Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, směřující proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 3. 2023 č. j. VZV 3/2023-72, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím byla porušena její ústavní práva vyplývající z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k meritornímu posouzení návrhu, zkoumal, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici procesní zákonné prostředky, kterými by bylo možno neústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
4. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
5. V nynější věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí dozorového státního zastupitelství, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Z hlediska prostředků, které obviněným poskytuje trestní právo procesní, má pro posuzovanou věc zásadní význam zjištění, že stěžovatel neprokázal a ani netvrdil, že před podáním ústavní stížnosti podal podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Stěžovatelka tedy měla možnost přezkumu postupu státního zástupce vrchního státního zastupitelství v rámci instančního dohledu Nejvyššího státního zastupitelství.
6. Tento postup je podle již ustálené judikatury Ústavního soudu považován za účinný procesní prostředek k ochraně práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3379/22 a v něm uvedenou judikaturu). Z ústavní stížnosti ani přiložených rozhodnutí však nevyplývá, že této možnosti stěžovatelka využila. Zásah Ústavního soudu by byl v takové situaci předčasný.
7. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, předložený návrh odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj