Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, o vyloučení soudce v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1417/11 , takto:
Soudce Jiří Nykodým je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1417/11
.
I.
Soudce zpravodaj Jiří Nykodým přípisem ze dne 24. května 2011 oznámil, že se v dané věci cítí být podjatý vzhledem k tomu, že v minulosti působil jako právní zástupce stěžovatele M. M. Dále též upozornil na skutečnost, že v minulosti byl v rámci ústavní stížnosti téhož stěžovatele z rozhodování vyloučen. Jednalo se o ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 748/10
.
II.
Podle ustanovení § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle přesvědčení I. senátu jsou podmínky citovaného ustanovení splněny, a proto I. senát rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. května 2011
Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu
Obecným soudům v závěru dále vytýká, že neprovedly navrhované důkazy, které měly prokázat okamžik, kdy se stěžovatel skutečně dověděl o okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V souzené věci jde konkrétně o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících lhůtu podání žaloby na obnovu řízení dle občanského soudního řádu nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. V tomto směru Ústavní soud konstantně judikuje, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 148, str. 471). Taková situace však nenastala. Podle § 233 odst. 1 o. s. ř. platí, že žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Obecné soudy se dodržením stanovené lhůty zabývaly a náležitě zohlednily okolnosti, které vedly k opožděnému podání žaloby.
Stěžovatel musí respektovat, že žaloba na obnovu řízení je jedním z mimořádných opravných prostředků, jimiž se umožňuje zrušení již pravomocného rozhodnutí. Z tohoto důvodu (s přihlédnutím k zásadě právní jistoty, jako atributu právního státu) zákon stanoví poměrně přísné předpoklady pro použití takových instrumentů.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá faktické krácení zákonem stanovené tříměsíční lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení v důsledku obecnými soudy určeného počátku subjektivní lhůty, nelze mu přisvědčit. Podle mínění Ústavního soudu výklad shora citovaného ustanovení, jak byl proveden Nejvyšším soudem, naopak povětšinou vede k faktickému prodloužení stanovené tříměsíční lhůty, neboť účastník řízení se o existenci konkrétního důvodu obnovy dovídá již v okamžiku doručení předmětného rozhodnutí, které může předcházet okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí.
Stanovená lhůta se nekrátí ani v případě, dojde-li ke splynutí obou událostí do jednoho okamžiku. Ostatně podrobněji se s touto námitkou vypořádal již dovolací soud v usnesení ze dne 24. 11. 2010. Poukázal na to, že je-li účastníkovi (k rukám jeho zástupce) doručeno příslušné rozhodnutí, pak může vycházet z toho, že bylo doručeno i dalším účastníkům a že tak nabylo právní moci. I kdyby jim bylo doručeno dříve nebo později, nemůže lhůtu k podání žaloby zmeškat. Pro případ (nového) rozhodnutí soudu prvního stupně může účastník řízení jeho právní moc odvodit od délky odvolací lhůty.
Uvedený závěr, že určující je právní moc rozhodnutí, podle dovolacího soudu podporuje i skutečnost, že počátek subjektivní lhůty nemůže být dán na vůli účastníka, kdy si opatří rozhodnutí s doložkou právní moci, případně kdy právní moc rozhodnutí vyznačí soud. Argumentace stěžovatele tímto byla bezezbytku vyvrácena. Zásahem Nejvyššího soudu, jemuž je primárně svěřeno sjednocování judikatury a výklad předpisů tzv. podústavního práva, byla současně vyřešena nejednotnost obecných soudů při posuzování počátku běhu subjektivní lhůty dle § 233 o.
s. ř. Shrnuto, napadenými rozhodnutími obecných soudů nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, neboť stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva před příslušnými orgány. Porušení citovaného článku nelze dovodit ze skutečnosti, že obecné soudy návrhu stěžovatele nevyhověly. V kontextu ústavněprávního přezkumu je významné, že obecné soudy stěžovatelovu žalobu na obnovu řízení řádně projednaly, přičemž dostály požadavku celkové transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně ustanoveními § 169 odst. 4 a § 157 o.
s. ř. Z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v zahájené polemice s přijatými závěry a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není. V daných souvislostech pozbývá jakoukoliv opodstatněnost i tvrzení o porušení vlastnických práv stěžovatele ve smyslu čl. 11 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu tedy nezbylo než podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu