Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem, sídlem Sukova 4, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2024 č. j. 5 To 24/2024-4258 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2024 č. j. 40 T 1/2024-4240, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a čl 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 3. 2024 č. j. 40 T 1/2024-4240 bylo rozhodnuto, že podle § 92 odst. 1 odst. 2 trestního zákoníku a § 334 odst. 1 trestního řádu se stěžovateli započítává do souhrnného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 13. 3. 2024 č. j. 40 T 1/2024-4209, vazba od 20. 3. 2019 - 06:01 hod. do 2. 3. 2020 - 10:30 hod. a výkon trestu od 1. 2. 2023 - 20:40 hod. do 15. 3. 2024 z rozsudku krajského soudu ze dne 6. 4. 2022 sp. zn. 46 T 2/2021 (správně mělo být uvedeno ještě ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. 4 To 39/2022) (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby v uvedeném rozsahu (výrok II). Ke stížnosti stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dané usnesení částečně zrušil ve výroku I. a nově rozhodl, že se podle § 92 odst. 1, odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku a § 334 odst. 1 trestního řádu stěžovateli započítává do výše specifikovaného souhrnného trestu odnětí svobody doba strávená ve vazbě od 20. 3. 2019 - 6:01 do 2. 3. 2020 - 10:30 hod., vykonaný trest od 1. 2. 2023 - 20:40 hod. do 15. 3. 2024 specifikovaný ve výše uvedeném soudní rozhodnutí a dále doba 357 dnů, po kterou byla v rámci vysloveného dohledu probačního úředníka stěžovateli uložena povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí podle § 73 odst. 3 trestního řádu (výrok I.). Jinak zůstalo usnesení krajského soudu nezměněno (výrok II).
3. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že krajský soud rozhodl v rozporu s § 92 odst. 4 trestního zákoníku, neboť nevzal v potaz omezení osobní svobody stěžovatele po jeho propuštění z vazby na svobodu, když tato vazba byla nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností, v zásadně dále spočívajících v nasazení elektronického monitorovacího zařízení, povinnosti zdržovat se v konkrétně specifikovaném místě pobytu po vymezenou dobu a uložení zákazu vycestování. Vrchní soud proto v napadeném usnesení podle § 92 odst. 4 trestního zákoníku započetl do předmětného trestu odnětí svobody poměrnou část doby v délce 357 dnů z doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením specifikovaných omezujících povinností.
Vyšel z toho, že nejprve byla stěžovateli stanovena povinnost zdržovat se v místě pobytu každý den v době od 20:00 hod. do 5:00 hod. následujícího den. Následně byla pro další období, které trvalo až do nástupu stěžovatele do výkonu trestu, usnesením státního zástupce povinnost stěžovatele zmírněna na každý dne v době od 23:00 hod. do 4:00 hod. následujícího dne. Soud v odůvodnění vypočítal celou přesně stanovenou dobu, po kterou stěžovatel fakticky plnil povinnost zdržovat se v místě svého obydlí.
Zohlednil přitom intenzitu omezení i fakt, že pobyt v domácím prostředí na rozdíl od vazby poskytuje vyšší komfort s možností zachovat a rozvíjet rodinné, sociální a pracovní vazby.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s interpretací § 92 odst. 4 trestního zákoníku učiněnou obecnými soudy. Má za to, že jde o postup v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2879/22 , resp. o přímé odmítnutí závazného pokynu Ústavního soudu v dané konkrétní věci. Stěžovatel tvrdí, že pokud z trestních předpisů nelze dovodit, že by odsouzenému bylo možné v jeho neprospěch do trestu odnětí svobody započítat zkrácenou část z doby, kdy byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka a po kterou se zdržoval v domácím prostředí, nemůže soud dobu započtení pouze na základě svých úvah bez dalšího zkracovat.
5. Obecné soudy vůbec nezohlednily individuální okolnosti na straně stěžovatele. Neposoudily totiž jednotlivá omezení, která musel v domácím prostředí snášet, jako sledování monitorovacím zařízením, spolupráce s probačním úředníkem a zákaz vycestování do zahraničí.
6. Stěžovateli je údajně známo, že Krajský soud v Brně v obdobném případě v jiné trestní věci rozhodl o plném započtení doby, po kterou bylo odsouzenému uloženo opatření nahrazující vazbu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je otázka zápočtu doby, po níž se stěžovatel na základě rozhodnutí soudu podle § 73 odst. 3 trestního řádu zdržoval ve stanoveném časovém období v určeném obydlí se stanovenými omezeními, do doby výkonu trestu odnětí svobody, jakož i doba eventuálního krácení takového zápočtu.
9. Trestní soudy musí podle čl. 39 Listiny dostát ústavnímu principu nullum crimen et nulla poena sine lege (žádný zločin a žádný trest bez zákona). Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
10. Podle § 92 odst. 4 trestního zákoníku o započítání vazby a trestu se ustanovení odstavců 1 až 3 § 92 trestního zákoníku obdobně užijí mimo jiné i na povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle § 73 odst. 3 trestního řádu do trestu uloženého pro týž skutek.
11. Podle § 73 odst. 3 trestního řádu obviněný, nad nímž byl vysloven dohled probačního úředníka nahrazující vazbu, je povinen se ve stanovených lhůtách dostavit k probačnímu úředníkovi, změnit místo pobytu pouze s jeho souhlasem a podrobit se dalším omezením stanoveným ve výroku rozhodnutí, která směřují k tomu, aby se nedopustil trestné činnosti a nemařil průběh trestního řízení. Orgán rozhodující o vazbě může současně uložit obviněnému povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, nebrání-li mu v tom důležité důvody, zejména výkon zaměstnání nebo povolání nebo poskytnutí zdravotních služeb u poskytovatele zdravotních služeb v důsledku jeho onemocnění nebo úrazu; pro stanovení časového období se použije přiměřeně § 60 odst. 4 trestního zákoníku. Obviněný je povinen probačnímu úředníkovi umožnit vstup do určeného obydlí nebo jeho části. Podle § 73 odst. 4 trestního řádu může orgán rozhodující o vazbě rozhodnout o výkonu elektronické kontroly plnění povinností uložených v souvislosti s tímto opatřením prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu obviněného. Podle § 73 odst. 5 trestního řádu může být obviněnému současně uložen zákaz vycestování do zahraničí.
12. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2879/22 , na který stěžovatel i vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení odkazují, konstatoval, že z žádného zákonného ustanovení nelze jednoznačně dovodit, že by odsouzenému bylo možno v jeho neprospěch do trestu odnětí svobody započítat jen na základě volné úvahy soudu zkrácenou část z doby, kdy byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka a po kterou se zdržoval převážně v domácím prostředí. V odkazované věci tak vrchní soud v období, kdy byly povinnosti odsouzeného upraveny soudem tak, že odsouzený mohl vykonávat i zaměstnání a vycházky byly stanoveny na dny pracovního klidu (od 13.00 do 16.00 hodin) s ohledem na zmiňovaný vyšší komfort domácího prostředí oproti výkonu vazby takto strávené dny započetl 1/2. Ač Ústavní soud nepochyboval, že snahou vrchního soudu bylo spravedlivé zohlednění "vyššího komfortu domácího prostředí", současně zdůraznil, že je vždy třeba použít ústavně konformní výklad právních předpisů a že ústavněprávně nepřípustný výklad, použitý vrchním soudem, představuje vybočení ze zákonem stanovených mezí pro uplatňování donucovací moci státu. Uzavřel proto, že tím, že vrchní soud nařídil stěžovateli toliko na základě volné úvahy výkon trestu odnětí svobody trvající déle, než odpovídá zákonu, porušil čl. 39 Listiny stanovující zásadu nulla poena sine lege, což v důsledku vedlo k porušení stěžovatelova práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny a rovněž práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť argumentace soudu byla natolik schematická, obecná a neindividualizovaná, že jeho rozhodnutí trpělo rovněž vadou nepřezkoumatelnosti. Jako obiter dictum Ústavní soud dodal, že z obecného hlediska byla úvaha vrchního soudu o vhodnosti individuálního posouzení míry zásahu do osobní svobody u odsouzených racionální, neboť se skutečně jeví jako spravedlivé, aby byl zohledněn rozdíl mezi jednotlivci, kteří byli po celou dobu ve vazbě a těmi, kteří měli vazbu nahrazenou možností zdržovat se v domácím prostředí. Zákon pro takový postup však neposkytuje dostatečně jasný podklad a také odůvodnění napadeného usnesení bylo nedostatečné ve vztahu k veškerým okolnostem daného případu a osobě stěžovatele.
13. Na zmíněný nález Ústavního soudu navázal ve stejné věci další nález ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 2831/23 . V něm Ústavní soud uvedl i s odkazem na předchozí nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2879/22 , že se jeví jako spravedlivé, aby byl zohledněn rozdíl mezi jednotlivci, kteří byli po celou dobu ve vazbě, a těmi, kteří měli vazbu nahrazenou možností zdržovat se v domácím prostředí. Opatření podle § 73 odst. 3 trestního řádu zasahují sice do práv obviněných osob, ale zjevně méně intenzivním způsobem, než je tomu u vazby. Stěží tak lze shledat nepřiměřeným princip, že méně intenzivní zásah do osobní svobody se započítává do trestu méně a intenzivnější zásah (vazba) naopak více. Je zřejmé, že kvalita pobytu v domácím prostředí je jiná, než ve vazební věznici nebo ve výkonu trestu odnětí svobody.
14. Ústavní soud dále uvedl, že podle ustanovení § 92 odst. 4 trestního zákoníku započtení doby, po kterou odsouzený vykonával povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, jež mu byla uložena podle § 73 odst. 3 trestního řádu, do trestu pravomocně uloženého pro týž skutek, výslovně předpokládá. Postrádá-li toto ustanovení pravidlo pro případné stanovení poměru, v němž je doba, v rámci které se odsouzený podrobil dohledu probačního úředníka nahrazujícího vazbu, jenž byl spojen s omezujícím opatřením spočívajícím v jeho povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí, způsobilá k zápočtu do uloženého trestu odnětí svobody, je třeba vycházet z obdobného užití pravidel obsažených v § 92 odst. 1 až 3 trestního zákoníku, na něž § 92 odst. 4 trestního zákoníku výslovně odkazuje. Je-li tedy do uloženého trestu odsouzenému započítávána doba, kterou v daném řízení strávil ve vazbě, pak není - při vědomí zákazu extenzivního výkladu trestních zákonů a zákazu analogie v neprospěch pachatele při úvahách o trestu - žádný důvod, jež by měl oporu v zákoně, postupovat jinak než "obdobně" v případě opatření nahrazujícího vazbu, které bylo odsouzenému uloženo podle § 73 odst. 3 trestního řádu.
15. V posuzovaném případě vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí na základě takového "obdobného" přístupu detailně vyčíslil jednotlivé hodiny a dny, kdy se stěžovatel zdržoval v určeném obydlí, tedy vykonával povinnost, jež mu byla uložena podle § 73 odst. 3 trestního řádu. Ústavní soud dospěl k závěru, že takový výklad § 92 odst. 4 trestního zákoníku je možno považovat za ústavně konformní. K obdobnému závěru ostatně dospěl i v nálezu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 2831/23 . Nejde totiž o projev libovůle, jak tomu bylo v případě, v němž Ústavní soud zasáhl nálezem sp. zn. II. ÚS 2879/22 , kdy vrchní soud s přihlédnutím k vyššímu komfortu domácího prostředí oproti výkonu vazby a na základě své volné úvahy uzavřel, že je namístě dny, kdy byla vazba stěžovatele nahrazena dohledem probačního úředníka, započítat v přiměřeném poměru, přičemž za přiměřený považoval zápočet ve výši 1/2. Navíc je třeba konstatovat, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2879/22 takový výklad § 92 odst. 4 trestního zákoníku výslovně nevyloučil.
16. Současně nelze ani pominout, že výklad uvedeného § 92 odst. 4 trestního zákoníku, jako podústavního práva, a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu (srov. k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1204/21 , ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21 , ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21 , usnesení ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 2931/23 aj.). Ústavnímu soudu se s ohledem na okolnosti daného případu nejeví z pohledu ústavnosti problematické, že vrchní soud s ohledem individuální situaci stěžovatele další omezení vyplývající z uloženého zajišťovacího institutu nahrazujícího vazbu, včetně zákazu vycestování do zahraničí, prohlásil za marginální a nezohlednil každý zvlášť. Pobyt v domácím prostředí, který byl započítán zcela, je sám o sobě nesporně komfortnější než pobyt ve vazbě či výkonu trestu.
17. Na okraj lze poznamenat, že důvodová zpráva k zákonu č. 150/2016 Sb., jímž byl § 92 odst. 4 trestního zákoníku doplněn, uvádí, že: "Režim každého opatření podle § 73 odst. 3 trestního řádu s uloženou povinností zdržovat se v obydlí přitom bude jedinečný, neboť délka a denní doba stanoveného časového období trvání této povinnosti se může v konkrétním případě lišit, stejně jako množství a povaha dalších uložených přiměřených omezení a povinností, které soud může obviněnému v souvislosti s nahrazením vazby dohledem uložit. Proto byla v tomto případě zvolena obecná formulace povinnosti soudu ke shora uvedenému opatření přihlédnout, bez stanovení konkrétního započítacího poměru (např. jeden den trvání povinnosti zdržovat se v obydlí na jeden den trestu odnětí svobody)." Ústavní soud tak odmítá hodnotit či porovnávat situaci v jiné trestní věci v případě jiného odsouzeného.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu