Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. 4 Tdo 965/2022-1162, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2022 č. j. 11 To 162/2022-1088 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. března 2022 č. j. 5 T 130/2021-1011, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 4 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle okresního soudu dopustil tak, že jako advokát vybral z účtu advokátní úschovy částku 3 500 000 Kč s příslušenstvím, kterou mu svěřila poškozená a kterou měl u sebe ukrýt do pravomocného skončení soudního řízení mezi poškozenou a jejím tehdejším manželem, a s touto částkou naložil nezjištěným způsobem a poškozené sdělil, že žádné její peníze nemá. Za popsané jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a k peněžitému trestu ve výměře 300 000 Kč. Poškozenou okresní soud odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud na základě provedeného dokazování částečně pozměnil popis skutku oproti podané obžalobě (a usnesení o zahájení trestního stíhání). I při změněném popisu byl zachován následek a podstata jednání spočívajícího v přijetí částky 3 500 000 Kč do úschovy a jejího přisvojení stěžovatelem. Je přitom nerozhodné, zda mezi stěžovatelem a poškozenou došlo k uzavření písemné smlouvy o úschově anebo jiné dohody o naložení s těmito svěřenými prostředky. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména z listinných důkazů (potvrzujících odeslání peněz poškozenou na účet úschov vedený stěžovatelem a jejich následné vybrání v hotovosti), záznamů elektronické komunikace a audionahrávky jedné ze schůzek mezi poškozenou a stěžovatelem. Svědecké výpovědi všech zúčastněných hodnotil soud jako problematické z hlediska jejich věrohodnosti, neboť vesměs u všech důležitých svědků je třeba přihlédnout k jejich vlastnímu zájmu se nekompromitovat pro případná další trestní řízení. Svěření peněz stěžovateli bylo totiž součástí širší podvodné "konstrukce" právních úkonů, jejímž smyslem mělo být "vyvedení" těchto prostředků mimo společné jmění poškozené a jejího tehdejšího manžela. Z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele je však relevantní, že s penězi prokazatelně disponoval a věděl o "konstrukci" jejich užití tak, aby si je poškozená mohla v budoucnu ponechat.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Pochybení, k nimž došlo v přípravném řízení, byla později napravena a nemohla mít podle krajského soudu vliv na zákonnost odsuzujícího rozsudku. Okresní soud upravil popis skutku, aby odpovídal provedeným důkazům. Nepostupoval přitom v rozporu se zásadou totožnosti skutku. Okresní soud se pečlivě zabýval věrohodností jednotlivých svědků a přesvědčivě vyvrátil stěžovatelovu obhajobu. Obsah provedených důkazů nezakládá podle krajského soudu žádné důvodné pochybnosti o skutkovém stavu.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V první řadě se Nejvyšší soud vypořádal s tím, že stěžovatel podal celkově tři dovolání prostřednictvím dvou obhájců. V poslední den zákonné dvouměsíční lhůty zaslal podání prostřednictvím advokátky E. V. Okresní soud poté rozhodl o vyloučení zvolené obhájkyně, neboť v daném trestním řízení vystupovala jako svědkyně [srov. § 35 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád")]. Dále okresní soud vyzval stěžovatele, aby do dne 7. 10. 2022 doložil nové zastoupení obhájcem s tím, že může zároveň upravit či doplnit podané dovolání. Dne 6. 10. 2022 podal stěžovatel nové dovolání prostřednictvím advokáta Svatopluka Šplechtny. Další dovolání podal prostřednictvím téhož advokáta dne 7. 10. 2022. Okresní soud postupoval podle Nejvyššího soudu správně, vyloučil-li obhájkyni E. V. Navzdory poučení stěžovatele okresním soudem nemohl však Nejvyšší soud přihlížet k dovoláním podaným prostřednictvím advokáta Svatopluka Šplechtny. Podle § 265e odst. 4 trestního řádu je totiž navrácení lhůty k podání dovolání nepřípustné. V situaci, která v dané věci nastala, nelze podle Nejvyššího soudu postupovat podle § 265h odst. 1, který fakticky umožňuje prodloužení lhůty k odstranění vad podaného dovolání. Nejvyšší soud následně dospěl k závěru, že dovolání podané prostřednictvím obhájkyně E. V. lze považovat za řádné. Vyloučení obhájce působí ex nunc, byť důvod neslučitelnosti postavení obhájce a svědka vyplývá ex lege. Nejvyšší soud tedy přistoupil k posouzení obsahu prvního z podaných dovolání.
5. V první řadě Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele o podjatosti dozorového státního zástupce. Ten sice v přípravném řízení prováděl některé úkony sám, to ovšem neznamená nutnost jeho vyloučení z dalšího rozhodování ve věci. Za neopodstatněnou označil Nejvyšší soud námitku nedostatečného právního zastoupení v přípravném řízení. Stěžovatel sice po určitou dobu neměl obhájce, avšak mezi zahájením trestního stíhání a zvolením obhájce nebyly činěny žádné procesní úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí. Ve skutkových závěrech soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Závěr o vině opřely soudy o rozsáhlé a dostatečné dokazování. Obsah provedených důkazů zevrubně hodnotily a jejich úvahy neobsahují žádné relevantní mezery. Zjištěný skutkový stav následně správně právně kvalifikovaly. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou protiprávně pořízené audionahrávky a jejího nezákonného provedení jako důkazu. Soudy rovněž neporušily zásadu totožnosti skutku, neboť pouze upřesnily popis skutku tak, aby odpovídal provedeným důkazům. Podstata stěžovatelova jednání a způsobený následek zůstaly nezměněny.
6. Stěžovatel namítá, že soudy v dané věci nedodržely zásady spravedlivého trestního řízení a důkazní standardy stanovené judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel byl odsouzen za spáchání jiného skutku, než který byl předmětem obvinění a obžaloby. Veškeré jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě bylo v hlavním líčení vyvráceno. Soud proto vytvořil zcela odlišnou skutkovou verzi, v níž namísto užití peněz poškozené v rozporu s jejími pokyny jí stěžovatel pomohl "ukrýt" dané peníze před vypořádáním společného jmění manželů (což se rovněž později vyvrátilo) jakýmsi zvláštním investičním způsobem. Takovým postupem bylo (mimo jiné) upřeno stěžovateli právo na účinnou obhajobu. Za nezákonný považuje stěžovatel postup, při němž orgány činné v trestním řízení změní popis stíhaného jednání. Nadto soudy obsah důkazů deformovaly takovým způsobem, že jejich závěry jsou v extrémním rozporu s jejich obsahem. Provedenými důkazy tak vůbec nebyla stěžovatelova vina prokázána. Soudy se fakticky odmítly zabývat základním znakem daného jednání, a to je "naložení s penězi v rozporu s pokyny poškozené". Podle stěžovatele bylo prokázáno, že tyto peníze řádně předal třetí osobě a dále již na nakládání s nimi neměl vliv. Kromě toho je stěžovatelovo odsouzení v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Údajná poškozená trestní řízení použila jen jako způsob vymáhání své pohledávky, o níž vlastní vinou přišla, což je zřejmé především z toho, že původní trestní oznámení opřela o prokazatelně zfalšovanou smlouvu o úschově mezi ní a stěžovatelem. Svědci, kteří mohli stěžovatelovu obhajobu potvrdit, nebyli soudy vůbec vyslechnuti.
7. Dále stěžovatelova práva porušil Nejvyšší soud tím, že nepřihlédl k doplnění dovolání, které podal Mgr. Šplechtna. Předchozí právní zástupkyni stěžovatele okresní soud vyloučil a stěžovateli poskytl lhůtu na pověření nového zástupce a doplnění dovolání. K němu však Nejvyšší soud odmítl přihlédnout. V přípravném řízení byla stěžovatelova práva porušena tím, že i přes splnění podmínek nutné obhajoby byl zhruba dva měsíce stíhán bez obhájce. Dále stěžovatel poukázal na to, že dozorující státní zástupce fakticky vedl výslech stěžovatele (a svědků), pročež neměl podle stěžovatele rozhodovat o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Nadřízené státní zastupitelství nereagovalo na stěžovatelův podnět k výkonu dohledu.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by jakkoliv reflektoval skutečnost, že se soudy s těmito námitkami obsáhle vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další běžné přezkumné instance trestního soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud shledal závěry obecných soudů ústavně konformní. Soudy se velmi podrobně a logicky vypořádaly s námitkami ohledně změny popisu skutku (viz zejména body 93 až 97 usnesení Nejvyššího soudu, bod 8 rozsudku krajského soudu a bod 2 rozsudku okresního soudu), s námitkami ohledně důkazního standardu ke stěžovatelovu odsouzení a vyvrácení jeho obhajoby (viz zejména body 71 až 74 usnesení Nejvyššího soudu a bod 9 rozsudku krajského soudu), s námitkami ohledně tzv. opomenutých důkazů (viz zejména body 75 až 78 usnesení Nejvyššího soudu a body 124 až 135 rozsudku okresního soudu), s námitkami směřujícími proti postupu státního zástupce v přípravném řízení (viz zejména body 68 až 70 usnesení Nejvyššího soudu, bod 8 rozsudku krajského soudu a bod 125 rozsudku okresního soudu), jakož i námitkami stran možné nezákonnosti usvědčující audionahrávky (viz zejména body 79 až 82 usnesení Nejvyššího soudu). Již z tohoto výčtu je patrné, že soudy věnovaly stěžovatelově argumentaci náležitou pozornost a řádně se s ní vypořádaly. K jejich příkladně odůvodněným závěrům (včetně odkazů na relevantní nálezovou judikaturu) nemá Ústavní soud co dodat a může na ně zcela odkázat. Soudy se nezpronevěřily žádnému z ústavních principů upravujících meze jejich rozhodování. Zejména pečlivě zvážily obsah provedených důkazů, z jejichž souhrnu (i přes dílčí vnitřní rozpory, jejichž důvod však soudy vysvětlily) je stěžovatelova vina nezpochybnitelná. Pokouší-li se stěžovatel zpronevěru prostředků poškozené "zarámovat" jako "nezaviněnou ztrátu vlivu" nad nimi, odporuje toto tvrzení jednak provedeným důkazům (zejména zmíněné audionahrávce), ale především to stěžovatele nikterak nevyviňuje. Rovněž je třeba odmítnout, že by změnou popisu skutku došlo k jakémukoliv omezení stěžovatelova práva na obhajobu. Stěžovatel (jakožto advokát) si musel být vědom, že v soudním řízení může dojít ke změně popisu skutku, přičemž takto provedená změna (odpovídající vývoji rozsáhlého důkazního řízení) nezměnila podstatu popisu stíhaného jednání, nýbrž toliko jeho dílčí aspekty. Nadto mohl stěžovatel svoji obhajobu zcela neomezeně uplatnit v odvolacím a dovolacím řízení.
12. Toliko pro úplnost považuje Ústavní soud za vhodné výslovně zmínit ty námitky, s nimiž se soudy explicitně nevypořádaly (resp. v řízení před nimi nebyly v úplnosti uplatněny), avšak z kontextu napadených rozhodnutí vyplývá jejich zjevná neopodstatněnost. V první řadě jde o námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe, které Ústavní soud nemohl přisvědčit. Jednak vychází z odlišného skutkového závěru, který neodpovídá souhrnu provedených důkazů, především ale přehlíží kontext okolností doprovázejících stěžovatelovo jednání, který významně zvyšuje jeho společenskou škodlivost (srov. § 12 odst. 2 trestního zákoníku). Jde především o stěžovatelovo postavení advokáta (a s ním související zvláštní povinnosti na straně jedné a znevýhodněné postavení poškozené na straně druhé). Žádné porušení stěžovatelových práv neshledal Ústavní soud ani v tom, že na základě skutečností prokázaných v řízení před soudem (a vyvracejících dílčí aspekty jednání popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání) došlo následně k trestnímu stíhání poškozené.
13. Opodstatněnost nemohl Ústavní soud přiznat ani námitce porušení práva na přístup k soudu, jehož se měl dopustit Nejvyšší soud nepřihlédnutím ke dvěma dovoláním, která stěžovatel podal prostřednictvím advokáta Svatopluka Šplechtny. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k dovoláním podaným po uplynutí zákonné lhůty nelze podle § 265e odst. 4 trestního řádu přihlížet (viz zejména bod 45 až 47 napadeného usnesení), a to ani v situaci, kdy je obhájce, který dovolání podal, vyloučen podle § 37a trestního řádu. Jakkoliv Ústavní soud nemůže vyloučit, že u některých dovolatelů by při kombinaci obou zásahů státní moci (povinnosti být zastoupen advokátem a následné vyloučení obhájce) striktní trvání na zákonné lhůtě mohlo vést k nepřiměřenému omezení práva na přístup k soudu a práva na právní pomoc (resp. práva na obhajobu), ve stěžovatelově případě k tomu podle Ústavního soudu nedošlo. Ostatně ani sám stěžovatel nevznáší žádné konkrétní námitky ohledně porušení daných práv. Postup Nejvyššího soudu mu nebyl nijak na škodu, neboť dovolání podané prostřednictvím advokátky E. V., k němuž stěžovatel neuvedl žádné výhrady, Nejvyšší soud řádně posoudil. V žádné ze zjištěných okolností případu nespatřuje Ústavní soud důvod, pro nějž by měla být stěžovateli dána možnost podání dalšího dovolání. Přihlédnout je třeba také k tomu, že rovněž stěžovatel je zkušeným advokátem.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu