Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Rotreklem, advokátem, sídlem Milady Horákové 329/26, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2024 č. j. 6 Tdo 1204/2023-1445, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2023 č. j. 3 To 59/2023-1353 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. ledna 2023 č. j. 19 T 178/2021-1309, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel (vedle spoluobviněných T. Š. a obchodní společnosti A) uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (ve zkratce) dopustil společně s obviněným T. Š. tím, že po předchozí domluvě odcizili ve dnech 4. 10. 2017 a 5. 10. 2017 úrodu hroznů vinné révy o hmotnosti nejméně 45 400 kg, předstírajíce, že sklizeň hroznů nařídil P. J. coby jednatel obchodní společnosti B, přestože sklizeň organizovali a provedli sami, kdy stěžovatel zajistil u jednatele obchodní společnosti C, střežení vinice s úkolem zabránit ve sklizni obchodní společnosti D (dále jen "poškozená"), která na vinici pěstovala vinnou révu na základě nájemních vztahů s Z. K. a se společností B, a následně také osobně kontroloval průběh střežení vinice a neoprávněné sklizně na vinici. Za to byl odsouzen podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dvou a půl let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu byl za použití § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 1 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 1 157 700 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla Z. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatele (a dalších spoluobviněných) proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.
4. Dovolání stěžovatele (a dalších spoluobviněných) proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že rozhodující soudy nehodnotily všechny provedené důkazy postupem podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž poukazuje na to, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a že obecné soudy nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo, neboť provedeným dokazováním nebylo dosaženo jistoty o tom, že věděl a chtěl jednat protiprávně. Tvrdí, že skutečně zajistil střežení předmětné vinice a byl na místě v době sklizně, jak bylo v hlavním líčení prokázáno, avšak že byl na místě z pověření vlastníka daných pozemků, tj. obchodní společnosti B. Je přesvědčen, že soudy se nevypořádaly s tím, zda v době sklizně věděl či mohl vědět, že jedinou oprávněnou ze sklizně hroznů je poškozená.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
10. Okresní soud i krajský soud dospěly na základě zjištěného skutkového stavu věci ke shodnému závěru, že jedinou společností, která byla v říjnu roku 2017 oprávněna hospodařit na předmětných pozemcích, byla poškozená, o čemž všichni obvinění včetně stěžovatele dobře věděli. V průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že jednání obviněných bylo předem připravené a promyšlené. Dopředu bylo z jejich strany zajištěno hlídání vinice tak, aby měli jistotu, že úroda nebude sklizena oprávněnou společností (poškozenou). Konkrétně stěžovatel prokazatelně již několik týdnů předem zařizoval záležitosti kolem následné krádeže hroznů, asistoval i v průběhu vlastní krádeže a za provedené bezpečnostní služby platil v hotovosti na benzínové stanici. Pracovníci ostrahy měli od něj pokyn i pro případ sběru cizí osobou ihned kontaktovat policii. Na svoji žádost byl také kontaktován ochrankou, když na vinici přijela poškozená, a obratem se zde objevil s právním zástupcem společnosti B, vybaven potřebnými listinami, aby jednal s přivolanou policií. Následná exekuce hroznů byla provedena pouze za účelem zakrytí již dokonané krádeže, o čemž svědčí nejen samotné okolnosti, ale také urychlený a v podstatě bezohledný způsob sběru na vinici, kdy ve dvou dnech bylo sklizeno kombajnem celkem 45 400 kg hroznů vinné révy tak, že byly sklizeny všechny odrůdy dohromady, čímž vznikla blíže nespecifikovaná směs bobulí a nebylo již možno zjistit, jaké odrůdy byly reálně sklizeny.
11. Z uvedeného je zřejmé, že závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele nebyl učiněn pouze na základě jeho osobní přítomnosti na místě sklizně, jak tvrdí, ale na základě uceleného řetězce důkazů svědčícího o jeho vině. Mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry je zřetelná logická návaznost. Ve věci tak není dán žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudků okresního soudu a krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nespatřuje žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť námitky vznesené v dovolání buď neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, nebo šlo o námitky zjevně neopodstatněné. Po přezkoumání věci Nejvyšší soud konstatoval, že závěr o vědomosti stěžovatele o protiprávnosti jeho jednání je opodstatněný a správný. Zdůraznil, že považuje-li stěžovatel svůj pokyn pracovníkům ostrahy, že pro případ sběru cizí osobou mají ihned kontaktovat policii, za důkaz svého přesvědčení o oprávněnosti prováděné sklizně, nelze mu přisvědčit. Podle výsledků provedeného dokazování šlo naopak o jeho přípravu na možný střet s oprávněným nájemcem, resp. přípravu na provedení činu, neboť bez pochybností věděl, kdo je skutečně k hospodaření a sklizni na vinici oprávněn. Na společném jednání se podílel tím, že zajistil střežení vinice, osobně kontroloval průběh sklizně a fakticky činil kroky, za nimiž oficiálně stál P. J. Svým jednáním tak naplnil všechny zákonné znaky souzeného trestného činu.
13. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
14. K námitkám stěžovatele, že rozhodující soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, Ústavní soud pro úplnost dodává, že pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
15. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
16. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu