USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce L. K., zastoupeného Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, proti žalovanému J. T., zastoupenému JUDr. Františkem Sochorem, advokátem se sídlem v Třebíči, Průmyslová 206, o určení vlastnictví k nemovitostem a zaplacení 41 476,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 168/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2024, č. j. 37 Co 233/2023-238, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Třebíči na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobce 5 040 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
2. Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2023, č. j. 7 C 168/2022-188, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba s č. p. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „předmětné pozemky“) – (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 40 061,93 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 3. 12. 2022 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 433,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 12. 2022 do zaplacení (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
3. K odvolání žalovaného proti výrokům I a II rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 37 Co 233/2023-238, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil (výrok I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II) a povinnosti žalovaného zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok III).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť je přesvědčen, že „soudy již bylo opakovaně judikováno, jakým způsobem má být prováděno hodnocení důkazů za situace, kdy jedním z důkazů je znalecký posudek.“ Poukázal na to, že ze strany soudů byly nekriticky přebírány a preferovány závěry znaleckého posudku; naopak ostatní důkazy byly upozaďovány. Odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/2021, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13, a ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3937/18. Znalecký posudek nesmí zůstat jediným významným důkazním prostředkem za situace, kdy oproti znaleckému posudku existuje jiná skupina důkazů (nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11). Je třeba, aby znalci byly předloženy kompletní podklady (nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/13). Odkázal na výpověď MUDr. Jitky Bednářové ze dne 24. 10. 2023 ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 51/2021. Dále odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 256/2022, a ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06. Uvedl, že znalecký posudek byl vypracován v rozporu s judikatorním názorem Ústavního soudu a následně byl s ohledem na existenci jiných důkazů obecnými soudy i nesprávně hodnocen. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. K následným podáním žalovaného dovolací soud nepřihlédl, neboť je z nich patrné, že při jejich sepisu nebyla splněna podmínka povinného zastoupení v dovolacím řízení (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.).
6. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
7. Dovolání žalovaného trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
11. Dovolatel je povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023 (dostupné, stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)].
12. Žalovaný v dovolání nevymezil zobecnitelnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá, kterou by se dovolací soud podle něj měl zabývat.
13. Žalovaný sice spatřoval splnění předpokladu přípustnosti dovolání ve skutečnosti, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, neformuloval však žádnou zobecnitelnou právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu měl odchýlit. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že žalovaný – ačkoliv spatřuje přípustnost dovolání ve skutečnosti, že se odvolací soud při řešení (dovolatelem neformulované) otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu – žádnou judikaturu dovolacího soudu v dovolání nepředkládá.
14. Žalovaný namísto formulování zobecnitelné právní otázky v tomto směru toliko uvedl, že soudy již „bylo judikováno, jakým způsobem má být prováděno hodnocení důkazů za situace, kdy jedním z důkazů je znalecký posudek.“ Zobecnitelná právní otázka se pak nepodává ani z dalších částí dovolání, neboť ty představují pouhou polemiku s hodnocením důkazů provedeným nalézacími soudy.
15. Co se týče námitek žalovaného představujících polemiku se správností postupu při vypracování znaleckého posudku, žalovaný ani v tomto směru nevymezil žádnou zobecnitelnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá, kterou by se dovolací soud podle něj měl zabývat. Žalovaný toliko uvádí, že znalecký posudek byl vypracován „v rozporu s ustáleným judikatorním názorem Ústavního soudu“.
16. Již jen nad rámec dovolací soud uvádí, že v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, byl s odkazem na předchozí judikaturu vyjádřen závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 696/2023, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010).
17. Dovolací soud souhlasí s dovolatelem v tom, že znalecký posudek podléhá, spolu s ostatními důkazy, volnému hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Neztotožňuje se však s tvrzením dovolatele, že snad znalecký posudek měl v tomto řízení „přebít“ ostatní provedené důkazy, čímž mu měla být přiznána a priori „větší důkazní síla“. Zde se sluší poukázat na závěr odvolacího soudu učiněný pod bodem 11 napadeného rozhodnutí, že žalovaný „nepředložil žádný důkaz, který by byl způsobilý odborné závěry znaleckého posudku vyvrátit.“ Odvolací soud ostatně znalecký posudek v kontextu ostatních důkazů výslovně hodnotil (body 10 a 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Za chybný by proto nebylo možné považovat ani takový postup nalézacích soudů, v němž by znalecký posudek považovaly – s ohledem na absenci jiných relevantních protidůkazů – za důkaz do jisté míry klíčový. To však ničeho nemění na skutečnosti, že i takový důkaz musí být hodnocen spolu s dalšími důkazy, které byly v řízení provedeny. Jak bylo nicméně výše uvedeno, nelze v tomto směru postupu nalézacích soudů ničeho vytknout.
18. S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že dovolání žalovaného trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, lze se jejího splnění domáhat návrhem výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 2. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu