Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti D. L., zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2022, č. j. 21 Cdo 2506/2021-1071, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 406/2020-979 ze dne 4. prosince 2020, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 34 C 209/2014-849 ze dne 20. listopadu 2019 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 789/2021-1055 ze dne 29. července 2021, takto:
Písemné vyhotovení usnesení
sp. zn. II. ÚS 1396/22
ze dne 4. července 2022 se opravuje tak, že se v záhlaví upravuje: "proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2022, č. j. 21 Cdo 2506/2021-1071, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 406/2020-979 ze dne 4. prosince 2020, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 34 C 209/2014-849 ze dne 20. listopadu 2019".
1. V písemném vyhotovení usnesení
sp. zn. II. ÚS 1396/22
ze dne 4. 7. 2022 došlo k chybné specifikaci data vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu, specifikaci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a data rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích - to vše v záhlaví usnesení. V odůvodnění byla vypořádaná rozhodnutí specifikována správně. Proto tento vnitřní rozpor, který vyšel najevo až po vydání rozhodnutí podáním stěžovatele ze dne 13. 10. 2022 a který představuje zjevnou chybu v psaní, opravil Ústavní soud tímto usnesením podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 164 věta druhá a § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
2. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 789/2021-1055 ze dne 29. července 2021 bude samostatně rozhodnuto (srov. obdobně opravné usnesení
sp. zn. II. ÚS 755/17
).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu
6. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 4. prosince 2020, č. j. 19 Co 406/2020-979, dospěl k závěru, že pokud jde o poruchu přizpůsobení, nejsou splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele z titulu pracovního úrazu, neboť žádná z nepříznivých okolností, které vedly ke vzniku poruchy přizpůsobení, nemá charakter úrazového děje. Dále uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovaným a vedlejším účastníkem je důvodná a že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, není zneužitím práva na úkor stěžovatele, který by marné uplynutí lhůty nezavinil, není ani vedena úmyslem způsobit mu újmu.
7. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítnul s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou stěžovatel nesprávně aplikoval na odlišný skutkový stav v jeho věci. Zdůraznil, že o vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla, tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, je-li jednou z příčin, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný pod č. 35/2000 Sb. rozh. obč.). Dle Nejvyššího soudu obecné soudy správně posoudily okamžik ustálení zdravotního stavu, rozhodný pro posouzení námitky promlčení a přípustnost dovolacího důvodu tak nezaložila ani tato námitka.
8. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je argumentace, že stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy krácen na svých právech, a to zejména tím, že se obecné soudy dostatečně a v souladu se zákonnou úpravou nevypořádaly s argumentací stěžovatele ohledně nároku na ztížení společenského uplatnění v souvislosti s poruchou přizpůsobení, a dále podvrtnutím a natažením krční páteře, zejména pokud jde o příčiny vzniku těchto zdravotních problémů a současně posouzení otázky ustálení zdravotního stavu. Řízení před soudy bylo zatíženo značnými průtahy, stěžovateli bylo nesrozumitelné a v konečné fázi byl odepřen mimořádný opravný prostředek (závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšším soudem je v rozporu s čl. 36 Listiny). Restriktivním výkladem stěžejních právních předpisů, zejména zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a nařízení vlády č. 276/2015 Sb., došlo k jejich aplikaci v rozporu s čl. 4 Ústavy. Podle stěžovatele nedošlo k promlčení jeho nároku, a i kdyby ano, je třeba aplikovat korektiv dobrých mravů.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Stěžovatel v průběhu řízení namítal dezinterpretaci posudků prvostupňovým i odvolacím soudem. V obecné rovině není úkolem Ústavního soudu utvářet a přehodnocovat skutková zjištění (to náleží obecným soudům), Ústavní soud je povolán toliko k ověření, že výsledné skutkové zjištění nepředstavuje logický exces (ten je dán např. tehdy, nemá-li skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování při žádném z logicky přijatelných způsobů interpretace provedených důkazních prostředků, či je skutkové zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazními prostředky), a k ověření, že při dokazování byla v procesní rovině respektována základní práva a svobody. Žádné takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích (nižších soudů) neshledal. Závěry, které soudy pojaly z důkazů, jsou rozumné, důkazní materiál tvoří logický celek. Argumentace stěžovatele stran rozvinutí PTSD a souvislosti úzkostných potíží s pracovním úrazem, je tak nedůvodná, resp. Ústavnímu soudu nepřísluší logicky zdůvodněné závěry opětovně přehodnocovat.
13. Argumentace stěžovatele odškodněním následků poškození zdraví v psychické oblasti i v případě, že nepříznivé psychologické vlivy nepůsobily pouze v okamžiku úrazového děje je opřena o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3305/2011, v němž však soudy odepřely nárok na odškodnění v rozporu se skutkovými závěry znalců.
14. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku stěžovatele na náhradu za ztížení společenského uplatnění spočívající v poúrazovém omezení hybnosti páteře stojí na skutečnosti, že stěžovatel uplatnil nárok u soudu prvního stupně až dne 27. 3. 2018. Samotný úraz proběhl dne 28. 3. 2013 a k ustálení stěžovatelova zdravotního stavu došlo po dvou letech. Podle § 265 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2015, platí, že: "Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům." Dle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, však platí, že: "Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá." K otázce námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud obšírně vyjádřil a z celkového kontextu odůvodnění týkajícího se této námitky lze shledat, že nedospěl k přípustnosti dovolání jak z důvodu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak ani z důvodu, že by se jednalo o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1170/2019, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1269/2019).
15. Polemika stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu i soudy nižších stupňů je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli spolehlivě poskytnuty v napadených rozhodnutích, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
16. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 405/03
ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373) ]. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba soudy nižších stupňů se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu