Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. L., zastoupené Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou, sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 2023 č. j. 14 Co 80/2023-623, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) O. H. a obchodní společnosti 2) Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla poškozenou (chodkyní) z dopravní nehody, která se stala dne 3. 12. 2008 a byla zaviněna vedlejším účastníkem 1) jako řidičem automobilu. Stěžovatelce vzniklo bezprostředně při dopravní nehodě zranění. Na základě dohody o způsobu vyrovnání ze dne 16. 6. 2009 zaplatil vedlejší účastník 1) stěžovatelce částku 50 000 Kč. Jeho trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 2) byla dne 6. 11. 2012 uzavřena dohoda týkající se poškození zdraví stěžovatelky následkem uvedené dopravní nehody a způsobu jejího odškodnění, na jejímž základě byly uznány její nároky na odškodnění bolesti ve výši 138 120 Kč, odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 1 026 000 Kč a na zaplacení náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 5 265 Kč a s právním zastoupením ve výši 35 712 Kč. Splněním povinnosti k úhradě těchto částek měly být veškeré vzájemné závazky vyrovnány.
3. Stěžovatelka podala v roce 2019 žalobu, kterou se proti vedlejšímu účastníkovi 1) domáhala zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím, z níž měla částka 1 400 000 Kč představovat náhradu společenského uplatnění a částka 100 000 Kč náhradu nemajetkové újmy. Podle jejích tvrzení se měl v letech 2014 až 2018 nepředpokládaně zhoršit zdravotní stav stěžovatelky, který vymezovala jako důsledek opakovaných operací kolene, zhoršení psychického onemocnění a zhoršení stavu zad a ramene. To vše spolu s výrazným poškozením zdraví v důsledku nehody vedlo ke vzniku odškodnitelných psychických útrap. Její zdravotní stav se měl ustálit až k 10. 5. 2018.
4. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 2. 2023 č. j. 17 C 36/2019-594 byla žaloba zamítnuta (výrok I.) a vedlejším účastníkům 1) a 2) nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud učinil skutková zjištění, že žádné neočekávané (náhlé) zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky nenastalo a že její zdravotní stav byl po dopravní nehodě ustálen již v roce 2010, jde-li o ortopedické potíže převážně na pravé dolní končetině, a v roce 2012, jde-li o psychické obtíže, tedy již před podepsáním dohody o narovnání. Poté již nové následky poškození zdraví v souvislosti s dopravní nehodou nevznikly, pouze se očekávatelně zhoršovaly ty existující. Odškodnění dovršené dohodou o narovnání (a jejím splněním) zahrnovalo i tato zranění, včetně jejich nepříznivých následků do budoucnosti. Psychiatrické onemocnění schizoafektivní psychóza nevzniklo v souvislosti s dopravní nehodou a vedlejší účastník 1) za ně neodpovídá.
5. Ještě před podáním žaloby rozhodl okresní soud usnesením ze dne 16. 2. 2018 č. j. 15 Nc 1100/2018-22 o ustanovení zástupce stěžovatelky z řad advokátů. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení následně rozhodl podle § 150 občanského soudního řádu tak, že ji vedlejším účastníkům nepřiznal. I když byla stěžovatelka neúspěšná, posouzení souvislosti zhoršení jejího zdravotního stavu bylo závislé na znalci. Poměry stěžovatelky, ať již odpovídají současnému snížení pracovní schopnosti o 55 %, nebo snížení schopnosti v letech 2018-2020 o 70 %, prakticky vylučují, aby vedlejším účastníkům uhradila náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka je závislá na svém důchodu, má určitý příjem z doplňkové výdělečné činnosti a pečuje o nezletilé dítě, jehož otec zemřel. Žalobou uplatňovala další (nové) požadavky za účelem odstranění následků dopravní nehody, která jí změnila život, aniž by byla schopna tyto následky odvrátit. Její postup, byť nebyla úspěšná, lze podle okresního soudu shledat za pochopitelný a omluvitelný. Vedlejší účastník 1) musel nepochybně vynaložit náklady na svou obranu, přesto není zdravotně nijak limitován v získání příjmu k úhradě těchto nákladů. Vedlejší účastnice 2) je zase pojišťovnou, pro kterou nepřiznání náhrady nákladů řízení v poměrně malé výši nehraje podstatnější roli.
6. Proti nákladovému výroku II. rozsudku okresního soudu podali odvolání oba vedlejší účastníci. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tento výrok změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi 1) náklady řízení ve výši 348 564 Kč a vedlejší účastnici 2) náklady řízení ve výši 8 995,50 Kč (výrok I.). Dále je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi 1) náklady odvolacího řízení ve výši 2 931,10 Kč a vedlejší účastnici 2) náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II.). Podle krajského soudu nelze přisvědčit tvrzením stěžovatelky, že rozhodnutí o jejím nároku záviselo pouze na posouzení odborných otázek, na něž dokázal odpovědět jen znalec, a že v době podání žalob byla v dobré víře v oprávněnost svých požadavků. V řízení sice bylo prokázáno, že stěžovatelka trpí od roku 2015 schizoafektivní poruchou depresivního typu, ze žádné z jí předložených lékařských zpráv však ani náznakem nevyplývala příčinná souvislost této choroby s dopravní nehodou. Vedlejší účastnice 2) již dne 17. 4. 2019, tedy na samém počátku řízení, předložila soudu odborné vyjádření MUDr. Michaely Málkové ze dne 5. 3. 2019, které takovouto příčinnou souvislost vylučovalo. Stěžovatelka nicméně i poté na žalobě setrvala a domáhala se v tomto směru dalšího dokazování. Uvedenou dobrou víru vylučují i závěry propouštěcí zprávy z hospitalizace v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech z 18. 3. 2016.
7. Za nikoli bezúčelnou nelze žalobu stěžovatelky považovat ani ve vztahu k potížím pohybového ústrojí. Z provedeného znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví ze dne 14. 7. 2022 a z výslechu pověřence znaleckého ústavu MUDr. Jana Boháče při jednání dne 7. 11. 2022 vyplynulo, že si lze jen těžko představit, že by potíže uváděné v žalobě nebylo možné v roce 2012 předvídat. Kombinace inkongruence kolenního kloubu a viklavosti vede vždy k určitému stupni poúrazové degenerace kloubu, takže pravděpodobnost pozdějšího vzniku poúrazové artrózy a funkční insuficience kloubu hraničí s jistotou. Stále jde o stejné ztížení společenského uplatnění, které existovalo již v roce 2012. Je navíc otázkou, zda v žalobě popisované zhoršení zdravotního stavu z hlediska funkčnosti pohybového ústrojí má trvalý charakter, byla-li stěžovatelka v listopadu a prosinci 2019 spatřena, jak bez jakékoli opory a bez viditelných potíží vodí svého syna do školy a spolu se svou matkou zvedá při stěhování pračku (což vyplynulo z výpovědi svědka D. S. při jednání dne 3. 6. 2020 a videozáznamu při tomto jednání promítnutého). Nebylo prokázáno, že by stěžovatelka v době podání žaloby trpěla intenzivními bolestmi. Setrvala-li na podané žalobě i po provedení důkazu výslechem uvedeného svědka, přehrání jeho videozáznamu nebo provedení dalších listinných důkazů, není moderace náhrady nákladů řízení na místě.
8. Krajský soud uzavřel, že podmínky pro výjimečné částečné nebo úplné nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejším účastníkům podle § 150 občanského soudního řádu nejsou splněny. Žaloba byla podána nepromyšleně a vedlejší účastník 1) v jejím důsledku musel na své zastoupení vynaložit nebo bude muset vynaložit značné částky. Podobně vznikly náklady i vedlejší účastnici 2). Ze spisu nevyplývá, že by byl vedlejší účastník 1) natolik majetný, že by nepřiznání náhrady nákladů řízení nemělo výraznější dopad do jeho majetkové sféry. Okolnost, že stěžovatelka je nemajetná, pečuje o nezletilé dítě a vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu byla uznána invalidní, na její náhradové povinnosti nic nemění. Nepříznivé osobní a majetkové poměry neúspěšného účastníka nejsou samy o sobě důvodem odepření náhrady nákladů řízení účastníku úspěšnému.
9. Stěžovatelka vytýká napadenému usnesení, že krajský soud ve svém rozhodnutí přehodnotil důkazní situaci, resp. měnil význam a obsah jednotlivých důkazů provedených okresním soudem, aniž by věc projednal v meritu. Stěžovatelku přitom nevyzval, aby se také vyjádřila. Jen vybral části důkazů, bez její reakce, a ty vyhodnotil opačně než okresní soud. Ve své podstatě tak stěžovatelku "potrestal" za to, že svou žalobu nechala projednat v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a nevzala ji zpět ihned na začátku na základě odborného vyjádření lékařky, kterou nikdy neviděla a jejíž vyjádření předložila vedlejší účastnice 2). Tímto způsobem tento soud "vytrhal" i další jednotlivé důkazy ze spisu, aby stěžovatelce vytkl setrvání na žalobním nároku bez ohledu na skutečnost, že podání žaloby bylo pro ni poslední šancí v životě na odškodnění.
10. Ústavní soud podle stěžovatelky již v minulosti odmítl, aby byl účastník řízení nepříznivým nákladovým rozhodnutím sankcionován za samotný fakt, že nepřistoupil na návrh sjednání soudního (pro něj zjevně nevýhodného) smíru [srov. nález ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 145/06 (N 51/44 SbNU 645)]. Stěžovatelka nemůže být potrestána ani za to, že nechala svůj nárok projednat soudem za situace, kdy závisel na posouzení odborné otázky, kterou nemohla sama posoudit, a byl opřen o řadu lékařských zpráv, z nichž vyplývá její zdravotní postižení. Dále stěžovatelka uvedla, že je samoživitelkou, pobírá jen invalidní důchod, má brigádu v chráněné dílně, kde si vydělá do 3 000 Kč měsíčně. Vedlejší účastnice 2) je jako pojišťovna velkou korporací, které žádná újma prakticky nevznikla. Vedlejší účastník 1) byl pojištěn a jeho náklady by měla hradit pojišťovna. Kromě toho může pracovat a je také viníkem dopravní nehody, který zranění stěžovatelce způsobil. Podle stěžovatelky v napadeném usnesení není dostatečně odůvodněno, z jakého důvodu byly její nepříznivá finanční a sociální situace a srovnatelně nepříznivý zdravotní stav na straně jedné důvodem osvobození od soudních poplatků, na straně druhé jí však byla stanovena povinnost hradit náklady řízení [v obdobných věcech měl Ústavní soud konstatovat porušení základního práva, např. nálezy ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 454/04 (N 29/36 SbNU 337) nebo ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 2933/15 (N 31/80 SbNU 401)]. Napadené usnesení považuje stěžovatelka za překvapivé.
11. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
12. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává pravomocné rozhodnutí nebo postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
13. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, kterým byl k odvolání vedlejších účastníků změněn výrok okresního soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že stěžovatelce se ukládá povinnost uhradit jim náhradu nákladů řízení. Podle krajského soudu v jejím případě nebyly splněny podmínky pro použití § 150 občanského soudního řádu, podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Současně jí byla uložena povinnost uhradit náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejším účastníkům.
14. Ústavní soud posoudil napadené usnesení z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny, jejichž součástí je i požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Jeho nezbytný rozsah se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soud musí adekvátně vypořádat [např. usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].
15. Pokud jde o vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, tato nesmí být projevem libovůle. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ]. Zárukám spravedlivého procesu by neodpovídal ani výklad podústavního práva, jenž by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
16. Z práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny vyplývá také princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí. O překvapivé rozhodnutí jde mimo jiné za situace, kdy účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů [nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23)] nebo k odlišnému právnímu hodnocení [nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181)]. Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu předtím, než soud vynese rozhodnutí [nález ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)], musí však mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, bez ohledu na to, zda jde o otázky právní nebo skutkové. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení [nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99)].
17. Uvedené požadavky se uplatní vůči soudním rozhodnutím obecně, tedy nejen vůči rozhodnutím ve věci samé, ale též rozhodnutím nemeritorním, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
18. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu stanoví výjimku z pravidla, že náklady řízení hradí druhé straně ten účastník řízení, jenž nebyl ve sporu úspěšný. Kdokoli podá žalobu k ochraně svého práva, musí počítat s tím, že v případě neúspěchu bude hradit žalované straně náklady řízení. Tento možný následek má ve vztahu k žalobci působit v tom směru, aby předem zvážil, zda jeho žaloba s ohledem na navrhované důkazy má šanci na úspěch. Umožňuje-li uvedené ustanovení zohlednit důvody hodné zvláštního zřetele, tato výjimka má zamezit tomu, aby povinnost hradit náklady řízení, ať už vznikne na straně žalobce nebo na straně žalovaného, nevedla k nespravedlivému či nepřiměřeně tvrdému výsledku řízení. Při jejím použití musí být posouzeny všechny okolnosti konkrétní věci [nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Zohledněn musí být také možný dopad přiznání, či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka [nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3705/15 (N 72/81 SbNU 267)].
19. Ústavní soud nakonec připomíná své závěry, že "účastní-li se soudního řízení osoba se zdravotním postižením - podobně jako jiná osoba náležející do skupiny zranitelných osob (děti, cizinci atd.) - a to zejména pokud se v řízení jedná o její práva či povinnosti, jsou obecné soudy povinny zpozornět a zvlášť dbát na to, aby tato osoba mohla v řízení plně uplatnit svá práva stejně jako jiní účastníci řízení. Přitom je třeba samozřejmě přihlížet k charakteru postižení konkrétní dotčené osoby a podle toho přijmout kompenzační opatření." (nález sp. zn. I. ÚS 2933/15 , bod 12). Zároveň platí, že "rozhodnutí soudu o nákladech řízení musí být v souladu s průběhem řízení. Pokud by k náhradě nákladů měl být podle obecných zákonných zásad zavázán účastník, který byl dříve v řízení osvobozen od placení soudních poplatků, pak je obecný soud při rozhodování o nákladech řízení povinen uvážit poměry účastníka, které vedly k jeho osvobození, a posoudit, zda není namístě uplatnění § 150 občanského soudního řádu, jež sice podléhá poměrně široké míře soudního uvážení, ne však libovůli." (nález sp. zn. I. ÚS 2933/15 , bod 25). V opačném případě by bylo porušeno základní právo účastníka na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. V posuzované věci krajský soud dostál shora uvedeným požadavkům. Napadené usnesení nelze považovat za překvapivé, neboť reagovalo na argumentaci vedlejších účastníků uplatněnou v jejich odvoláních, k nimž se stěžovatelka mohla vyjádřit. Krajský soud nepřehodnocoval důkazy provedené okresním soudem. Místo toho ve shodě s jejich skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry konstatoval, že žaloba byla nedůvodná a že stěžovatelka při jejím podání nemohla být v dobré víře v její důvodnost, která by mohla být vyvrácena teprve znaleckým dokazováním. Jí označené důkazy neposkytovaly základ pro závěr o příčinné souvislosti mezi vedlejším účastníkem 1) zapříčiněnou dopravní nehodou a tvrzenými novými následky poškození zdraví.
21. Krajský soud nepřehlédl finanční a sociální situaci stěžovatelky a její nepříznivý zdravotní stav, tyto okolnosti, byť opodstatňovaly její osvobození od soudních poplatků, ovšem bez dalšího neznamenají, že stěžovatelce nebude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Jakkoli jde o hlediska, která mají význam pro rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu, nelze je posuzovat izolovaně. Součástí úvah krajského soudu byl také uvedený nedostatek dobré víry, jenž odůvodňoval přiznání náhrady nákladů řízení oběma vedlejším účastníkům, jakož i možný dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení zejména vedlejšímu účastníkovi 1), který v soudním řízení vynaložil nebo dodatečně vynaloží značné náklady právního zastupování.
22. Ačkoli to byl právě vedlejší účastník 1), kdo v roce 2008 způsobil dopravní nehodu, při níž bylo poškozeno zdraví stěžovatelky, bylo by v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jestliže by mu v případě neúspěchu stěžovatelky v posuzované věci nemohla být přiznána náhrada nákladů řízení jen proto, že nárok byl uplatňován v souvislosti s touto dopravní nehodou. Tyto závěry činí Ústavní soud, aniž by jakkoli relativizoval následky zranění stěžovatelky. Stěžovatelka však podala žalobu za situace, kdy v minulosti byly její související vzájemné nároky s vedlejšími účastníky vypořádány, přičemž nové nároky nyní uplatnila s odstupem mnoha let bez toho, aby její tvrzení o příčinné souvislosti mělo základ v některém z jí označených důkazů existujících v době podání žaloby. Stěžovatelka tak musela počítat s tím, že nebude-li její žaloba shledána důvodnou (např. s ohledem na závěry znaleckého posudku, jehož vypracování si v průběhu řízení vyžádal okresní soud), bude povinna k náhradě nákladů řízení vedlejším účastníkům.
23. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí nebylo založeno na libovůli ani není stiženo jinou kvalifikovanou vadou, která by měla za následek porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení.
24. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu již Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti se tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2023
Jan Svatoň v. r. předseda senátu