Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Josefa Truhláře, zastoupeného JUDr. Františkem Sochorem, advokátem, sídlem Průmyslová 206, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 142/2025-340 ze dne 26. 2. 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 233/2023-238 ze dne 30. 4. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči č. j. 7 C 168/2022-188 ze dne 18. 9. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a L. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Třebíči („nalézací soud“) napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastník (žalobce) je vlastníkem specifikovaných pozemků (výrok I), uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 40 061,93 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se vedlejší účastník po stěžovateli domáhal zaplacení 433,20 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně („odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I, II a IV (výrok I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok III). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod („Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatel rekapituluje, že v rámci řízení byl vyhotoven znalecký posudek, který dospěl k závěru o duševní poruše vedlejšího účastníka a zpochybnil jeho schopnost k právnímu jednání při převodu nemovitostí. Tento posudek byl podle stěžovatele vypracován na základě jediného, krátkého vyšetření, bez znalosti zdravotní dokumentace a bez konzultace s ošetřující lékařkou. Navíc vyšetření proběhlo za nestandardních okolností – vedlejší účastník byl proti své vůli eskortován policií, aniž by byl předem informován o účelu nebo cíli převozu. Obecné soudy přesto bez dalšího převzaly závěry posudku jako rozhodující důkaz, ačkoliv další provedené důkazy, zejména výpověď ošetřující lékařky a svědecké výpovědi, byly s jeho závěry v rozporu. Tyto rozpory nebyly soudy zohledněny a řádně vypořádány. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se odmítl zabývat ústavněprávní argumentací stěžovatele, považuje za formalistické.
4. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Podána byla včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o Ústavním soudu a § 30 odst. 1 téhož zákona]. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu.
5. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) přijal Ústavní soud závěr, že neobsahuje-li dovolání (kromě jiného) vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně uzavřel, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
6. V části směřující proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost je přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu – je však zjevně neopodstatněná.
7. Při přezkumu způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o dovolání, Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí svévolí. Ústavní soud porovnal dovolání stěžovatele (které si za tímto účelem vyžádal) s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavněprávními vadami netrpí. Stěžovatel vymezil způsobilou otázku hmotného či procesního práva tím způsobem, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť „je přesvědčen, že soudy již bylo opakovaně judikováno, jakým způsobem má být prováděno hodnocení důkazů za situace, kdy jedním z důkazů je znalecký posudek“; následně v dovolání rozebírá hodnocení důkazů a jeho nedostatky.
Jak však Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyložil, žádná zobecnitelná právní otázka, kterou by se měl zabývat, v dovolání obsažena není. Jestliže za této situace Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl pro vady, ústavně zaručená práva stěžovatele tím neporušil.
8. Stěžovatel blíže nevysvětluje, v čem vidí neústavnost závěru Nejvyššího soudu, že řádně nevymezil předpoklad přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Porušení ústavně zaručených práv sice může být obecně způsobilým dovolacím důvodem a založit i jeho přípustnost, musí však splňovat ostatní náležitosti dovolání. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, jimž je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny vysoké obsahové a formální požadavky (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1522/20 ze dne 26. 11. 2019), které stěžovatel v projednávané věci nedodržel.
9. Dovolacímu soudu nelze vytýkat nepřípustný formalismus. Nejvyšší soud se nad rámec závěru o vadnosti dovolání vyjádřil k jádru argumentace stěžovatele (viz body 16 a 17 napadeného usnesení) – předestřel východiska týkající se provádění důkazu znaleckým posudkem a poukázal na to, že odvolací soud jej výslovně hodnotil v kontextu ostatních důkazů a že stěžovatel nepředložil žádný důkaz, který by byl způsobilý odborné závěry znaleckého posudku vyvrátit; neshledal tak v postupu soudů nižších stupňů žádné pochybení.
10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu