Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., zastoupené JUDr. Hanou Vršeckou, advokátkou se sídlem Ječná 550/1, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě č. j. 10 T 98/2022-1140 ze dne 28. 2. 2024 a výroku 2. usnesení Okresního státního zastupitelství v Jihlavě sp. zn. 0 ZT 43/2022 ze dne 23. 8. 2022, za účasti Okresního soudu v Jihlavě a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, proti stěžovatelce bylo zahájeno trestní stíhání pro zločin podvodu podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku. Toho se stěžovatelka měla dopustit tím, že předstírala závažné zdravotní potíže za účelem vylákání dávek sociálního zabezpečení. V rámci trestního řízení rozhodl orgán Policie České republiky - Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Jihlava, Oddělení hospodářské kriminality usnesením č. j. KPRJ-130110-207/TČ-2020-160781 (dále jen "policejní orgán") ze dne 7. 4. 2022 o zajištění nemovitosti stěžovatelky podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 79g odst. 1 trestního řádu.
3. Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě rozhodla tak, že se rozhodnutí policejního orgánu, jímž byla stěžovatelčina nemovitost podle § 79a odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79g odst. 1 trestního řádu zajištěna, ruší (výrok 1.) a současně (výrok 2.), že se stěžovatelčina nemovitost zajišťuje podle § 77b odst. 3 trestního řádu ve spojení s § 47 odst. 1, odst. 2 trestního řádu. Proti usnesení okresního státního zastupitelství podala stěžovatelka stížnost.
4. Napadeným usnesením Okresního soudu v Jihlavě byla stěžovatelčina stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
5. Stěžovatelka namítá, že okresní soud se vůbec nevypořádal s její argumentací, napadené usnesení okresního soudu o zamítnutí stížnosti není řádně a dostatečně odůvodněno, což jej činí podle jejího názoru nepřezkoumatelným. Okresní soud podle stěžovatelky řádně neodůvodnil hodnotu zajištěného bytu vzhledem k výši škody ani možnost zajištění nároku Úřadu práce České republiky (dále jen "úřad práce"). Konstatování okresního soudu, že se úřad práce řádně a včas připojil do trestního řízení jako poškozený, podle stěžovatelky materiálně žádným odůvodněním není a nijak nevysvětluje, proč by návrh úřadu práce měl být přípustný ve smyslu § 44 odst. 3 trestního řádu. Uvádí, že např. nárok státu vyplývající ze zkrácené daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 trestního řádu v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně, přičemž na nedoplatek vydá finanční úřad platební výměr. Proto podle stěžovatelky tak nelze zajistit nárok úřadu práce na jejím majetku, neboť v ustanovení § 47 odst. 1 větě druhé trestního řádu je výslovně uvedeno, že zajišťovat nelze nárok, který nelze v trestním řízení uplatnit. Stěžovatelka dále připouští, že se jí odkazovaná judikatura netýká výslovně úřadu práce, ale má za to, že mezi úřadem práce a jinými institucemi (např. finančním úřadem, zdravotní pojišťovnou) nemá být činěn rozdíl, a že úřad práce není oprávněn svůj nárok v trestním řízení uplatnit.
6. Dále má stěžovatelka za to, že ve věci vedené okresním soudem došlo k nedůvodným průtahům, neboť okresní soud rozhodl o stížnosti proti usnesení okresního státního zastupitelství až po roce a půl po jejím podání.
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Stěžovatelka napadá rozhodnutí o zajištění její nemovitosti v trestním řízení. K zajištění majetku v trestním řízení Ústavní soud v minulosti připustil, že i tímto způsobem mohou být zasažena základní práva jednotlivce. K tomu však nedojde, jsou-li splněny příslušné zákonné podmínky, není-li zajištění paušální povahy (např. nález
sp. zn. I. ÚS 3511/14
ze dne 22. 9. 2015) je-li délka zajištění přiměřená (např. nález
sp. zn. II. ÚS 1367/17
ze dne 13. 3. 2018) a je-li dodržena přiměřenost zásahu do práva na vlastnictví majetku (nálezy
sp. zn. II. ÚS 642/07
ze dne 30. 1. 2008 nebo
sp. zn. III. ÚS 1396/07
ze dne 19. 3. 2009). V těchto mantinelech se orgány činné v trestním řízení v nyní posuzované věci pohybovaly.
8. Ke stěžovatelčině argumentaci lze uvést, že v adhezním řízení může být uplatňován a přiznán jen takový nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, resp. na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, který lze obecně uplatňovat v občanskoprávním řízení. Ze závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v usnesení velkého senátu trestního kolegia sp. zn. 15 Tdo 902/2013 ze dne 1. 8. 2014, uveřejněného pod č. 39/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, plyne, že zkrácená nebo neodvedená daň se nevymáhá žalobou v občanskoprávním řízení, nýbrž v daňovém řízení jako v řízení správním. V jeho rámci vydá správce daně na její nedoplatek platební výměr, který je sám o sobě podkladem pro doplacení a vymáhání zkrácené (neodvedené) platby a zároveň i exekučním titulem pro případný nucený výkon rozhodnutí. Z tohoto důvodu nepřichází v adhezním řízení v úvahu nahrazovat uvedený postup rozhodnutím soudu podle § 228 trestního řádu a vytvářet tak jiný podklad pro další postup, včetně možného výkonu rozhodnutí. Jak však Ústavní soud uvedl např. v usnesení
sp. zn. I. ÚS 2826/21
ze dne 7. 12. 2021, z právě zmíněného pravidla Nejvyšší soud dovodil i určité výjimky a stát může za určitých okolností uplatnit svůj nárok na náhradu škody i v případě neodvedené daně v adhezním řízení.
9. Z hlediska ústavních práv stěžovatelky je podstatné, že způsobila-li svou trestnou činností škodu, nebrání žádný ústavní princip stěžovatelčině majetkové odpovědnosti za její náhradu. Jedinou obvyklou výjimkou by mohl být princip res iudicata (srov. § 44 odst. 3 trestního řádu), stěžovatelka však ani nenamítá, že by již o zajištění nemovitosti bylo dříve rozhodnuto. Otázka, zda k uplatnění stěžovatelčiny majetkové odpovědnosti dojde ve správním, trestním, občanskoprávním či jiném druhu řízení, je rovněž z ústavněprávního hlediska nepodstatná. Jinak řečeno, vytvoření řádu a aplikace podústavních právních předpisů o majetkové odpovědnosti pachatelů trestných činů je věcí zákonodárce a příslušných státních orgánů. Ve stěžovatelčině věci ani nebylo sporu o tom, že se úřad práce řádně a včas připojil se svým nárokem na náhradu škody ve vztahu k jednání stěžovatelky.
10. Okresní soud se také vypořádal se stěžovatelčinými námitkami. Přezkoumal postup státní zástupkyně okresního státního zastupitelství a konstatoval, že trestní věc vedená proti stěžovatelce v době zajištění nemovitosti směřovala k podání obžaloby a že byl prakticky pouze změněn důvod zajištění. Poukázal i na prognózu dalšího trvání z pohledu přiměřenosti zajištění ve stěžovatelčině trestní věci a existenci (v té době ještě nepravomocného) meritorního rozhodnutí. Popsal, že stěžovatelkou uváděný případ finančního úřadu je nepřiléhající i proč došlo vzhledem k výši předpokládané škody k zajištění nemovitosti, jako jediného hodnotou odpovídajícího majetku stěžovatelky. Lze tedy uzavřít, že závěry okresního soudu z ústavněprávního hlediska obstojí. Pro úplnost je nutné dodat, že Ústavní soud neshledal žádný důvod ani ke zrušení napadeného usnesení státního zastupitelství.
11. Dále je možné odkázat na skutečnost, že ve stěžovatelčině trestní věci již došlo k vydání meritorního rozhodnutí, které je pravomocné, i k uložení povinnosti stěžovatelce nahradit poškozenému úřadu práce majetkovou škodu v částce mírně přesahující 1 milion Kč. S argumentací stěžovatelky směřující proti nároku úřadu práce na náhradu škody se vypořádal i Krajský soud v Brně, který rozhodoval o stěžovatelčině odvolání proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu (srov. odst. 17 rozsudku krajského soudu sp. zn. 4 To 88/2024 ze dne 2. 7. 2024).
12. Ani celková délka zajištění nemovitosti cca dvou let nevyvolává s ohledem na specifika věci (např. více obviněných) apriorní pochybnosti o své přiměřenosti. Pro srovnání je možno poukázat na to, že v nálezu
sp. zn. II. ÚS 1367/17
ze dne 13. 3. 2018 se Ústavní soud vyjadřoval k věci, v níž zajištění trvalo dvanáct let. V nálezu
sp. zn. III. ÚS 584/22
ze dne 13. 3. 2024 Ústavní soud konstatoval, že délka zajištění nemovitostí, čítající jen ve fázi přípravného řízení téměř deset let, je z hlediska dalšího omezování vlastnického práva již nepřijatelná. Otázka průtahů řízení, v jehož rámci byla projednána stížnost stěžovatelky proti zajištění její nemovitosti, může být řešena v rámci řízení o odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu