Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, sídlem Thámova 402/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2023 č. j. 11 Tdo 112/2023-338, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2022 č. j. 6 To 193/2022-297 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. května 2022 č. j. 2 T 103/2021-252, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku. Těch se podle okresního soudu dopustil tak, že dne 23. 4. 2021 po požití alkoholických nápojů (dechovou zkouškou bylo zjištěno 2,90 promile alkoholu) bez řidičského oprávnění řídil v noci dodávku po dálnici a poté, co minul sjezd, se otočil do protisměru a bez řádného osvětlení kličkoval po celé šíři dálnice, čímž ohrozil nejméně sedm osob. Po příjezdu policejní hlídky se jí snažil objet a pokračovat v jízdě. Dále dne 2. 5. 2021 řídil po požití alkoholických nápojů (dechovou zkouškou bylo zjištěno 3,32 promile alkoholu) osobní vozidlo, přičemž nejprve narazil do zadní části zaparkovaného vozu, od střetu odjel a následně v křižovatce vyjel mimo vozovku a narazil do oplocení dvou domů. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let. Dále soud uložil stěžovateli povinnost nahradit způsobenou škodu ve výši 113 720 Kč. Stěžovatel využil svého práva prohlásit svou vinu, pročež ta byla prokázána bez důvodných pochybností.
3. Při úvahách o výměře trestu soud přihlédl k přitěžujícím okolnostem, kterými byly zejména spáchání dvou trestných činů krátce po sobě, mimořádně vysoká hladina alkoholu a řízení nedostatečně osvětlené dodávky bez řidičského oprávnění. Za polehčující okolnosti považoval vedení řádného života před spácháním trestných činů (včetně přestupkové bezúhonnosti), doznání stěžovatele a částečná úhrada způsobené škody. Za důležité osobní poměry stěžovatele pak považoval jeho postavení výlučného živitele rodiny a řádný a dlouhodobý výkon zaměstnání. Podle soudu tak nelze kategoricky konstatovat, že by k naplnění účelu trestu mělo vést jen uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Soud proto, jakožto "poslední šanci", uložil nejpřísnější podmíněný trest s tím, že stěžovatel musí mít na paměti, že jakékoliv další zakolísání nezbytně povede k přeměně trestu na nepodmíněný.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel (proti výroku o náhradě škody) a státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") tak, že zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a sám odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř let. Krajský soud přihlédl ke stejným polehčujícím okolnostem jako soud okresní. Zároveň ale jsou v dané věci okolnosti, které stěžovateli dominantně přitěžují. Trestní sazba za spáchané jednání je podle zákona tři až osm let. Trest na samé spodní hranici by mohl mít podle krajského soudu opodstatnění tehdy, pokud by byl řešen jen zločin obecného ohrožení, přičemž již u něj je třeba vzít v úvahu spáchání pod vlivem alkoholu. Stav těžké opilosti je podle krajského soudu velmi výrazná přitěžující okolnost. V protisměru jel stěžovatel ve velkém vozidle šest kilometrů. Již v takové situaci by bylo obtížné uvažovat o uložení trestu na samé dolní hranici. Za nemožné to krajský soud považuje v situaci, kdy osm dnů po zahájení úkonů trestního řízení k tomuto jednání se stěžovatel dopustil druhého druhově shodného deliktu, při němž více než trojnásobně překročil zákonem vyžadovanou hranici alkoholu. Nadto způsobil hned dvě dopravní nehody a od první ujel. Krajský soud sice dospěl k závěru, že nelze uložit trest na samé spodní hranici trestní sazby, avšak není nutné, aby ji výměra trestu přesahovala výrazným způsobem. Trest v trvání tří a půl roku však již nelze podmíněně odložit (srov. § 81 odst. 1 trestního zákoníku).
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu se krajský soud nedopustil žádného relevantního pochybení. Rovněž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci převažují okolnosti přitěžující, zejména spáchání dvou trestných činů a stav těžké opilosti při spáchání obecného ohrožení. Vliv trestu odnětí svobody na stěžovatele a jeho rodinu nemůže být u takovéhoto dvojnásobného přestoupení právního řádu důvodem pro to, aby stěžovateli byla v rozporu s platnou právní úpravou uložena pouze sestava alternativních trestů. Uložení podmíněného trestu by podle Nejvyššího soudu nebylo dostatečnou zárukou individuálního předcházení další trestné činnosti. Ostatně ani na výkon nepodmíněného trestu nelze nahlížet jako na garanci resocializace, nezdrží-li se stěžovatel v budoucnu nestřídmé konzumace alkoholických nápojů.
6. Stěžovatel namítá, že uložený trest je více než represivní a nepřiměřený. Zároveň postihuje i jeho rodinu, jejímž jediným živitelem je stěžovatel. Krajský soud nevzal dostatečně v potaz polehčující okolnosti. Stěžovatel zejména zdůrazňuje bezúhonnost, doznání viny a odčinění následků. Podle stěžovatele není v zájmu společnosti, aby takoví pachatelé byli vyčleňováni a jejich rodiny v důsledku toho zatěžovaly sociální systém. Dále stěžovatel poukázal na to, že krajský soud porušil zásadu presumpce neviny, neboť stěžovatele dvakrát označil jako odsouzeného, ač nebyl doposud vydán pravomocný rozsudek.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výhradně proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Výměra přiměřeného trestu prostřednictvím přezkoumatelné aplikace zákonných hledisek a zohledněním skutkových okolností každého případu je doménou obecných soudů, do níž Ústavní soud nemůže zasáhnout, nepřekročí-li soudy meze dané jim ústavním pořádkem. Tak tomu však v dané věci nebylo. S výjimkou zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny (k tomu viz níže) neuvádí ani sám stěžovatel žádný konkrétní ústavní princip, který měly soudy při výměře trestu porušit.
Dovolává se toliko obecné nepřiměřenosti a nezohlednění polehčujících a pozitivních okolností. Ústavnímu soudu však nepřísluší stanovovat trestní politiku státu, neboť to je v obecné rovině úkolem zákonodárce (srov. čl. 39 Listiny a contrario) a výměra konkrétního trestu leží ve výhradní doméně obecných soudů (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny a contrario). Jedině jim je tedy možné adresovat stěžovatelovy námitky ohledně "zájmu společnosti" na důsledcích přísnějších pravidel trestání.
10. Ústavní soud může činnost uvedených ústavních orgánů korigovat pouze v případě excesů spočívajících v tom, že uložení trestu odporuje některému ustanovení ústavního pořádku anebo je zjevně nepřiměřené dotčeným hodnotám a způsobu spáchání skutku. To však podle Ústavního soudu není stěžovatelův případ. Jak způsob spáchání skutků (v případě prvního z nich dokonce zločinu obecného ohrožení), tak dotčené (resp. stěžovatelem ohrožené) chráněné hodnoty (zejména životy dalších osob) jsou velmi vážné, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší vyslovit kategorický závěr, že takovéto jednání (nadto opakované) nelze sankcionovat nepodmíněným trestem odnětí svobody.
11. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by krajský soud (jakož i Nejvyšší soud) nezohlednily důležité polehčující okolnosti dané věci. Napadená rozhodnutí všechny tyto okolnosti zmiňují a hodnotí, avšak okolnosti přitěžující považují za dominantní. Takovým úvahám nemůže Ústavní soud nic vytknout, neboť odpovídají zjištěným okolnostem, které ani stěžovatel nezpochybňuje.
12. Konečně se Ústavní soud nemohl ztotožnit ani s námitkami o porušení zásady presumpce neviny. Stěžovatel namítal, že byl krajským soudem v napadeném rozhodnutí nejméně dvakrát označen za "odsouzeného", ač ve věci nebyl vydán pravomocný rozsudek. Ústavní soud však v napadeném rozhodnutí žádné předjímání viny neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní pasáže napadeného rozhodnutí, kde by jej měl soud označit za odsouzeného. Podle Ústavního soudu se označení "odsouzený" (navíc v obecné formulaci) vyskytuje pouze v závěrečném poučení o právu podat dovolání.
Jakkoliv zákon dává toto právo "obviněnému", a tedy nikoliv odsouzenému nebo obžalovanému [srov. § 265d zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů], nelze takové označení považovat za jakkoliv problematické z hlediska ochrany stěžovatelových práv, neboť uvedené poučení je uvedeno na konci pravomocného odsuzujícího rozhodnutí. Ostatně, i kdyby se vyskytovalo na několika místech textu odůvodnění rozhodnutí, šlo by zásadně o formální pochybení, které zpravidla neospravedlňuje zásah Ústavního soudu.
Kupříkladu v napadeném rozhodnutí je stěžovatel označen za obžalovaného zhruba na třech desítkách míst textu odůvodnění. O náhledu krajského soudu na stěžovatelovo postavení tak nemůže být pochyb. Nadto je daný případ zvláštní tím, že stěžovatel využil institutu prohlášení viny, což ve svém důsledku znamená, že stěžovatelovo odsouzení již nebylo předmětem přezkumu odvolacího soudu. I proto lze jen těžko uvažovat o skutečném předjímání viny.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu