Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ExaSoft Holding a. s., sídlem Rudé armády 651/19a, Karviná - Hranice, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 2024 č. j. 4 Afs 125/2023-57 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2023 č. j. 25 Af 22/2021-91, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") dodatečnými platebními výměry ze dne 5. 2. 2020 č. j. 387745/20/3212-50522-807616, č. j. 387147/20/3212-50522-807616 a č. j. 387585/20/3212-50522-807616 doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období měsíců listopadu roku 2014 a ledna a února roku 2015 v celkové výši 6 060 647 Kč a současně uložil stěžovatelce povinnost uhradit penále v celkové výši 1 212 128 Kč.
3. Odvolání stěžovatelky vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 17. 3. 2021 č. j. 8893/21/5300-21442-712243 zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil.
4. O žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
5. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Shledal, že krajský soud ve shodě s vedlejším účastníkem zákonně a přezkoumatelně odkázal na řadu podezřelých okolností, které v kombinaci s následnou nekontaktností subdodavatelek stěžovatelky, rizikovostí obchodované komodity a neodvedením DPH vedly k přesvědčivému závěru o existenci daňového podvodu a k závěru o vědomé účasti stěžovatelky na podvodu na DPH.
V této souvislosti krajský soud podle Nejvyššího správního soudu podrobně popsal skutečnosti, na základě nichž dospěl k závěru, že stěžovatelka minimálně měla a mohla vědět, že obchodní transakce jsou zasaženy podvodem. Při posuzování vědomosti stěžovatelky o jednotlivých podezřelých skutečnostech přitom vycházel ze zjištění o personálním propojení stěžovatelky a její dodavatelky společnosti ES Czech, proti čemuž stěžovatelka v kasační stížnosti ničeho nenamítla a pouze paušálně odmítla, že by o těchto skutečnostech věděla.
Stěžovatelce nejsou přičítány žádné okolnosti, které by byly zcela mimo sféru jejího vlivu. V případě identifikovaných objektivních okolností se totiž jedná o indicie, které objektivně měly ve stěžovatelce vzbudit podezření, že se účastní řetězce stiženého podvodem. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že týmiž obchodními řetězci stěžovatelky, pouze ve vztahu k jiným zdaňovacím obdobím, a tedy obdobnými skutkovými okolnostmi, se zabýval např. již v rozsudcích ze dne 30. 6. 2023 č. j. 5 Afs 104/2022-45 a ze dne 19.
11. 2021 č. j. 5 Afs 239/2020-46. Z jejich závěrů lze přitom plně vycházet i v nyní posuzovaném případě.
6. Stěžovatelka zejména tvrdí, že správce daně identifikoval nezaplacenou daň u subjektů odlišných od stěžovatelky, poté za využití svých mocenských pravomocí, odborných znalostí, nemalého personálního aparátu a analýzy informací, ke kterým má na rozdíl od daňových subjektů přístup, zmapoval obchodní řetězce, které posoudil jako podvodné a vyslovil závěr, že stěžovatelka měla zjistit v podstatě totéž. Rozdíl je ale v tom, že stěžovatelka nemá žádné pravomoci vyslýchat jednatele svých obchodních partnerů či jinak pátrat po jejich jednání.
Správce daně odhaluje daňové podvody ex post, takže s jistotou konstatuje chybějící daň a ve světle této znalosti interpretuje vše, co se v minulosti stalo. Oproti tomu od stěžovatelky se žádá nemožné, tedy aby předpovídala budoucnost, a to na základě běžných (obvyklých, standardních a nikoli nezákonných) událostí, které nepramení z porušení právních povinností. Závěr soudů, že je na základě objektivních okolností prokázáno, že stěžovatelka věděla nebo měla vědět, že se plněním uplatňovaným ke vzniku nároku na odpočet DPH podílela na podvodném řetězci, je nesprávný.
Ony objektivní okolnosti nemohou nikdy vést k závěru o tom, že by stěžovatelka věděla nebo mohla vědět o tom, že někdo z jejích dodavatelů či subdodavatelů spáchá podvod. Pokud však tyto okolnosti k závěru o vědomé účasti na podvodech vedou, pak stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí, když neobsahují žádné vysvětlení, proč by se mělo jednat právě o zde tvrzené okolnosti, a jak by na ně měla podle právních předpisů reagovat. Správní soudy též nevyhověly návrhu stěžovatelky na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), což stěžovatelka považuje za nesprávné.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícímu daňovému řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani daňových orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že týmiž obchodními řetězci stěžovatelky, pouze ve vztahu k jiným zdaňovacím obdobím, a tedy obdobnými skutkovými okolnostmi, se zabýval již v usnesení ze dne 30. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 2336/23 , kterým odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2023 č. j. 5 Afs 104/2022-45. V nyní posuzovaném případě přitom nemá Ústavní soud důvod odchýlit se od posouzení a závěrů uvedených v tomto usnesení, pročež na něj odkazuje.
12. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů (jak jsou shrnuty sub 5) jsou ústavně souladné, jsou obsáhle, podrobně a důkladně odůvodněny, a to včetně odkazů na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu; Nejvyšší správní soud navíc srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu za případné. Ústavní soud neshledal na klíčových závěrech správních soudů (tj. o existenci daňového podvodu na DPH a o vědomé účasti stěžovatelky na tomto podvodu) cokoliv neústavního. Na právních závěrech správních soudů tedy neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry správních soudů a daňových orgánů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95
(N 63/5 SbNU 481)].
13. K argumentu stěžovatelky, že správní soudy měly předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, Ústavní soud shledává, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je porušením procesních práv garantovaných Listinou (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny) takový postup soudu poslední instance, který předběžnou otázku nepoloží svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu. Porušením přitom není každé nepoložení předběžné otázky, které je v rozporu s unijním právem, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování.
Podle judikatury Ústavního soudu lze jednání soudu považovat za svévoli, jestliže 1. rozhodující soud posledního stupně měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu unijního práva, přesto však předběžnou otázku nepoložil; 2. rozhodující soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky Soudním dvorem, aniž by zahájil řízení o předběžné otázce; nebo 3. v situaci, kdy neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku, a soud překročil míru svého uvážení a vyložil unijní právo bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad či platnost unijního práva [takto viz např. nálezy ze dne 19.
9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1675/23 nebo ze dne 18. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1854/20
(N 177/108 SbNU 167) a další rozhodnutí, na něž tyto nálezy odkazují]. O žádnou z těchto tří situací v dané věci nejde.
14. Co se týče první z nich, Nejvyšší správní soud sám zjevně neměl pochybnosti o správném výkladu unijního práva. Napadené rozhodnutí nesvědčí ani o tom, že by se Nejvyšší správní soud úmyslně odchýlil od existujícího výkladu určité unijní právní normy, takže nešlo ani o situaci druhou. Stěžovatelka sama má zjevně za to, že mohla být splněna podmínka třetí, když namítá, že se Soudní dvůr dosud nezabýval konkrétní otázkou, kterou sama formulovala. S tím se však Ústavní soud neztotožnil. Stěžovatelka nepředestřela otázky směřující k výkladu určité normy unijního práva, ale domáhala v podstatě toho, aby Soudní dvůr unijní i provádějící vnitrostátní právo aplikoval, totiž aby posoudil, zda bylo možné považovat objektivní okolnosti, o něž se opíral závěr správce daně o existenci podvodu a splnění vědomostního testu, za dostatečné pro odepření odpočtu DPH.
Jak vysvětlil už Nejvyšší správní soud, z judikatury Soudního dvora plyne, že v situacích, kdy byly splněny formální a hmotněprávní podmínky nároku na odpočet DPH, lze tento nárok osobě povinné k dani odepřít pouze tehdy, pokud se na základě objektivních okolností prokáže, že věděla nebo měla vědět, že se pořízením zboží nebo služeb zakládajících nárok na odpočet účastnila plnění zatíženého podvodem (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 6. 2012 ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11 Mahagében a Dávid); posouzení objektivních okolností však Soudní dvůr ponechává na vnitrostátních soudech (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6.
7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04 Axel Kittel a Recolta Recycling, bod 59), neboť spočívá na posouzení všech okolností konkrétní věci podobně jako posouzení, zda subjekt přijal všechna opatření, která po něm mohla být rozumně požadována, aby zabránil své účasti na daňovém úniku (rozsudek Soudního dvora ze dne 1. 12. 2022 ve věci C-512/21 Aquila Part Prod Com SA, bod 48). Příslušnost Soudního dvora je dána k výkladu, nikoli k aplikaci unijního práva na konkrétní skutkové okolnosti (v kontextu DPH viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 16.
6. 2022 ve věci C-596/20 DuoDecad Kft.). Nelze proto konstatovat, že by stěžovatelka předestřela novou právní otázku, k níž by neexistovala judikatura Soudního dvora, a tomu odpovídající závěr Nejvyššího správního soudu tak nelze shledat svévolným.
15. Ani výhradu, že nepoložením předběžné otázky zůstaly stěžovatelčiny námitky bez reakce, nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou. Zejména napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu důkladně odůvodňuje úvahy týkající se objektivních okolností, z nichž šlo důvodně usuzovat, že stěžovatelka o své účasti na daňovém podvodu věděla či měla vědět (a nepřijala dostatečná opatření, která by její účasti zabránila). V těchto úvahách Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní exces. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu namítá, že na jednotlivých "nestandardních okolnostech" nic nestandardního, natož protizákonného, nespatřuje; těmto argumentům se však správní soudy již věnovaly dostatečně.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu