Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Miloš Holeček, ve věci ústavní stížnosti L. P., zastoupeného Mgr. K. N., advokátem, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 1. 2002, č.j. 1 Zn 292/2001-10, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatele proti usnesení policejního orgánu II. odboru služby KP Městského ředitelství Policie ČR v Brně ze dne 19. 11. 2001, č.j. MRBM-1428/2KP-TČ-2-2000, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, t a k t o: Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel tvrdí, že byla odepřena ochrana jeho vlastnickému právu a že státní zastupitelství svým postupem porušilo čl. 39 Listiny. Tím mělo být současně porušeno jeho právo na ochranu soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud došel k závěru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k zásahu do uvedených základních práv, neboť v daném případě oba orgány veřejné moci rozhodovaly pouze o otázce své kompetence, tj. zda je zde důvodné podezření ze spáchání tr. činu podle § 249 odst. 1 tr. z. Ochranu vlastnickému právu jako institutu soukromého práva poskytují podle čl. 90 Ústavy ČR obecné soudy a na tomto právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel nebyl zkrácen. Stěžovatel v daném řízení vystupoval jako oznamovatel. Jeho práva v tomto ohledu vymezuje tr. ř. Ústavní soud neshledal porušení jeho procesních práv jako oznamovatele, které by bylo tak extrémní, že by dosáhlo intenzity neústavního zásahu.
Pokud se stěžovatel domnívá, že v daném případě došlo ke spáchání tr. činu, je nutno uvést, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze v souladu s judikaturou Ústavního soudu (již usnesení II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 7, usnesení č. 7, dále II. ÚS 469/01) dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, jeho stíhání a potrestání, je věcí právního vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení, tedy v oblasti veřejného práva a z důvodu ochrany veřejného zájmu o tom, zda a jaký trestný čin byl spáchán.
Ochrana vlastnického práva ve vztazích mezi soukromoprávními subjekty je věcí občanského práva a soudů, popř. dalších orgánů. Na tomto právu nebyl stěžovatel v daném řízení zkrácen a rozhodnutí obecného soudu nenapadá. Úprava těchto otázek v tr. ř. v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatelů na takový druh trestněprávní "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Pokud jde o namítané porušení čl. 10 odst. 2 Listiny, jedná se o pouhé tvrzení stěžovatele, kterým není nikterak odůvodněno, v čem by mělo být postupem obou orgánů činných v trestním řízení zasaženo do jeho soukromého a rodinného života, když se projednávaná věc naopak týká jeho účasti na sdružení podle § 829 a násl. o.z.
Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. 9. 2002
Vojtěch Cepl předseda senátu