Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. C., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Myslíkova 4/2020, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 186/2021-24, ze dne 23. března 2023, v rozsahu výroku č. I., takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2023, č. j. 3 Ads 186/2021-24, jímž Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost odmítl stěžovatelem podanou kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.6.2021, č. j. 2 Ad 11/2020-36, s tvrzením, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces podle 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí správních soudů následující skutečnosti. Rozhodnutím Úřadu práce České republiky, krajská pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen úřad práce) č.j. 20978/2019/AAI, ze dne 5.12.2019, nebyla stěžovateli přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi - mimořádná okamžitá pomoc na úhradu nezbytného jednorázového výdaje (tj. na úhradu nákladů na stěhování do nového bytu v celkové výši 27.790 Kč), o kterou stěžovatel požádal žádostí podanou dne 30.10.2019. Částka se skládala z výdajů na přestěhování nábytku a osobních věcí ve výši 14 280 Kč, na nájemné v předchozím bytě za srpen 2019 ve výši 5 100 Kč, a na uložení nábytku za srpen 2019 ve výši 8 410 Kč. Ministerstvo práce a sociálních věcí (žalovaný vedlejší účastník) poté rozhodnutím ze dne 17. 2. 2020, č. j. MPSV-2020/34752-911, zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí úřadu práce. Vedlejší účastník se ztotožnil se závěry úřadu práce, že v daném případě nenastal důvod poskytnout stěžovateli dávku mimořádné okamžité pomoci, neboť požadované náklady vznikly již v červenci a srpnu 2019, přičemž žalobce je v téže době také uhradil. Dále v červenci 2019 disponoval s celkovými příjmy 63 246 Kč, sestávajícími ze starobního důchodu (5 518 Kč), příspěvku na bydlení (6 302 Kč), příspěvku na živobytí (1 671 Kč), obdržené vratné kauce z předešlého nájemního bytu, kde mu skončila nájemní smlouva (18 000 Kč), a přeplatku z vyúčtování služeb (31 755 Kč). Proto vedlejší účastník uzavřel, že stěžovatele nelze považovat za osobu v hmotné nouzi ve smyslu § 2 odst. 5 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, neboť měl dostatečné prostředky k úhradě požadovaného nezbytného jednorázového výdaje. Proto mu nevznikl nárok na dávku mimořádné okamžité pomoci ve smyslu § 36 odst. 1 písm. b) citovaného zákona.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka se stěžovatel bránil žalobou. Městský soud v Praze nicméně žalobu rozsudkem ze dne 3.6.2021, č. j. 2 Ad 11/2020-36, zamítl. Poté, co shrnul podstatnou judikaturu vztahující se k institutu dávky mimořádné okamžité pomoci, zdůraznil, že tato dávka představuje bezprostřední pomoc v nenadálých či mimořádných situacích, ve kterých žadatel s přihlédnutím k celkovým sociálním a majetkovým poměrům nemá dostatečné prostředky na úhradu nezbytného jednorázového výdaje. Stěžovatel v řízení nezpochybňoval zjištěné skutečnosti týkající se jeho příjmů v předmětném období. Pouze poukazoval na to, že z příjmů obdržených v červenci 2019 uhradil též část svých dřívějších půjček. Dle městského soudu však nelze přehlédnout, že stěžovatel i přesto bez problémů uhradil veškeré požadované náklady spojené se stěhováním. Stěžovatel tedy v předmětné době disponoval dostatečnými finančními prostředky k úhradě požadovaného nezbytného jednorázového výdaje. Nadto uplatnil žádost o dávku mimořádné okamžité pomoci až několik měsíců po vzniku uplatňovaných nákladů (a po jejich uhrazení z vlastních prostředků). Městský soud uzavřel, že z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů je zřejmé, že byly s individuální situací žalobce v předmětné době seznámeny a řádně se jí zabývaly. Neshledal, že by správní orgány jakýmkoli způsobem překročily meze správního uvážení či jej zneužily. Napadené rozhodnutí tak označil za zákonné, přezkoumatelné a odpovídající zjištěným skutečnostem.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost, neboť neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Zdůraznil, že z argumentace stěžovatele není zřejmé, proč nemohl předmětnou žádost uplatnit před vydáním rozhodnutí úřadu práce ze dne 27. 9. 2019 o odebrání doplatku na bydlení, jak namítá. Ze zákona žádná taková povinnost nevyplývá a ani stěžovatel ji blíže nerozvedl. Mimořádná okamžitá pomoc jako dávka pomoci v hmotné nouzi není dle judikatury správních soudů založena na principu zajištění životního optima jednotlivce, nýbrž na poskytnutí nezbytně nutné finanční pomoci pro překonání určité tíživé sociální situace. Proto nemohl vyhovět námitce, že stěžovateli nelze fakticky klást k tíži, že v době uplatnění žádosti o dávku mimořádné okamžité pomoci již požadované náklady uhradil. Městský soud tedy v posuzovaném případě postupoval v souladu s uvedenou judikaturou, od které není důvod se odchylovat. Stěžovatel oproti tomu svá obecná tvrzení nijak nedoložil.
5. Stěžovatel podal proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu blanketní ústavní stížnost, kterou posléze doplnil podáním sepsaným advokátkou. Podle stěžovatele byly splněny podmínky § 36 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi pro přiznání dávky (mimořádné okamžité pomoci) na úhradu nezbytného jednorázového výdaje tak, jak o ni stěžovatel požádal, neboť je osobou, která se dlouhodobě nachází v hmotné nouzi ve smyslu příslušných ustanovení zákona. V daném případě je rozhodným obdobím říjen 2019, jak konstatovaly správní orgány i soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatel však žádost o dávku mimořádné okamžité pomoci nemohl uplatnit a podat dříve, neboť (jak byl v předmětné době instruován na příslušném úřadu práce), tak mohl učinit až po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o odejmutí dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatku na bydlení od 1.7.2019, které stěžovatel převzal až právě dne 4.10.2019.
6. Stěžovatel v rámci předcházejícího řízení opakovaně poukazoval na to, že v průběhu let 2018 a 2019 se musel celkem třikrát stěhovat, s čímž mu pochopitelně vznikly i náklady na stěhování a uložení jeho osobních věcí a nábytku (tj. z P. do Ú., dále z Ú. do skladu nábytku na V. a z V. do současného bydliště). Vzhledem k tomu, že sociální byt byl stěžovateli přidělen Magistrátem hl.m. Prahy až ke dni 29.8.2019, byl stěžovatel nucen po skončení jednoroční nájemní smlouvy na byt v Ú. ke dni 30.6.2019 bydlet po dobu dvou měsíců na ubytovně, kde nemohl mít všechny své věci a nábytek, a proto je měl uskladněny ve skladu na V. Na shora uvedená stěhování, první nájemné za bydlení v bytě v Ú. i na kauci na tento byt si musel stěžovatel vypůjčit peníze od svých přátel, a proto z finančních prostředků, které pak obdržel v měsíci červenci 2019, stěžovatel uhradil jen část těchto půjček a tak mu poté nezbylo téměř nic na uhrazení jeho základních životních potřeb. Stěžovatel je toho názoru, že správní orgány byly a jsou dostatečně seznámeny s celkovou situací stěžovatele, a to z jejich rozhodovací činnosti o jiných stěžovatelem podaných žádostech o dávky v hmotné nouzi.
7. Stěžovatel je osobou dlouhodobě závislou na příjmu hrazeném státem. Vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu (stěžovateli je 76 let a léčí se s vysokým krevním tlakem, s cukrovkou, s nemocným srdcem, s nemocným žlučníkem, s nemocnými ledvinami, s křečovými žilami) nebyl a není stěžovatel dlouhodobě schopen svůj příjem navýšit jiným způsobem. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého usnesení argumentuje tím, že dávka mimořádné okamžité pomoci se zpravidla neposkytne, pokud žadatel již uhradil náklady, které zamýšlel touto dávkou pokrýt.
V takovém případě lze totiž předpokládat, že finanční situace žadatele nebyla tak vážná a že prostředky na úhradu takového výdaje měl, ledaže by šlo například o situaci, kdy bylo určitý výdaj nutno vynaložit v pevně stanoveném termínu a žadatel tvrdí a prokáže, že si na nezbytný výdaj musel půjčit. Platby za nájemné v bytě, za uložení nábytku ve skladu a další platby se stěhováním jeho věcí a nábytku musel provést (uhradit) předem o jeden měsíc, než daná skutečnost nastala (tj. do konce měsíce července, potažmo srpna 2019), jinak by stěžovatel přišel o nájem bytu i o místo pro uložení svých věcí a nábytku a postihly by ho další sankce pro případ nezaplacení těchto výdajů.
Jedná se tak o situaci, kdy bylo určitý výdaj nutno vynaložit v pevně stanoveném termínu, tj. ke stanovenému datu v předstihu před tím, než daná skutečnost nastala.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471).
11. Podle čl. 30 odst. 2 Listiny každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Stěžovatel v nyní projednávané věci de facto rozporuje vypořádání svých žalobních či kasačních námitek, které se týkají aplikace podústavního právního předpisu spadajícího do rámce čl. 30 odst. 2 Listiny - avšak činí tak v oblasti, v níž je vrcholným soudním orgánem Nejvyšší správní soud (§ 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního). Ústavnímu soudu pak náleží pouze hodnotit, zda závěry vyslovené obecnými soudy k aplikaci podústavních předpisů nejsou extrémně nepřiměřené či neobsahují prvky svévole [srov. např. nálezy sp. zn. IV.
ÚS 512/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 41/68 SbNU 419) a sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)]. To platí tím spíše, že ústavně zaručeným hmotným právem stěžovatele zde je právo na pomoc v hmotné nouzi, jehož je podle čl. 41 Listiny možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které čl. 30 Listiny provádějí.
12. S ohledem na to vzal Ústavní soud v úvahu, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti fakticky pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Obecné soudy však již všechny uvedené argumenty vypořádaly v napadených rozhodnutích, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými. Na ústavní rovině žádné pochybení neshledal.
13. Přesto však Ústavní soud připouští relevanci některých stěžovatelových argumentů. V nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 2533/20 , tento soud kritizoval nedostatečnou zákonnou úpravu sociálního bydlení v České republice. Vyslovil, že poskytování (sociálního) bydlení za jasně stanovených podmínek osobám z různých příjmových skupin je jedním ze základních nástrojů řešení sociálních a ekonomických problémů na místní i regionální úrovni, přičemž dlouhodobá nejistota obyvatel týkající se jejich bydlení může ohrozit důvěru občanů v demokratický právní stát (bod 41 nálezu).
Mimo jiné dovodil, že podpora jen prostřednictvím systému jednorázových nebo opakujících se dávek sama o sobě nepředstavuje naplnění práva občanů na bydlení. Nyní projednávaný případ v širším smyslu poukazuje na nedostatky státní podpory potřebných osob. Stěžovateli je 76 let, po přechodnou dobu před přidělením obecního bytu bydlel na ubytovně, přičemž v této souvislosti mu vznikly životní náklady nad rámec jeho obvyklých výdajů. Jakkoliv je výsledkem řízení před správními soudy (Ústavním soudem aprobovaný) právní závěr, že stěžovatel neměl na dávku okamžité pomoci právní nárok, lze situaci stěžovatele, kterému na sebe nenavazovala dvě nájemní bydlení, vnímat jako objektivně složitou.
V mezích čl. 41 Listiny však Ústavní soud neměl podklad pro zásah do právního hodnocení obecných soudů.
14. Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. září 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu