Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác , zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2025 č. j. 11 To 13/2025-30217 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025 č. j. 46 T 18/2024-596, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Podle jeho názoru jejich vydáním soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na osobní svobodu.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že stěžovatel je podle obžaloby podané státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 odst. 2, písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 odst. 3, písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.
Usnesením ze dne 19. 1. 2024 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu a usneseními ze dne 27. 6. 2024, ze dne 10. 10. 2024 a ze dne 19. 12. 2024 jej soud ponechal ve vazbě ze stejného zákonného důvodu (v posledním případě soud zamítl žádost stěžovatele o propuštění). Napadeným usnesením ze dne 20. 1. 2025 sp. zn. 46 T 18/2024 Městský soud v Praze ve vazební zasedání rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu § 67 písm. a) trestního řádu. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 10.
3. 2025 č. j. 11 To 13/2025-30217 zamítl jako nedůvodnou.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy v jeho případě aplikovaly ustanovení § 83 odst. 3 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMJS"), které však stěžovatel považuje za protiústavní. Stěžovatel byl totiž fakticky zadržen již dne 15. 11. 2023 ve Spolkové republice Německo a od tohoto data byla omezena jeho osobní svoboda, k čemuž došlo na základě žádosti českých orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel od počátku souhlasil s vydáním k trestnímu stíhání do České republiky. V důsledku aplikace uvedeného ustanovení zákona však je považován za počátek výkonu vazby až 17. 1. 2024. Pokud by však byla vazba stěžovatel započítána již ode dne 15. 11. 2023, měl by být dne 15. 11. 2024 propuštěn na svobodu, neboť by uplynula lhůta podle § 72a odst. 1 písm. c), odst. 2 trestního řádu. V té době ještě na stěžovatele nebyla podána obžaloba a uběhla by tedy maximální doba vazby trestním řádem určená pro přípravné řízení. Stěžovatel dodává, že pokud by byl například orgány Spolkové republiky Německo vydán až po jednom roce, tak by se celý rok omezení osobní svobod nezapočítával do maximální doby omezení.
4. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 2244/07 , podle kterého omezení osobní svobody počíná okamžikem faktického omezení úkonem příslušného orgánu, nikoli momentem jakéhokoli pozdějšího rozhodnutí o zadržení nebo o vazbě. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a znění Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatel proto žádá o zrušení uvedených usnesení a o propuštění z vazby na svobodu.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a z části k rozhodnutí o něm není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
7. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace uvedených ustanovení, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí. Z toho plyne i požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.
8. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato rozhodnutí, posuzovaná ve svém celku, dostatečně konkretizují a individualizují důvody, pro které je nutno ponechat stěžovatele i nadále ve vazbě. Stěžovatel ostatně proti samotné existenci důvodu vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu ani žádné námitky nevznáší.
9. Námitky týkající se rozhodování orgánů Spolkové republiky Německo o jeho předání do České republiky Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli hodnotit a přezkoumávat. Brání mu v tom již ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle něhož Česká republika dodržuje závazky, které jí vyplývají z mezinárodního práva. Jednou ze základních zásad mezinárodního práva je zásada svrchované rovnosti, která vylučuje, mimo jiné, aby výkon soudní moci státem byl následně podrobován přezkumu a hodnocení soudní mocí jiného státu. Ústavní soud upozorňuje v souvislosti s ustanovením čl. 1 odst. 2 Ústavy i na obecně platná pravidla mezinárodního práva upravující imunitu států a výkonu jejich veřejné moci.
10. Napadenými usneseními soudy rozhodovaly v době, kdy byl stěžovatel ve vazbě v České republice asi 1 rok, přičemž s ohledem na trestní jednání, pro něž je stíhán a nyní již obžalován, nelze tvrdit, že by tato doba vazebního stíhání stěžovatele byla neakceptovatelně dlouhá či že by překročila zákonnou hranici. Ústavní soud musí totiž ve shodě s obecnými soudy konstatovat, že do délky omezení stěžovatelovy osobní svobody nelze počítat dobu, po kterou byl omezen na svobodě ve Spolkové republice Německo, kde probíhalo jeho extradiční řízení do České republiky, neboť v této době české orgány nikterak důvodnost omezení jeho osobní svobody neposuzovaly.
Co se týče délky trvání vazby, postupuje se podle § 83 ZMJS, v němž se uvádí, že doba, kterou vydaná osoba strávila v cizím státě ve vazbě za účelem vydání, se nezapočítává do lhůt uvedených v § 72 trestního řádu a do doby uvedené v § 72a trestního řádu. Jedná se totiž navíc o dobu, po kterou stěžovatel nebyl českým orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Uvedený závěr je v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, podle které čl. 5 odst. 3 ani žádné jiné ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v zásadě nezakládá povinnost smluvní strany, aby brala v úvahu délku vazby vykonané ve třetím státu (srov. Zandbergs proti Lotyšsku ze dne 20.
12. 2011, č. 71092/01 a obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3739/16 )
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů, vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele je nadále omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, ani další ústavní práva tvrzená stěžovatelem tak porušeny nebyly.
12. Pokud jde o část petitu ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel navrhuje, aby byl propuštěn z vazby, Ústavní soud jej odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Zákon o Ústavním soudu totiž Ústavnímu soudu neposkytuje pravomoc o takovém návrhu rozhodnout.
13. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou a z části jako návrh, o němž není příslušný rozhodnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu