30 Cdo 2865/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní
věci žalobce MUDr. V. K., zastoupeného JUDr. Robertem Vargou, advokátem se
sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, proti žalované České republice – Ministerstvu
dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, o náhradu škody
a náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 1/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 15 Co 259/2014-71, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 15 Co
259/2014-71, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. ledna 2014, č. j.
18 C 1/2013-37, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení odškodnění za
nemajetkovou újmu ve výši 88.750,- Kč a za majetkovou újmu ve výši 3.120,- Kč,
které mu měly vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o zadržení řidičského
průkazu. Tvrdil, že po dobu 355 kalendářních dnů nemohl používat svůj automobil
a musel do zaměstnání vzdáleného 19 km dojíždět MHD. Tím mělo být fatálně
zasaženo do jeho lidských práv.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
ledna 2014, č. j. 18 C 1/2013-37, žalobu na zaplacení peněžitého zadostiučinění
ve výši 88.750,- Kč zamítl (výrok III.) a konstatoval, že rozhodnutím
Magistrátu města Plzně bylo porušeno právo žalobce (výrok I.). Požadavek na
náhradu škody ve výši 3.120,- Kč, představující náklady na právní zastoupení
vynaložené ve správním řízení, naopak shledal oprávněným a žalobci jej v plném
rozsahu přiznal (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že
žádný z účastníků na ně nemá právo (výrok IV.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v rámci přestupkového řízení bylo
Magistrátem města Plzně vydáno pro podezření, že žalobce řídil pod vlivem
alkoholu, rozhodnutí o zadržení jeho řidičského průkazu, které bylo po přezkumu
Krajským úřadem Plzeňského kraje potvrzeno. Potvrzující rozhodnutí bylo
následně zrušeno pro nezákonnost rozsudkem Krajského soud v Plzni. Magistrát
řízení o zadržení řidičského průkazu následně zastavil s tím, že předmět řízení
odpadl, když ve věci přestupku žalobce, v souvislosti s nímž mu byl Policií ČR
zadržen pro důvodné podezření na řízení v opilosti, již bylo rozhodnuto. Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení § 8, § 31 a § 31a podle
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále též
„OdpŠk“]. Dovodil, že jsou dány podmínky vzniku odpovědnosti státu, když v
rámci přestupkového řízení bylo pravomocně rozhodnuto o zadržení řidičského
průkazu žalobce, a toto rozhodnutí bylo ve správním soudnictví rozsudkem
Krajského soudu v Plzni jako nezákonné zrušeno a vráceno odvolacímu správnímu
orgánu k dalšímu řízení. Při posouzení nároku na zaplacení peněžitého zadostiučinění za utrpěnou
nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným rozhodnutím, soud prvního stupně
uzavřel, že zadržení řidičského průkazu bylo sice zásahem do jiné než majetkové
sféry žalobce, způsobilým zapříčinit mu i vznik nemajetkové újmy, nejednalo se
však o natolik zásadní zásah do jeho osobnostních práv a právem chráněných
hodnot, aby k přiměřenému zadostiučinění nepostačovalo konstatování, že bylo
jeho právo porušeno. Žalobce v důsledku nezákonného rozhodnutí nemohl používat
k cestě do zaměstnání osobní automobil. Tato skutečnost nepředstavuje zásah do
práv žalobce, neboť jde toliko o výsadu, kterou žalobci umožňuje jeho majetková
situace. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) shora v
záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
III. a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok IV.) potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně. Ohledně právního posouzení
zdůraznil, že v daném případě, kdy řízení o zadržení řidičského průkazu
neskončilo meritorním rozhodnutím, ale bylo zastaveno pro odpadnutí předmětu
řízení, a je tedy jak věcně tak i procesně úzce provázáno s vlastním
přestupkovým řízením, je pro posouzení vzniku a rozsahu nemajetkové újmy
podstatný i výsledek řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích.
Přesto se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního, že lze vyjít ze žalobních tvrzení, ve kterých je popsán dopad
nezákonného rozhodnutí (narušení dosavadního životního standardu a pracovního
nasazení v důsledku nutnosti dopravovat se do zaměstnání vzdáleného 19 km
městskou hromadnou dopravou), který není zásahem do jeho základních práv a
svobod a který by byl důvodem pro přiznání požadované finanční kompenzace. Ze
žalobních tvrzení ani neplyne, že v posuzovaném řízení do skončení řízení o
přestupku by byl žalobce vystaven psychickému strádání, např. pociťováním
strachu a nejistoty o výsledek řízení, který by mohl vnímat v případě hrozícího
vysokého trestu v přestupkovém či trestním řízení, a který by mohl ve svém
důsledku znamenat znatelný zásah do jeho základních lidských práv.
Pokud v odvolacím řízení žalobce počal nově tvrdit, že vydání nezákonného
rozhodnutí mohlo v jeho okolí vyvolat dojem, že v době nehody řídil vozidlo pod
vlivem alkoholu, a zasáhlo do jeho práva na lidskou důstojnost, osobní čest a
dobrou pověst, pak toto obecné tvrzení mající povahu domněnky není způsobilým
odvolacím důvodem, když jej uvedl až ve stádiu přezkumného řízení ovládaného
zásadou neúplné apelace, a odvolací soud k nim s poukazem na ustanovení § 205a
o. s. ř. nepřihlížel.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Dovolatel
přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatel vymezuje v dovolání několik právních otázek: „zda nemajetková újma,
spočívající v nezákonném zadržení řidičského průkazu je vyjmuta z možnosti
odškodnit ji v penězích; jaká intenzita nebo doba trvání následků nezákonného
zásahu spočívající v zadržení řidičského průkazu je pro věc rozhodná, resp.
dostatečná; zda doba 355 dní zadržení řidičského průkazu je natolik dlouhá, aby
bylo přistoupeno k odškodnění nemajetkové újmy v penězích; zda takové nezákonné
rozhodnutí představuje zásah do základních práv a svobod; jaká má být výše
nároku (satisfakce) za následek nemožnosti řídit vozidlo po zadržení řidičského
průkazu. Z hlediska obsahového (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel v dovolání
uplatněné právní otázky dále konkretizoval na daný případ a právně argumentoval
ohledně nesprávného právního posouzení odvolacím soudem stanovené formy a výše
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou mu nezákonným
rozhodnutím správního orgánu.
Dovolatel především namítal, že z hlediska závažnosti vzniklé újmy odvolací
soud vůbec nehodnotil dobu 355 dní, „kdy byl povinen strpět faktický zákaz
řízení pro nezákonný zásah státu, po stejnou dobu, jako by mu bylo uloženo pro
nejzávažnější přestupky v dopravě, resp. pro přestupek který spáchal“. Za
podstatné okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo, dovolatel považuje
skutečnost, že „je osobou, která vykonává funkci primáře chirurgie v jiném
městě (bydlí v P. a pracuje v R. vzdálených 19 km), tj. automobil užívá každý
den pro efektivní spojení jeho bydliště se zaměstnáním. Navíc je tato pozice
navýsost exponovaná, protože řídí celé chirurgické oddělení a nese za něj
odpovědnost. Zadržení řidičského průkazu tedy nepochybně ztížilo výkon jeho
povolání, protože se musel do práce dopravovat veřejnou dopravou, což je
nepochybně co do času náročnější“.
Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu porušení poučovací povinnosti dle §
118a o. s. ř. a nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatel navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu
prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou
(účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je
přípustné a důvodné.
Dovolání je přípustné pro otázku, zda lze z hlediska závažnosti nemajetkové
újmy, způsobené žalobci nezákonným rozhodnutím a vzhledem k okolnostem, za
nichž k nemajetkové újmě došlo, považovat zadostiučinění konstatováním porušení
práva za dostatečné ve smyslu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk. Tuto otázku
posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dle ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
Ustálená judikatura dovolacího soudu je jednotná v tom, že jde o normu s
relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní
skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti
významné pro určení výše náhrady. Zvažovány proto budou muset být zejména
dopady nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu do osobnostní
sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho
dosavadní způsob života a podobně. Posouzení okolností, za nichž k újmě došlo,
zahrnuje jak zhodnocení počínání samotného poškozeného, tak i případných
dalších skutečností, které mohly nezávisle na zásahu samotném jeho účinek
zvýšit či snížit (např. medializace případu). Stejně jako u vzniku škody je
poškozený povinen tvrdit a prokazovat i vznik nemajetkové újmy, resp. uvádět
skutečnosti, na jejichž základě bude možno podle zákonem stanovených kritérií
posoudit vznik a rozsah újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
března 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
března 2010, sp. zn. 2555/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června
2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 122, ročník 2012; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz).
Nejvyšší soud se ve své judikatuře zabýval otázkou, ve kterých případech a
jakým způsobem se nemajetková újma prokazuje, a kdy ji naopak prokazovat není
třeba a její vznik se předpokládá.
Nejvyšší soud přijal závěr, že v případě porušení práva na přiměřenou délku
řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov.
stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část V).
Mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik
nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu
utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by
tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Uvedené se aplikuje v situacích,
kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za
stejných okolností újma rovněž vznikla.
Kromě výše uvedených výjimek musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i
prokázat. Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními
prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně.
Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv
osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho
absenci) a jeho následky vnímat úkorně.
Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze
dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy obvykle
pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba
mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke
konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla
cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru
jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie,
kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – totiž, že
nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch
nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby
(patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty,
které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu,
rodinný život apod.; k tomu srov. rozsudek ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30
Cdo 3731/2011).
V posuzované věci mělo být zkoumáno, zda by jakákoliv osoba v postavení žalobce
mohla důvodně posuzovat vznik újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014). Podstatné je přitom sousloví
„postavení žalobce“, tj. osoby, která denně dojíždí osobním vozem do zaměstnání
a je této možnosti téměř po dobu jednoho nezákonně zbavena.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud z hlediska
závažnosti nemajetkové újmy, způsobené žalobci nezákonným rozhodnutím a
vzhledem k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, na uvedeném porovnání
nemajetkové újmy s ohledem na postavení žalobce své rozhodnutí nezaložil. Proto
je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné, v rozporu s citovanou
judikaturou Nejvyššího soudu, od které se dovolací soud nehodlá odchýlit.
Odvolací soud pochybil i v tom, že v případě konstatování porušení práva
poškozeného (žalobce) neuvedl ve výroku rozsudku, o jaké konkrétní právo se
jedná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo
4411/2010).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci s tím, že ze spisu se nepodávají dovolatelem
tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nebylo ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z
vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud proto napadený rozsudek
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř., zrušil. Protože důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř).
V dalším řízení soud prvního stupně znovu posoudí formu zadostiučinění, a pokud
by dospěl k závěru, že je na místě přiznání odškodnění v penězích, bude
postupovat v intencích právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu