše vymezeného období,
a je přiměřenou satisfakcí za zásah do života žalobce způsobený neoprávněným
trestním stíháním. Pokud šlo o náklady na vypracování znaleckého posudku, který
si žalobce nechal vypracovat pro svou obhajobu, jedná se o náklad účelně
vynaložený na obhajobu, a to bez ohledu na skutečnost, že soud při rozhodování
v předmětné trestní věci vycházel z dalšího znaleckého posudku. Jedná se o
škodu žalobce, za kterou stát odpovídá, neboť žalobci vznikla v příčinné
souvislosti s nezákonným rozhodnutím.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
ovšem ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvního stupně pouze v části, v níž soud
žalobci přiznal náhradu škody spočívající v žalobcem vynaložených nákladech na
zpracování znaleckého posudku. Pokud byl vydán zprošťující rozsudek, lze
náklady na znalecký posudek považovat za účelně vynaložené podle § 31 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb. K tíži žalobce nemůže jít okolnost, že znalecký ústav,
který byl v době zpracování znaleckého posudku zapsán v seznamu znalců, byl
následně z tohoto seznamu vyškrtnut. Nelze ani uzavřít, že k vydání
zprošťujícího rozsudku nedošlo v důsledku tohoto znaleckého posudku. V
rozhodnutí soudu prvního stupně bylo správně uvedeno, že z trestního spisu
vedeného v předmětné věci vyplývá, že závěry tohoto znaleckého posudku, odlišné
oproti závěrům znaleckého posudku vyžádaného Policií ČR v přípravném řízení,
zcela zřejmě vedly soud v trestním řízení k závěru o potřebě vypracování jiného
znaleckého posudku a následně ke zproštění viny žalobce.
7. Odvolací soud dále uvedl, že vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněného pod číslem 67/2016
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V otázce nároku na náhradu nemajetkové
újmy se odvolací soud následně odchýlil od hodnocení učiněného soudem prvního
stupně. Konstatoval, že za nepřiměřenou délku řízení již bylo žalobci vyplaceno
55 000 Kč a nepřihlížel již tedy k délce trestního řízení. Povahou trestní věci
se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného žalobci za vinu a
hrozící druh a délka trestu. Z tohoto pohledu odvolací soud nepokládal trestný
čin, z jehož spáchání byl žalobce obviněn, za závažný. Žalobce sice uvedl, že
mu bylo kladeno za vinu ublížení na zdraví několika osob s následkem smrti
dítěte, avšak k tomu došlo při dopravní nehodě a zjevně se jednalo o
nedbalostní trestný čin. Nelze dovodit, že by na takový trestný čin společnost
nahlížela zvlášť negativně. Nelze ani dospět k závěru, že by orgány při
zahájení trestního stíhání postupovaly vůči žalobci zjevně šikanózně, neboť ke
zproštění obžaloby došlo teprve v rámci řízení před soudem a na základě
výsledků znaleckých posudků. Tvrzení žalobce o zásahu do jeho osobnostních práv
zůstala v obecné rovině, když uvedl pouze to, že jej obvinění tížilo a měl z
toho špatný pocit. Žalobce nepřišel o zaměstnání a v jeho rodinných vztazích se
nic nezměnilo. Pokud byl dotazován na jím následně spáchanou trestnou činnost,
uvedl, že se cítí nevinen, ale nebyl úspěšný s opravnými prostředky. Podle
odvolacího soudu nelze přehlédnout skutečnost, že žalobce, který tvrdí dotčení
zahájením trestního stíhání pro nedbalostní trestný čin, spáchal následně jiné
úmyslné přečiny a byl pravomocně odsouzen. Konstatovat lze, že žalobcem
zmiňovaná újma nemohla dosáhnout takové intenzity, že by bylo možné po
žalované, krom již vyslovené omluvy a vyplacení zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení, požadovat další zadostiučinění v penězích z titulu nároku na
náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním
obžaloby. Zadostiučinění ve formě omluvy, která byla žalobci již ze strany
žalované poskytnuta, považoval odvolací soud v daném případě za dostatečné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) podal proti rozhodnutí odvolacího
soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud nerespektoval právní
názor dovolacího soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30
Cdo 2813/2011, a v bodě 20 nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, a pokud se jedná o náhradu nákladů řízení, odvolací soud
nerespektoval názor dovolacího soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. Dovolací soud formuloval k otázce přiznání a
výše náhrady za nemateriální újmu způsobenou tím, že proti poškozenému bylo
vedeno trestní řízení, které neskončilo odsouzením, závěr, že v takové situaci
mohou být uvažována obdobná kritéria jako v případě vazebního držení či v
případě výkonu trestu odnětí svobody. I v takových případech je na soudu, aby
výši zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okolnosti konkrétního
případu. Přitom nicméně může vzít v úvahu kritéria, která se zpravidla v
takových případech vyskytují a která zpravidla mají vliv na rozsah způsobené
újmy, a tím i na výši případného zadostiučinění. Je na soudu, aby zvážil, jak
intenzivně (či v jakém rozsahu) byla tato kritéria v konkrétním případě
naplněna, a vedle toho vzal do úvahy okolnosti, za nichž k újmě došlo. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy,
jsou v případech zahájení trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím
rozsudkem: a) povaha trestní věci, b) délka trestního řízení, c) následky
způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného. Pod kritériem povahy
věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené
za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba
poškozená trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s
hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případně společenského
odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními
předpisy v konkrétním případě. Kritérium délky trestního řízení zohledňuje
zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v
důsledku proti němu vedeného trestního řízení trval. Pokud jde o následky
způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, je k nim třeba
přihlížet. V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění v
případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na
uvedená kritéria) shodují. Výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez
zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně
odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Správně
bylo žalovanou konstatováno, že v důsledku usnesení o zahájení trestního
stíhání, které je nutné pokládat za nezákonné rozhodnutí, a vedení trestního
řízení vznikla žalobci nemajetková újma. Žalobce však nesouhlasí s tím, že mu
byla poskytnuta pouze omluva, neboť v jeho případě bylo nutné trestní stíhání
považovat za tak závažný zásah do jeho osobnostních práv, že založilo nárok na
přiznání zadostiučinění v penězích.
Žalobce byl po zahájení trestního stíhání v
nepříznivé životní situaci, přičemž dopad trestního stíhání byl intenzivnější o
to, že mu bylo kladeno za vinu způsobení smrti dítěte. Argumentace odvolacího
soudu, která bagatelizuje povahu trestní věci, a to zejména pokud uvádí, že
hrozící druh a výše trestu nebyla závažná, je nanejvýš necitlivá. Již samotná
existence trestního stíhání je pro obžalovaného zatěžující a lze jen stěží
kvantifikovat její dopady. Je třeba přihlédnout k zásadní míře společenského
odsouzení žalobce, neboť po dlouhou dobu bylo otázkou, zda je viníkem smrti
dítěte, což je v očích veřejnosti situace přímo typická pro maximální míru
společenského odsouzení. Soudy se při posouzení povahy věci nemohou alibisticky
řídit pouhým zjednodušujícím měřítkem výše trestních sazeb, ale musí posuzovat
drobné distinkce mezi jednotlivými případy. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne
29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, při posuzování závažnosti zásahu do života
jednotlivce způsobeného nezákonným rozhodnutím je soud povinen odpovědně
přihlédnout ke všem nepříznivým následkům vyvolaným trestním řízením a zvážit
veškeré negativní dopady dotýkající se zejména osobnostní integrity konkrétního
poškozeného. Soud pak s ohledem na vždy jedinečné skutkové okolnosti takového
individuálního případu určí výši finanční náhrady; pracuje zde vlastně s
obecným právním principem přiměřenosti a posuzuje věc zejména v intencích
životního postavení poškozeného před a po zásahu chybujících orgánů veřejné
moci. Podle názoru dovolatele je dovoláním napadené rozhodnutí se zmíněným
nálezem ve zřejmém rozporu. Pokud se jedná o náhradu nákladů řízení, odvolací
soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2707/2013, podle jehož právní věty výsledek řízení projevující se tím, že
poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu
nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne
konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy
náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§
142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo
jeho výše. Žalobce má za to, že přiměřenost formy žalované náhrady byla
zachována, neboť uplatnil nárok na náhradu nemateriální újmy ve výši 200 000
Kč, a soudem prvního stupně mu byla přiznána částka 68 500 Kč. Výsledek řízení
tak měl odvolací soud zhodnotit jako plný úspěch a měl dovolateli přiznat plnou
náhradu nákladů řízení.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30.
9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
15. Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval, že „stanovení formy nebo
výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu
výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek
a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
16. Dovolání bylo shledáno přípustným pro řešení otázky týkající se
posouzení charakteru újmy způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání,
které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a jím způsobenými následky
v osobnostní sféře poškozeného.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“) nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit
pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo
změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o
náhradě škody vázán.
18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
19. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
20. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá
stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které
neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon
tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy
nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje.
Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při
zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je
výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25
Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2813/2011, uveřejněného pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním,
které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a
odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou,
která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby
podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení
formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z
délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní
sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu
s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec
konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska
obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
22. Jak uvedl dovolací soud např. ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, zatímco nepřiměřená délka řízení způsobuje újmu
spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení a udržování osoby
obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání
způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce, a které by se souhrnně daly
označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního
stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života. Ve
vztahu k nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení vychází Nejvyšší
soud ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená
pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje.
Naopak v případě odpovědnosti založené na nezákonném rozhodnutí je na žalobci,
aby tvrdil a v případě procesní potřeby pokazoval, že mu v důsledku nezákonného
rozhodnutí újma vznikla (srov. 3. právní věta Stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod R 58/2011, dále jen „Stanovisko“).
23. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jako „rozsudek R 67/2016“), dovolací soud konstatoval, že
výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve
znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním
stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat
výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v
podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li
soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by
se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést
srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti
státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady
nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského
uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z
titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních
vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné
znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto
společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z
jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným
zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat
ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené
zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České
republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem
na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na
žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska
spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně
žalovaná částka.
24. V rozsudku ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, dovolací
soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci zpravidla
nelze dokazovat (jde o stav mysli poškozené osoby). V řízení se tak obvykle
zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit
poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná
osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém
souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce.
25. Právní názor vyslovený v posledně zmíněném rozhodnutí znamená, že
soud musí být schopen vyhodnotit situaci osoby poškozené a zvážit, v jaké míře
by byla zasažena osobností sféra osoby postavené na roveň poškozenému. Dochází
tak pro účely stanovení zadostiučinění k faktické objektivizaci újmy, neboť
dosažení skutečného zjištění, jakou míru újmy konkrétní poškozený vytrpěl,
možné není. Soud touto objektivizací zásadně vyloučí vlivy ryze subjektivního
charakteru, tj. způsob prožívání konkrétní újmy konkrétním poškozeným, a to z
důvodu, že se tyto vlivy nachází zpravidla vně kauzálních vazeb (výjimku by
představovala např. situace, kdy by škodlivé jednání úmyslně směřovalo na
zvláště citlivou součást osobnosti konkrétního poškozeného, nebo naopak v
případě, kdy by bylo prokázáno, že poškozený újmu, která by byla pro jiné
obvyklá, zjevně neutrpěl). Jelikož je obecnou zkušeností, že vnitřní osobní
prožitek nezřídka neodpovídá jeho vnějšímu projevu, musí být posouzení míry
nemajetkové újmy nezávislé na způsobu, jakým poškozený svou újmu popisuje.
Nelze totiž přijmout, aby náhrada nemajetkové újmy závisela na okolnosti, jak
barvitého popisu je poškozený schopen, v důsledku čehož by např. osoby
introvertní či jen nevýřečné byly v odškodnění znevýhodněny.
26. Uvedené ovšem neznamená, že by se soud mohl odchýlit od charakteru
zásahu do osobnostní sféry poškozeného, kterou poškozený vylíčil, byť by z
tvrzené škodné události obecně (v poměrech osoby postavené na roveň
poškozenému) přicházel v úvahu zásah (a s ním spjatá újma) jiného charakteru,
neboť by tak došlo k porušení dispoziční zásady sporného řízení.
27. Z podaného dovolání je především zřejmý nesouhlas dovolatele s
hodnocením odvolacího soudu z toho důvodu, že odvolací soud upozadil důsledek
trestného činu, který byl žalobci kladen za vinu, tedy úmrtí dítěte a poranění
několika dalších osob, a namísto toho se věnoval zákonem danému rozmezí trestu,
jenž mohl být za trestný čin uložen. V této souvislosti je namítáno, že nebyly
hodnoceny okolnosti uvedené v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2813/2011, tedy povaha trestní věci, délka trestního stíhání, a dopad trestního
stíhání do osobnostní sféry poškozeného. Uvedená výtka je adekvátní
28. Jak je z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrné, odvolací soud se
zabýval výhradně dopady nezákonného trestního stíhání v obecné rovině, když
konstatoval, že se jednalo o trestní stíhání za nedbalostní trestný čin, na něž
společnost nenahlíží zvláště negativně, a dovolateli nehrozil závažný trest.
Odvolací soud se tak zabýval újmou, již trestní stíhání vyvolává typově, tedy
újmou spojenou s nejistotou ohledně výsledku trestního řízení. Úvaha odvolacího
soudu by mohla obstát v obecnosti, tedy v tom ohledu, že za nezákonné trestní
stíhání, v němž orgány činné v trestním stíhání postupovaly standardně, délka
trestního stíhání byla pouze nezbytně nutná (tak je třeba pohlížet na délku
trestního řízení v projednávané věci, neboť za nepřiměřenou délku trestního
řízení již byl žalobce odškodněn) a bylo vedeno pro nedbalostní trestný čin, v
zásadě nepřísluší odškodnění v peněžité formě.
29. Dovolacímu soudu je z obsahu spisu zřejmé, že žalobce nenavrhl
důkazy k prokázání své újmy a v řízení byl k tomuto proveden pouze důkaz
účastnickou výpovědí. V ní ovšem dovolatel vysvětlil, co mu újmu působilo (viz
zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud pokládal za dostatečná), a
byť se nejednalo o popis barvitý, je z něj zcela zřejmá okolnost, jež
dovolatele na jeho psychice ovlivňovala nejvíce, konkrétně to, že jeho jednání
bylo uvedeno jako příčina smrti jiné osoby, a že dovolatel pokládal za nezbytné
se bránit vůči tomuto nařčení. Dovolací soud nemá pochybnost v tom ohledu, že
sama okolnost, že je jednání konkrétní osoby spojeno s natolik závažným
následkem, jakým je způsobení smrti jiné osoby (natož pak dítěte), je obecně s
to vyvolat nemajetkovou újmu, která může být snášena hůře nežli sama hrozba
odsouzení za trestný čin a uložení trestu, a jako takovou ji tedy nelze
opomíjet. Rozhodnutí odvolacího soudu, který uvedenou okolnost nezohlednil a
konstatoval, že dovolatelova tvrzení zůstala toliko v obecné rovině, je neúplné
a tedy i nesprávné, neboť pominul tvrzený dopad trestního stíhání do osobnostní
sféry poškozené osoby. Je třeba pak též korigovat názor odvolacího soudu, pokud
uvedl, že na trestný čin srovnatelný s předmětným trestným činem společnost
nenahlíží zvláště negativně. Z uvedeného úhlu pohledu, tedy pro veřejnost
(resp. její část), bývají nezřídka vnímány jako významné jiné okolnosti, než
kterým je v konkrétních případech přikládána váha z pohledu práva; nevratný
důsledek, jakým byla v konkrétním případě smrt dítěte, takovou okolností je,
nehledě na to, že k němu mělo dojít na základě nedbalostního jednání. Minimálně
ve srovnání s majetkovou kriminalitou, která je statisticky nejčastější, by z
pohledu části společnosti byl trestný čin srovnatelný s předmětným trestným
činem pokládán nepochybně za závažnější.
30. Jak plyne z výše uvedeného, újmu takového charakteru, který
dovolatel popsal ve své účastnické výpovědi, by mohla vnímat jakákoliv jiná
osoba v jeho postavení. Soudy nižších stupňů tedy měly posoudit, zda popsaná
újma byla právě důsledkem rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, nebo
zahájení trestního stíhání popsanou újmu bylo alespoň s to umocnit, a v případě
kladného vyhodnocení této otázky zhodnotit, poskytnutí jakého zadostiučinění je
za popsanou újmu přiměřené. V této souvislosti je třeba též dát za pravdu
dovolateli, pokud namítl, že soud neprovedl srovnání s jinými obdobnými
případy. Odvolací soud sice uvedl, že při rozhodování vycházel z rozsudku R
67/2016, z nějž plynou základní východiska pro stanovení přiměřeného
zadostiučinění za újmy způsobené trestním stíháním, ovšem z odůvodnění jeho
rozhodnutí nelze dovodit, jak (příp. zda-li) tato východiska byla reflektována.
Jak vyplývá ze zmíněného rozsudku R 67/2016, základem stanovení odškodnění je
srovnání se shodnými, resp. popřípadě obdobnými, případy. Uvedené rozhodnutí
též obsahuje závěr, že je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání,
podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší, než újma jiná, za
kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. V dosavadním průběhu řízení
nebylo učiněno jakékoliv srovnání předmětného případu s případem jiným, k čemuž
je třeba dodat, že dovolatel žádný případ ke srovnání neoznačil. Na tomto místě
je ovšem třeba zmínit, že v odůvodnění rozsudku R 67/2016 se též podává, že
soudy nižších stupňů mají vést účastníky řízení (primárně však žalobce) k tomu,
aby doplnili svou argumentaci o příklady soudní praxe odůvodňující konkrétní
formu případně výši odškodnění, k čemuž v nyní projednávané věci nepřistoupily.
I v případě, že by nebyly účastníky řízení předloženy žádné, resp. žádné ke
srovnání použitelné, příklady soudní praxe, měly by se soudy pokusit provést
srovnání hodnoceného případu s jím známou rozhodovací praxí, např. s vlastními
rozhodnutími či s tzv. sbírkovými rozhodnutími vyšších soudů. Až v případě, kdy
porovnání se shodnými (resp. obdobnými) případy nebylo možné z důvodu, že soud
vhodné případy ke srovnání neshledal, je možné přistoupit ke stanovení
přiměřeného zadostiučinění bez srovnání, v každém případě ovšem v takové formě
a případně výši, aby odpovídalo obecně vnímané spravedlnosti a ekonomické
realitě České republiky.
31. Dovolání tedy bylo shledáno důvodným, pokud směřuje proti výroku I.
písm. b) rozsudku odvolacího soudu.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil ve výroku I. písm. b) a v
závislém výroku II. o nákladech řízení. S ohledem na tento postup se zdejší
soud nezabýval dovolací argumentací, jež směřovala proti nákladovému výroku
odvolacího soudu, jelikož by takový postup byl bezpředmětný. Protože se důvody
pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i
rozsudek Okresního soudu ze dne 8. 3. 2016, č. j. 13 C 327/2015-29, ve výroku
II a závislém výroku III. o nákladech řízení a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil
k dalšímu řízení.
33. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu