Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ioana Trandafira, zastoupeného JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem Jinonická 80, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2024 č. j. 10 As 329/2022-52, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. listopadu 2022 č. j. 141 A 12/2022-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na řádný proces podle ustanovení § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a dále ústavně zaručené právo tzv. minimálních práv obhajoby proti obvinění spočívající v právu být podrobně a neprodleně seznámen v jazyce, kterému rozumí, s podstatou a důvody obvinění proti němu a práva na bezplatnou pomoc tlumočníka v souvisejícím řízení proti němu podle ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. a) a e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") ve spojení s čl. 37 odst. 4 Listiny.
2. Stěžovateli byla příkazem udělena pokuta za spáchání dopravních přestupků. Příkaz byl žalobci doručen 13. 1. 2022, osmidenní lhůta k podání odporu uplynula dne 21. 1. 2022. Stěžovatel v této lhůtě odpor nepodal a pokutu uhradil. Dne 7. 2. 2022 požádal, aby mu zmeškání podání odporu bylo prominuto, současně podal odpor. Stěžovatel, který byl zastoupený advokátem, ve své žádosti uvedl, že je cizinec, poučení v příkazu neporozuměl a teprve po uplynutí lhůty k podání odporu se dozvěděl o následcích nepodání odporu - tj. o odebrání řidičského průkazu v důsledku dosažení stanoveného počtu bodů.
3. Magistrát města Most stěžovateli zmeškání lhůty neprominul. Zjistil totiž, že pobývá v České republice již od roku 2007 a od roku 2014 je pak jediným společníkem a jednatelem české obchodní společnosti. Při podání vysvětlení ani při nahlížení do spisu neuváděl, že českému jazyku nerozumí. Stěžovatel se odvolal, Krajský úřad Ústeckého kraje jako odvolací správní orgán usnesení magistrátu potvrdil.
4. Proti rozhodnutí správních orgánů brojil stěžovatel u Krajského soudu v Ústí nad Labem, ten však jeho žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Mimo jiné uvedl, že podstatou žalobní argumentace je poměrně rozsáhlý výklad právní úpravy související s právem účastníka řízení na tlumočníka. Primární aktivitu, kterou by správní orgány upozornil na potřebu tlumočení, měl ale vyvinout právě stěžovatel, což neučinil. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel vedení řízení v jiném než českém jazyce nepožadoval. Především však ze všech skutečností, se kterými správní orgány pracovaly, nevyplývalo, že by potřeba tlumočníka byla zjevná, a v řízení tedy ani nevyplynula najevo. Ve skutečnosti tomu bylo spíše právě naopak: již před vydáním příkazu magistrát vycházel z toho, že stěžovatel má na území České republiky evidován dlouholetý pobyt, podniká zde a působí jako jediný jednatel společnosti TRANDAFIR klempířské práce s.r.o., je schopen podat vysvětlení policejnímu orgánu, aniž by vyvstaly pochybnosti o tom, že by rozuměl českému jazyku. Nadto je stěžovatel držitelem datové schránky, kterou aktivně využívá, na příkaz je schopný obratem reagovat uhrazením pokuty a též je schopen si z vlastní iniciativy u správního orgánu sjednat a - opět aniž by upozornil na potřebu tlumočení - absolvovat nahlížení do správního spisu. Poučení o právech stěžovatele odpovídalo požadavkům judikatury i zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Stěžovatel podal odpor proti příkazu opožděně, přičemž nesplnil podmínky stanovené v § 41 správního řádu a umožňující zmeškání lhůty k podání odporu proti příkazu prominout. Na straně stěžovatele také neexistovaly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění a které mu zabránily podat odpor včas.
5. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele stručně odmítl pro nepřijatelnost, soustředil se zejména na namítané porušení stěžovatelových procesních práv (práva na tlumočení). Krajský soud podle něj nerozhodoval v rozporu s ustálenou judikaturou, zamítl-li stěžovatelovu žalobu proto, že stěžovatel svou tvrzenou neznalost českého jazyka před magistrátem nedal nijak najevo a současně tu nebyl důvod o jeho znalosti češtiny pochybovat. Podle ustálené judikatury správní orgány nemohou právo na tlumočníka porušit, pokud účastník neprohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, a tato skutečnost nevyplývá ani z jiných okolností známých správnímu orgánu. Ustanovení tlumočníka cizinci ostatně není automatickým úkonem ani v soudním řízení. Soud tlumočníka ustanoví, jen pokud by účastník pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem. Potřeba tlumočníka přitom musí být zjevná a musí z řízení vyplynout sama, tedy aniž by ji soud aktivně zjišťoval (k tomu odkázal na rozsudek ze dne 29. 7. 2004, čj. 5 Azs 52/2004-45).
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti setrval na argumentaci porušení jeho procesních práv. Podstatu stížnosti lze stručně shrnout tak, že češtinu neovládá na potřebné úrovni a nerozuměl obvinění, které vznesl správní orgán. Znění § 16 odst. 3 správního řádu hodnotí jako "protiúčastnické", protože právo na tlumočení zakotvuje oproti trestním předpisům vágně. Rozhodnutí správních orgánů je dále podle něj nedostatečně odůvodněné. Jazyková bariéra a související okolnosti měly vést k prominutí zmeškání úkonu.
Z čl. 6 odst. 3 písm. a) a e) Úmluvy plyne (kromě nutnosti seznámit obviněného s jeho obviněním včetně odůvodnění v jazyce, kterému rozumí), že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mimo jiné právo na bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Podle stěžovatele aktivita směrem zajištění tlumočení vždy závisí na správním orgánu. K této problematice poukazuje na srovnání s § 28 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, kde aktivitu vyvíjejí orgány činné v trestním řízení.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III.
ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023). To se však v projednávané věci nestalo.
9. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních soudů způsobem, který by měl prokázat důvodnost jeho právního názoru, přitom v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se soudy již vypořádaly, a tím staví Ústavní soud do pozice další odvolací instance, která mu nepřísluší. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Úkol Ústavního soudu nespočívá v přezkoumání věcné správnosti názoru Nejvyššího správního soudu, jak požaduje stěžovatel, ale toliko v tom, nevybočil-li extrémně jeho právní názor z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
Dále Ústavní soud shledal, že také krajský soud na námitky stěžovatele náležitě reagoval a svoje závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Tyto závěry pokládá Ústavní soud za rozumné a odpovídající ustálené judikatuře. Ústavní soud si též ověřil, že i Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dostatečně objasnil důvody, které ho vedly k odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnosti.
10. Podle čl. 37 odst. 4 Listiny ten, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Správní řád právo na tlumočníka v obecné rovině spojuje s aktivitou jednajícího tak, že ten, kdo prohlásí, že neovládá jednací jazyk, si obstará tlumočníka sám na své náklady (srov. § 16 odst. 3 správního řádu), popřípadě na náklady správního orgánu (srov. § 16 odst. 4 správního řádu).
11. Právo na tlumočníka ale stanoví i čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy. Specificky ve věcech správního trestání tak má účastník řízení na základě čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy právo na to, aby mu za podmínek § 16 odst. 3 a 4 správního řádu správní orgán usnesením ustanovil tlumočníka sám na své náklady. Judikatura také dovodila povinnost správního orgánu zabývat se okolnostmi, které naznačují, že účastník tlumočníka potřebuje. Aktivita tak leží vždy i na správním orgánu.
12. Ústavní soud se zabýval věcnou argumentací stěžovatele, s níž spojoval přesah vlastních zájmů. V obecné rovině lze připustit, že zahajuje-li správní orgán řízení z moci úřední (a nejde tedy o řízení na žádost účastníka), je jistá obezřetnost k procesní pasivitě správního orgánu na místě - nelze totiž klást na účastníky ve všech případech bez dalšího požadavek být procesně aktivní. V opačném případě by se účastníci neovládající český jazyk objevili uprostřed řízení, které nezahájili a kterému nerozumí - a právě proto aktivitu k zajištění práva na tlumočníka nevyvíjeli. Jak již bylo výše uvedeno, povinnost zohlednit okolnosti případu tak má i správní orgán.
13. Správní soudy se rozsáhle zabývaly konkrétními okolnostmi stěžovatelova případu, které kumulativně svědčí o závěru, že právo na tlumočníka uplatnit mohl, pouze se pro ně (vědomě) nerozhodl. Podle ustálené judikatury správních soudů platí, že pokud účastník správního řízení neprohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, a tato skutečnost nevyplývá ani z obsahu správního spisu, není tím porušeno právo účastníka řízení na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny (Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 17/2000-54 ze dne 27. 1. 2004). Soudy zohlednily obsah spisu a například i to, že stěžovatel zvládne nahlížet (nezastoupený) do správního spisu, vyvíjí na území České republiky 15 let svou podnikatelskou činnost a i z průběhu řízení (ostatní procesní aktivity) je patrné, že jeho smyslu a účelu rozumí. Ústavní soud se s těmito závěry ztotožnil a žádné ústavně relevantní pochybení neshledal.
14. Jelikož se stěžovatel fakticky snaží dosáhnout prominutí zmeškání úkonu skrze odepření práva na tlumočníka, je s ohledem na výše vyslovené závěry zřejmé, že ústavní stížnost je (jako celek) zjevně neopodstatněná.
15. Právo na soudní ochranu a řádný proces, jehož porušení stěžovatel namítá, není možno vykládat tak, že by se stěžovateli zaručoval úspěch v řízení nebo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zakotveného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při použití ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv nepředstavuje.
16. Protože neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu