Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Štolcbarta, zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem V Malé Doubravce 1242/27, Plzeň, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. května 2022 č. j. 64 EXE 1692/2020-101, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2022 č. j. 15 Co 253/2022-337 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2023 č. j. 26 Cdo 3446/2022-389, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 22. května 2023 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel je v postavení povinného účastníkem exekučního řízení, ve kterém je na něm oprávněnou - společností Letiště Praha, a.s. (dále jen "vedlejší účastnice") - vymáhána povinnost vyklidit určité pozemky v k.ú. Hostivice. Provedením dané exekuce byl v červenci 2020 pověřen soudní exekutor, který následně několika exekučními příkazy postihl pozemky ve vlastnictví stěžovatele v k.ú. Hostivice a k.ú. Beroun. V prosinci 2020 byl soudnímu exekutorovi doručen návrh stěžovatele na částečné zastavení dané exekuce, v němž označil konkrétní pozemky v k.ú.
Beroun, jejichž zajištění by dle jeho názoru mělo postačovat pro účely exekuce. Tomuto návrhu soudní exekutor pro nesouhlas vedlejší účastnice sám nevyhověl a postoupil jej soudu prvního stupně. Soud prvního stupně pak stěžovatelův návrh napadeným usnesením zamítl. Přitom nejdříve stručně zrekapitulovat dosavadní stav exekučního řízení, stanoviska stěžovatele, vedlejší účastnici a soudního exekutora a poté dospěl k závěru, že stěžovatelův návrh je přinejmenším předčasný, jelikož ani přes tvrzení a důkazy ním předložené nelze v daném momentě s přihlédnutím ke všem okolnostem dospět k závěru, že způsob exekuce zvolený soudním exekutorem je zcela zřejmě nevhodný.
Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné.
4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces. Věcně tvrdí, že obecné soudy v napadených rozhodnutí rezignovaly na aplikaci § 47 odst. 1 věta třetí exekučního řádu o povinnosti soudního exekutora provádět exekuci nikoli zřejmě nevhodným způsobem. Napadenými rozhodnutími měly naopak stvrdit rozšířenou a "zažitou" praxi soudních exekutorů, kteří "z pohodlnosti" postihují majetek povinných v nepřiměřené hodnotě. Takovýto postup pak má vyvolávat jen další neefektivní protahování exekučních řízení, jelikož povinní se proti nedůvodné blokaci cenného majetku logicky brání.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základní práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
8. Ústavní soud považuje veškerá napadená rozhodnutí za sice stručně, ale přesto ještě řádně, logicky a srozumitelně odůvodněná. Nadto nemá argumentace stěžovatele věcně ani ústavní rozměr, neboť je ve své podstatě polemikou se skutkovými závěry obecných soudů (ve fázi předcházející dovolacímu řízení). Skutkové závěry obecných soudů pak Ústavní soud až na extrémní - a z definice ojedinělé - případy nepřezkoumává. O takovou situaci však ve věci stěžovatele nejde. Stěžovatel tvrdil a dokazoval, že celková hodnota všech exekučně postižených pozemků činí přibližně částku 227 mil.
Kč, avšak náklady na vyklizení sporných pozemků (představované zejména odvozem zeminy či suti a jejich likvidací) mají v souhrnu dosahovat toliko částky přibližně 9 mil. Kč. K tomu tvrdil, že hodnota jím vlastněných pozemků v k.ú. Beroun, na něž by měl soudní exekutor exekuci správně omezit, činí přibližně 39 mil. Kč, což má být více než dostatečné. Oproti tomu vedlejší účastnice v řízení předložila znalecký posudek z roku 2005, dle kterého měly (tehdy) náklady na vyklizení sporných pozemků činit částku přibližně 20 mil.
Kč. Přitom se negativně vymezila proti některým premisám v aktuálních znaleckých posudcích, které v řízení předložil stěžovatel, a z toho plynoucí nesprávnosti jejich závěrů, a tvrdila, že v současnosti se mohou náklady na vyklizení sporných pozemků pohybovat kolem částky 160 mil. Kč. Soud prvního stupně (a v reakci na odvolání stěžovatele i odvolací soud) dospěly k závěru, že s ohledem na tyto rozporné údaje, povahu vymáhané povinnosti a s tím spojenou nejistotu ohledně nákladů na její nucené splnění a rovněž na (relativně ranou) fázi exekučního řízení, v níž soudní exekutor ještě nepřistoupil k dalším (na prvotní zajištění majetku exekučními příkazy) navazujícím úkonům, nelze bezpečně dospět k závěru o zřejmé nevhodnosti způsobu exekuce.
Tyto úvahy se Ústavnímu soudu nejeví jako excesivní a nepovažuje je za výraz svévole bez smysluplného právního odůvodnění. Výklad právních norem obsažených v § 47 odst. 1 exekučního řádu podaný obecnými soudy proto nebyl nedovoleně formalistický. Ve věci stěžovatele jde o dlouhodobý spor, který řeší výjimečnou situaci, v níž soudní exekutor bude na náklady stěžovatele zajišťovat realizaci atypické povinnosti, která byla stěžovateli už před lety uložena pravomocným soudním rozhodnutím. Jak plyne z dostupných údajů - jde hlavně o odvoz a likvidaci desítek tisíc m3 zeminy či suti z daných pozemků na dosud neurčené místo za nejistých podmínek (zejm.
co do vzdálenosti cílového úložiště a s tím souvisejících nákladů na manipulaci a dopravu). Tento stav tak na stěžovatele při prokazování porušení § 47 odst. 1 exekučního řádu soudním exekutorem objektivně klade výrazně vyšší požadavky, než by se na první pohled mohlo jevit. Nejde o pouhé poměřování znalcem určené obvyklé ceny věci či vícero věcí (v tomto případě souboru pozemků) vůči výši vymáhané peněžité pohledávky a jejího příslušenství tak, jako je tomu obvyklé v jiných srovnatelných případech, v nichž je namítána nepřiměřenost exekucí, nýbrž o kalkulaci všech nákladů na provedení takového díla kvalifikovanou třetí osobou při zohlednění současných podmínek na trhu.
Přitom nelze vyloučit, že tuto kalkulaci a s tím související závěr o (ne)přiměřenosti postižení majetku stěžovatele půjde spolehlivě učinit nejdříve po vyhodnocení prvních nabídek od relevantních dodavatelů služeb, nebo po jiných obdobných přípravných úkonech, které exekutor v rámci své činnosti zvolí.
9. K argumentu stěžovatele založeném na tvrzené neefektivitě postupu soudního exekutora, potažmo obecných soudů, a zbytečných průtazích v řízení, které mají mít původ právě v zajištění majetku stěžovatele v nadměrném rozsahu, odkazuje Ústavní soud na bod 5 napadeného usnesení odvolacího soudu, v němž tento soud v přiléhavě zdůraznil možnost dosáhnutí zastavení exekuce zejména splněním vymáhané povinnosti s tím, že v důsledku plynutí času budou konečné náklady na její splnění, které ponese stěžovatel, patrně jen narůstat.
10. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů, a protože v napadených rozhodnutích neshledal žádnou vadu, která by zakládala porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, rozhodl o jeho návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků postupem dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu